Buzerace nám zůstane, buzerant nikoliv

Referendum? Nikdy!

Mor politické korektnosti už rozežral základy evropské společnosti do takové hloubky, že si ústavní práva můžeme pomalu začít nakládat do kopru. Díky nepřetržité lavině unijních předpisů, které se dělí prakticky výhradně jen do dvou kategorií – dementní a restriktivní, se hranice našeho volného pohybu neustále zmenšují, národní státy se vypařují a Evropská unie začíná získávat čím dál zřetelnější totalitní obrysy. Jakýkoliv náznak samostatného jednání vlád, neřku-li hájení národních zájmů, je považován za projev vzpoury a má za následek poučování, peskování a výhrůžky. Svobody všeho druhu postupně hynou pod nánosem regulací, nařízení, zákazů, příkazů a všudypřítomné bruselské i domácí eurohujerské buzerace. Pokud něco náhodou zapomene nařídit, nebo zregulovat Brusel, naši podržtaškové si pospíší s vlastní iniciativou, vyhlásí heslo „více Evropy!“, a utáhnou nám šrouby sami od sebe. Jsem si poměrně jistý, že kdybychom uspořádali referendum o „Czexitu“ my, EU by se pro nás stala minulostí. Premiér Sobotka, nejlepší předseda vlády od dob Jiřího Rusnoka dobře ví, proč říká, že referendum týkající se EU se bude u nás konat, až „pojede čert na bruslích do práce“.

Diskuse se nepřipouští, alternativy seriózně nezvažují a běda tomu, kdo nejásá. Je tohle ta Evropa, do které jsme tak moc chtěli zpátky? Vybrat si pouze jedinou, výhradně optimisticky laděnou možnost a vytesat z ní kmenový totem, okolo něhož musí všichni v zájmu sociálního přežití radostně tančit, se doposud v dějinách lidského soužití nijak zvlášť neosvědčilo. Naprosto totožný systém se na principu padajícího hovna uplatňuje i na národních úrovních. Normou je držet hubu a krok, kdo vybočí z řady dostane náhubek a složku na ministerstvu lásky s razítkem „Extremista“.

Proletáři všech zemí, spojte se!

Přeplněným civilizačním hřbitovům navzdory, zůstává bohužel jedinou platnou konstantou lidských dějin setrvalá víra ve vlastní neomylnost a zřejmě geneticky podmíněná prapodivná schopnost prosazovat čím dál bizarnější ideologie. Sotva pár let po zhroucení sovětského komunistického impéria, které rozvrátilo společnosti podmaněných států neuvěřitelně devastujícím způsobem, nám pod rouškou „evropských hodnot“ cpou v šíleném deja vu dalšího ideologického Frankensteina. Tentokrát je sešitý ze zdechliny utopického socialismu, posledních zbytků kapitalismu a vysušené mrtvolky weberovské protestantské etiky. Kriste pane, od pádu železné opony uplynulo teprve čtvrt století – pouhá jedna generace, miliony přímých pamětníků vlády lidu jsou dosud v produktivním věku a tedy teoreticky při smyslech, jak je možné, že to má znovu takový úspěch?

Vysvětlení je prosté. „Lidi nechtějí svobodu, lidi se chtějí mít dobře,“ říká skvělý Oldřich Kaiser v roli skalního komunisty Oskara Krejčího, v dokumentární sérii České století. Seriál stál jinak celkem za pendrek, ale díl „Poslední hurá“ každému doporučuji. „Kapacita vnímání davu je velmi omezená,“ citoval často už dlouho před válkou Adolf Hitler práci průkopníka v této problematice, psychologa Gustava Le Bona. No a pak tu máme onen věčně platný princip udržování sociálního smíru ve společnosti, pojmenovaný římským satirikem Juvenalem „chléb a hry“. Císařové pozdně úpadkového Říma poskytovali zdarma prostému lidu potraviny a zábavu, výměnou za klid v říši. Ideologie a vlády se střídají, ale lidé a formy jejich ovládání zůstávají stále stejné.

Současný politický režim v rozhodujících částech Evropy a také u nás, je ze setrvačnosti či nostalgie sice stále nazýván liberálně demokratickým, ale je to podobně pravdivé, jako když vám o sobě vrásčitá štětka tvrdí, že je jí patnáct. Demokracii sice jakous takous stále ještě máme, s liberálností se ovšem Evropská unie už dávnou rozloučila. Podstatou liberalismu je totiž opět ta vlezlá svoboda. Cituji základní definici: „ Liberalismus usiluje o maximální svobodu, a to jak osobní, tak i ekonomickou, náboženskou a politickou.“ Má někdo dojem, že jsou tyto principy u nás, potažmo v EU v současnosti naplňovány? Pokud ano, další četba by vám mohla způsobit psychické trauma, zvláště pokud nejste ještě příliš vycvičení v technice Orwellova „doublethinku“. Přestaňte tedy ihned číst, zaujměte relaxovanou polohu a pusťte si zpravodajství ČT.

