Foto: worldatlas.com

Chráněná dílna ČT vyprodukovala svěží propagandistické výroční dílko oslavující britskou tajnou službu, která se naposled tak vyznamenala například v případu Skripal, jenž velice pěkně demonstruje současný stav české žurnalistiky. Ukázkově předvádí všechny tři její převládající hlavní trendy – tragickou neznalost či záměrné ignorování i jen nejzákladnějších faktů o předmětné věci, s tím bezprostředně související následnou snahu uplést z hovna bič a již pravděpodobně geneticky podmíněný český velmocenský vlezdoprdelismus.

Spolupracovník ČT v Londýně Ivan Kytka v něm ke kulatému výročí britské tajné služby fundovaně pohovořil o její  slavné  a nedostižné historii plné úspěchů a vítězství. A podstatnou část té oslavné tirády včetně titulku tvoří informace o její činnosti za druhé světové války a konkrétně o tom, jak slavně vyluštila a posléze jako ve slabikáři četla německé vojenské šifry pomocí stroje Enigma…

Je to tak úžasné, že přidám přesnou citaci znalce Kytky z titulku:“Britští špioni rozluštili nacistické šifry“ a plynule přejdeme k majstrštyku znějícímu:“Za jejich největší úspěch se považuje rozklíčování nacistických šifer pomocí stroje Enigma…britské tajné služby proslavil stroj Enigma, který umožnil dešifrovat depeše nacistů…“

Ti z vás, kdo mají na rozdíl od soudruha Kytky nějaké základní povědomí o  klíčových událostech druhé světové války, mezi něž rozbití německého strojového šifrování a následná schopnost britské tajné služby číst některé rádiové depeše bezpochyby patří, máte už jasno. Výsledný zpravodajský materiál, jak jistě na rozdíl od s. Kytky víte, se skrýval pod kódem „Ultra“. Ale protože ne každý má historii druhé světové války v malíčku, přidám v rámci mé neziskové Kanceláře pro uvádění mediálních příběhů na pravou míru krátkou rekapitulaci toho, jak to s tím slavným „britským rozluštěním nacistické šifry pomocí stroje Enigma“ bylo ve skutečnosti.

Kdyby Kytka nebyl typickým produktem nové doby a České televize, jejichž společné deformační působení se na něm zjevně velice podepsalo, nakoukl by před sepsáním svého blábolu o věci, o níž nemá ani páru alespoň do wikipedie. A i tam by se – kupodivu –  dočetl základní a hlavně pravdivá fakta.

Tedy, že německé šifry, kódované pomocí německého elektromechanického stroje s názvem Enigma nerozluštili britští špioni „pomocí stroje Enigma“ za války, ale polští kryptoanalytici v čele s geniálním matematikem Marianem Rejewským už dávno před válkou. I s pomocí vlastního dešifrovacího stroje podobného stroji Enigma, jenž nazývali „bombou“ a především pomocí informací od Hanse-Thilo Schmidta, prodejného úředníka německého ministerstva obrany, pracujícího v oddělení šifrovacích strojů, již v roce 1932. Přičemž slovo „rozluštili“ je v této souvislosti velice relativní pojem a přesnějším termínem je „prolomili“.

Skutečný příběh „Enigma“ začíná v roce 1931 v Grand Hotelu ve Verviers, belgickém městečku nedaleko německých hranic. Tam se Hans-Thilo setkává s důstojníkem francouzské zpravodajské služby Lemoinem, který ho za pravidelný menší obolus získává do jejích služeb. Za zmínku stojí, že Hans- Thilo měl bratra Rudolfa, jenž byl náčelníkem štábu spojovacího vojska a jednu dobu šéfoval i oddělení šifer. A byl to právě Rudolf, kdo rozhodl o nákupu šifrovacích strojů Enigma, jejichž tajemství mladší bratr Hans prodával Francii, pro potřeby německé armády. O činnosti svého bratra netušil nic.

