Intelektuálka Petra Procházková nevydržela nápor blbosti mozkových trosek volajících po naplnění ústavy i politických slibů většiny stran ohledně obecného referenda a nejspíše poprvé v životě byla veřejně zcela upřímná. To je pro nás, ignoranty s fašistickými sklony, skvělá zpráva. Neomarxisté začínají stále častěji ztrácet nervy, glanc i tenoučký nátěr liberalismu. A nám, méně inteligentním bidlům, se tak konečně naskýtá možnost pohledu přímo do jejich ušlechtile vzdělaných duší.

Pro vytvoření celkového obrazu je nutné začít v minulosti – stručnou vizitkou paní Procházkové. Jde o kdysi úspěšnou novinářku, válečnou zpravodajku z mnoha konfliktů divokých devadesátek na území bývalého Sovětského svazu. Za zmínku stojí, že žurnalistiku vystudovala ještě za minulého režimu a pamětníci vědí, že asi nebylo privilegovanějšího a hlavně výběrovějšího oboru. Nedostal se na něj nikdo, koho by si režim důkladně neprokádroval, čímž ovšem nic nenaznačuji. Získala dokonce doktorát, a to za analýzu vývoje časopisu Čtyřlístek.

Po sametovém předání moci se, jak výše zmíněno, plně věnovala svému oboru v různých částech světa. Často přitom spolupracovala s bývalým agentem STB, komunistou a milovníkem Sovětského svazu Štětinou, nyní naším nejpopulárnějším europoslancem, z něhož se po roce 1989 stal fanatický rusofob, antikomunista a milovník Bruselu. Patrně se mu velmi stýská po jistotách reálného socialismu, jimž se Moskva zpronevěřila a Brusel je od ní obětavě převzal. Ale to jsem odbočil.

Paní, respektive v té době slečna Petra, se od svého staršího kolegy mnohému naučila. Především o nutnosti správného a za všech okolností angažovaného  pohledu na svět. O povinnosti pokrokového novináře ani ne tak informovat, jako vzdělávat a formovat. O umění v zájmu dobré věci rozhodnout, které informace nešířit, které ano a které si vymyslet. Čili vše o umění aktivistické žurnalistiky. Slečna Petra byla velmi učenlivá, a kromě toho – přesně takovou žurnalistiku přece za komunistů vystudovala.

Během práce na území bývalého Sovětského svazu a hlavně v Čečensku zřejmě objevila kouzlo islámu a postavení žen v něm. Začala žít s Čečencem, jenž později záhadně zmizel, poté přestala na čas novinařit a věnovala se údajně humanitárním aktivitám v Grozném. Za tuto bohulibou činnost byl v roce 2001 vyhoštěna z Ruské federace a nemá tam povolený vstup.

Následuje anabáze v Afghánistánu, kde se setkává se svým současným manželem a tamní reálie i bezstarostný život žen ji zcela okouzlily. Poté píše nadšené a třeskutě tendenční reportáže z majdanové Ukrajiny pro Lidové noviny, kde pracuje dosud. Je fanatickou multikulturalistkou, elitářkou a kulturní marxistkou, která je přesvědčena o své neomylnosti a dějinném poslání změnit svět k lepšímu i kdyby kvůli tomu měla obětovat většinu debilních obyvatel prohnilé Západní civilizace.

Kvůli tomu všemu je pro mne Petra Procházková, navzdory mnoha novinářským cenám, zářným příkladem toho, jak novinář vypadat nemá. Je neobjektivní, zaujatá a z každého jejího článku přímo tryská autorčina politická orientace a světonázor. Pravdu a fakta tam ale najdete málokdy. V totalitním režimu a stranickém tisku typu Rudého Práva by to snad bylo jakžtakž tolerovatelné, ale v údajně nezávislém deníku částečně demokratického státu je to skutečně nesnesitelné.

Jako v současnosti mnoho jejích kolegů si paní Petra pod vlivem posledních událostí na naší politické scéně, jež se momentálně nevyvíjejí zrovna podle jejich představ, ulevila na fejsbůčku. Způsobem, jež je nutno ocenit. Pravda je vždycky nejlepší, paní Petro a já vám za ní jménem mozkových trosek děkuji.

Jde zhruba o toto. Nejprve se pochválila za svou vzdělanost, přístup k informacím, k životu vůbec a za neutuchající občanskou angažovanost, čímž podle sebe získala nejvyšší občanský status – nazvěme ho pracovně třeba Árijec.

Všechny ostatní občany kteří této mety absolutní dokonalosti nedosahují z důvodů duševní nedostatečnosti, nazvala méně inteligentními blbci, mozkovými troskami, debily, nevzdělanci, tupci, ignoranty s fašistickými sklony a bidly. Pro přehlednost a zjednodušení  si dovolím tuto širokou kategorii občanů opět pracovně pojmenovat – Untermenschen.

Jádrem jejího upřímného projevu je pak nijak originální myšlenka, že Árijci by měli mít více občanských práv než Untermeschen, protože jsou dokonalejšími bytostmi. Dokonalosti tyto tentokrát nedosahují čistotou rasy, alébrž absolvováním libovolného počtu nejrůznějších vysokých škol, kde obdrží dokonale jednotný výplach mozku od pokračovatelů myšlenek Frankfurtské školy, protože nikdo jiný už na nich téměř nepřednáší.

Untrmenši by pak měli mít pouze právo držet hubu, krok a platit závratné daně určené k obživě Árijců. V tomto konkrétním případě jí jde o nadřazenost Árijců v oblasti volebního práva, neboť je  vrcholně nespravedlivé, když hlas vzdělance jejího typu má při volbách stejnou hodnotu, jako hlas nějakého natvrdlého zámečníka.

Já už k tomu nebudu dál nic dodávat, byl bych nejspíš zase sprostý a nenávistný. A zato mi ta učená blůma opravdu nestojí. Každý ať si její vyznání víry vyhodnotí sám, podle toho zda se považuje za Árijce, Untermensche, nebo dokonce za úplně normálního člověka.

Ovšem skvěle se sem hodí letitý názor jednoho našeho vzdělaného krajana, jenž stihl vystudovat ještě před vznikem frankfurtského Ústavu pro sociální výzkum. A tedy v dobách, kdy svět byl ještě hodnotově i jinak v pořádku, což se kromě jiného projevovalo tím, že na vysokou školu se dostal pouze ten, kdo na ní měl co dělat.

Kapitalismus usiluje o sebezničení několika způsoby. Jedním z nich je sklon vytvářet a poskytováním neomezené svobody popouštět plně uzdu neustále se množící třídě intelektuálů, kteří nutně hrají destruktivní roli.

Výrok je z knihy Kapitalismus, socialismus a demokracie, vydané roku 1942. Autorem je Joseph Alois Schumpeter, přední americký ekonom a politolog.

3,645 total views, 1 views today