Už chybí jen vyhlásit boj o zrno

Momentálně EU tlačí čím dál více na pilu, kde jinde, než v oblasti dalšího ořezání svobody vyjadřování. Požadavky na trestně právní postihy tzv. „nežádoucích projevů“ se každým rokem stupňují a začínají už přepadávat do absurdna. Právě toto setrvalé úsilí obsáhnout paragrafy veškerou mezilidskou komunikaci, je jedním z nejpodstatnějších sebedestruktivních unijních prvků a vodou na mlýn naprosto oprávněného euroskepticismu. Připravovaná novela našeho trestního řádu budiž toho příkladem. Výzbroj majitelů jediné povolené pravdy se totiž brzy rozšíří o skutečně těžký kalibr. V současnosti dochází formou transpozice, což je eufemistický výraz pro ztrátu státní suverenity, k povinnému zavádění unijního předpisu, jenž u nás opět zavede pojem „třída“.

Pamětníci vědí, že v minulém socialismu marx-leninského typu, se příslušnost ke třídě rozlišovala podle vztahu k výrobním prostředkům. Pokrok se ovšem nedá zastavit a Lenin je dávno pasé, takže současný evropský hybridní socialismus neomarxistického typu staví na úplně jiných, plně demokratických principech. Nicméně při vzpomínce na jakékoliv dělení do společenských tříd, stavící občany státu právní cestou proti sobě, musí každého lehce zamrazit. Naprosto oprávněně. Hanobení třídy bude totiž trestné. Třída bude definována jako skupina osob se stejným životnín stylem, sociální pozicí, majetkem, vzděláním a podobně. Podněcování k nenávisti se dále rozšíří o pojmy „sexuální orientace“ a „pohlavní identita“. Defilují přede mnou myriády možností, jak bude možné tento bič na nositele nevhodných postojů aplikovat.

Do přihrádky hanobení třídy bude možné zařadit prakticky cokoliv. Označit někoho za papaláše, netáhlo, spiťara, senochrupa, eurohujera, xenofoba nebo černoprdelníka, tak sebou kromě akceptovatelného rizika inzultace nově ponese také ohrožení úředním popotahováním. O neméně libozvučném českém výrazu kozomrd, jenž je v poslední době populární v souvislosti s tureckým prezidentem, ani nemluvím. Oblíbenému skandování při demonstracích ve vyloučených lokalitách „Cikáni do práce“, bude rovněž odzvoněno.

Podle skutků jejich poznáte je

Potichu, aby vás raději nikdo neslyšel, se tedy rozlučte alespoň s „buzerantem“, velmi malebným tradičním českým označením nejen odlišné sexuální orientace, protože tento poměrně frekventovaný pojem bude již brzy až „za dvě léta“ natvrdo. Daleko častěji než k pojmenování sexuální orientace, ho totiž používáme právě v souvislosti s podobnými společenskými úkazy a jejich iniciátory. Buzeranti, kteří buzerace tohoto typu vymýšlejí nebo podepisují, tvořili u všech totalitních režimů onu bezejmenou masu nevinných koleček, které ty systémy udržovali v chodu svou bezmeznou úctou k právu, pořádku a autoritě. Do morku kostí slušní a spořádaní občané, pro něž je papír s kulatým razítkem zárukou absolutní legitimity, vás bez mrknutí oka zbaví občanských práv a budou to vydávat za demokratickou proceduru. Domovní prohlídkou kotlů to začíná, a obnovením uranových lágrů zpravidla končí. Buzerační levicová lobby ztělesněná například Sobotkou, Jourovou, Junckerem nebo poslankyní Langšádlovou, nikdy nemá dost a nikdy se vám nepřestane cpát do života ve jménu sociální rovnosti ze všech nejrovnější.

Jediné pozitivum na celé věci je fakt, že tato velkorážná novela je dvojsečná a věrozvěstům bruselského evangelia by se mohlo lehce stát, že dostanou ochutnat vlastní medicínku. Nazvat někoho islamofobem, případně ruským špionem, by mohlo vynést úplně stejný trestní postih, jako přídomek „vydlabaná sluníčková palice“. Také profesor Putna už nebude moci beztrestně demonstrovat s transparentem „Katolické buzny zdraví Bátoru“ a čmárat na plakáty názorového oponenta hanobivé „ruský šváb“. Každý z nás se totiž snadno najde v nějaké té „třídě“.