Ovšem francouzští kryptoanalytici došli k závěru, že tyto strojové kódy nelze prolomit a nabídli tedy získané informace britské Secret Inteligence Service, nebo-li MI6. Která je s díky odmítla.

Teprve poté předali Francouzi vše co měli Polákům a ti se vrhli do práce.  Již roku 1933 měli sestavenou kopii Enigmy. Průběžně informovali Francouze, jak pokračují, a ti ochotně posílali do Varšavy všechno, co jim předal Schmidt. Tedy nové kódy a všechny mechanické změny stroje Enigma. Za zmínku stojí, že jejich nadřízení předávali polským kryptoanalytikům tyto informace pouze tehdy, když ve své práci uvázli. Motivem bylo, aby Poláci rozbili německý kód sami, bez cizí pomoci.

24. srpna 1939 pozvali Poláci Francouze a Brity do Varšavy a seznámili je se vším, co zjistili i se svými metodami. Ukázali jim „bombu“ a systém děrných štítků používaný k rozluštění  denních kódů. Na rozloučenou předali návštěvníkům jednu repliku Enigmy. Nyní ocituji Gustava Bertranda z francouzské tajné služby, který tuto repliku vezl do Londýna:“Na nádrží Victoria nás čekal sám plukovník Menzies, šéf SIS. Uvítání bylo triumfální!“

Po napadení Polska se polští kryptoanalytici v čele s Marianem Rejewským přesunuli do Francie a pokračovali v práci, řešení posílali do Londýna zašifrovaná Enigmou. Po obsazení i neokupované Francie doputovali po strastiplné cestě v roce 1943 do Anglie. Cituji historika D. Kahna:“Poláci se tam dočkali obvyklé odměny vynálezců, jejichž úsilí pomohlo jiným – ústrku. Britové nedovolili Rejewskému a dalším podílet se na práci na Enigmě a místo toho je poslali ke spojařům polských exilových jednotek, kde luštili šifry nejnižší úrovně. Rozhodně to nebyla britská nejskvělejší hodina.“

Britové tedy začali tam, kde Poláci skončili a pouze dále rozvíjeli jejich práci. Sestavili ještě větší „bomby“ – třímetrové elektromechanické stroje postavené podle polského vzoru na bázi německé Enigmy a vzdáleně podobné počítačům. Do sídla v Bletchley Parku u Londýna svezli nejrůznější odborníky, také například reprezentační šachisty a pověřili je prací na Enigmě. Výsledky se dostavovali, ale s různou intenzitou. Rozhodně to nebylo tak, že by Britové četli všechny německé radiové depeše na počkání – naprosta většina depeší nebyla nikdy rozluštěna.

A k přečtení toho malého zbytku, který ale měl velký vliv na průběh války, bylo potřeba kombinace hromady práce, kupy štěstí a velké laxnosti německé strany, především Luftwaffe. Odborníci se shodují, že několik menších úprav Enigmy by ji učinilo skutečně neprolomitelnou a jedno z největších tajemství války –  „Ultra“ –  by nikdy nevzniklo. Kupříkladu rok 1942 byl z hlediska britských kryptologů „rokem temnoty“ , protože Němci přidali do Enigmy čtvrtý rotor, což Brity vrhlo prakticky zpátky na začátek.

Jedním z klíčových faktorů způsobujícím velké posuny vpřed a umožňujícím číst některé depeše takřka ihned, nebylo „luštění“ , ale především náhodné či plánované ukořistění čehokoliv týkajícího se Enigmy – samotného přístroje, jeho rotorů a nebo, to byl vždy nejcennější úlovek, seznamu denních klíčů na nějaké delší období.

V tomto směru nejúspěšnější byla akce HMS Bulldog z 9. května 1941, která při obraně napadeného konvoje těžce poškodila ponorku U 110 kapitánporučíka Lempa a přinutila ji k vynoření. Díky bleskurychlé akci se z paluby potápějící se ponorky podařilo ukořistit zpravodajský poklad nedozírné ceny. Z ponorky odnesli doslova všechno, co mohlo mít nějakou zpravodajskou cenu –  od šifrovacího materiálu až po „umělecké akty“ z ponorkářských šatních skříněk. Bletchley Park a spojenecké velení měly vánoce. Získaly Enigmu nejnovějšího typu, náhradní rotory a seznam nastavení rotorů a tedy denních klíčů pro celou dobu plavby ponorky – tři měsíce.

Z hlediska víry v existenci božích mlýnů je zajímavý fakt, že zmíněný kapitánporučík Lemp, jenž za nevyjasněných okolností při potopení své ponorky zahynul, byl tím, kdo se hned na začátku války „proslavil“ válečnému právu odporujícím potopením pasažérské lodi Athenia, plné civilistů, mezi nimiž bylo také mnoho Američanů. Němci se proto k činu aktivního blba Lempa nikdy nepřihlásili a pokusili se ho zamést pod koberec mimo jiné zfalšováním dokumentace.

Tolik k „britskému rozluštění nacistických šifer pomocí stroje Enigma“ v podání českého veřejnoprávního média a závěrem pár slov k úvodem zmíněnému třetímu trendu české žurnalistiky, který z toho oslavného blábolu na britskou tajnou službu přímo překypuje.

Jednou z významných a dodnes pečlivě uchovávaných národních tradic jenž v roce 1918 vznikly spolu s naší republikou je bezesporu mezinárodní vlezdoprdelismus. Žádný velmocenský řitní otvor od té doby nebyl a stále není před našimi vládami, navzdory často diametrálním rozdílům v jejich ideologickém fundamentu, v bezpečí. Tato činnost je provozována jak na úrovni politické, tak mediální. Politici  vyberou zahraniční zadek, do kterého se poleze tentokrát a média to mají pro lidi udělat stravitelným.

První metou, kterou naši čelní a vždy především výsostně pragmatičtí rektální alpinisté pokořili, byl dohodový zadek vítězů první velké války. Následovala dlouholetá specializace na zadek francouzský, poté se exilová část naší reprezentace zaměřila na druhoválečně spojenecký a domácí parta na říšský. Po válce, když předtím do Prahy především díky úchvatně geniální politické předvídavosti spojeneckých vrcholných hlav doputovala místo armády Pattonovy ta Koněvova, začala naše již opět v takřka sovětském stylu sjednocená vládní garnitura za radostného doprovodu garmošky a zpěvů častušek nadšeně dobývat ten sovětský.

No, a protože už bez toho asi neumíme být a bez teplého bezpečí něčí mocné prdele si připadáme podivně ztracení a ohrožení – naši politici tedy bezpečně – ze zadku východního jsme jen plynule přelezli do západního.

A aby nás z něj nevyšoupli na mráz do svrabu a neštovic samostatnosti, suverenity, národní důstojnosti a hlavně kremelského područí, je třeba poslušně plnit úkoly a důkladně podkuřovat. Takže se sedne a k nějakému výročí mocnosti nám momentálně vládnoucí nebo jen tak, z čiré servilnosti, se s nulovou znalostí věci, ale po té správné ideologické lince sepíše podobně nadšený, faktů dokonale prostý a především servilní probritský poblijón jako je tento.

Jako předtím jiní novináři psali podobně hodnotné poblijony prorakouské, profrancouzské, proněmecké, prosovětské a momentálně proamerické.

Já se přiznám, že po těch desítkách let už jsem schopen se přenést přes většinu „pro“ psaní aniž bych cítil potřebu ho komentovat, lidi jsou holt jaký jsou a dosud jsem duševně plně schopen si příchozí materiál patřičně vytřídit, ale nedokážu se přenášet přes takto tragicky odfláknuté „pro“ psaní, které jaksi automaticky předpokládá, že jeho příjemce je stejný imbecil jako odesílatel.

Zdroj: DEIGHTON, Len. Krev, slzy a pošetilost: V nejtemnější hodině druhé světové války. Praha: Argo, 1996. ISBN 80-85794-95-0.

2,971 total views, 1 views today