Před sedmdesáti osmi lety a jedním dnem, 7.prosince 1941, zaútočili Japonci bez vyhlášení války na americkou tichomořskou námořní základnu Pearl Harbor. Tento útok byl bezprostřední příčinou oficiálního – neoficiálně válčily USA s Japonskem a Německem už dlouho – vstupu největší průmyslové mocnosti světa do války. Americké peníze se tím připojily k ruské krvi, čímž do hry vstoupil druhý ze dvou rozhodujících faktorů, které rozhodly válku ve prospěch Spojenců. 

Převládající výklad této události plynoucí především z faktu, že dějiny píší vždy vítězové, ji popisuje jako zákeřný a naprosto nečekaný útok, při kterém Japonci přistihli překvapené Američany s kalhotami dole.

No, a pak tu je ještě výklad menšinový, nebojím se říct disidentský, spadající podle mínění většiny do kategorie konspiračních teorií. Ten se dá vyjádřit přibližně tak, že ze závěru předchozího odstavce vypustíme slova „naprosto“ a „nečekaný“ . „Zákeřnost“ a „kalhoty dole“ naopak mohou klidně zůstat, v tomto ohledu se všichni v podstatě shodují.

Pearl Harborští disidenti, z nichž nejznámějším byl již bohužel zesnulý John Toland, nositel Pulitzerovy ceny, totiž tvrdí, že prezident Roosevelt a úzká skupinka nejvyšších vládních i vojenských činitelů o útoku velice pravděpodobně věděli předem, ale protože byl pro Rooseveltovu politiku i záměry skutečným darem z nebes, nechali  Japonce nerušeně zaútočit.

Spojené státy totiž prokazatelně dlouho před útokem disponovaly velkým množstvím zpravodajských informací, které dohromady dávaly jasný a velice podrobný obraz japonských záměrů. Které byly podle dosud platné oficiální verze všechny pouze nepochopeny, zašantročeny či ignorovány, což by de facto znamenalo, že tou dobou se ozbrojené síly USA včetně nejvyššího velení  i politického vedení státu buď skládaly výhradně z dojemně bezstarostných imbecilů, nebo byly podle Johna Tolanda velice pečlivě tříděny, upravovány či zametány pod koberec. A to za jediným účelem – dostat USA do války. John Toland k tomu píše: „Komedie pochybení ze šestého na sedmého se zdá neuvěřitelná. Dává smysl pouze tehdy, šlo-li o šarádu a Roosevelt a úzká skupinka o útoku věděli.“

Hitler? Kdo to je?

Roosevelt měl totiž problém. Byl konec roku 1941, Hitler už ovládal kontinentální Evropu, stál u bran Moskvy a na Sovětský Svaz by nikdo nevsadil ani cent. Velká Británie byla bez prostředků, bez armády, bez zbraní a prakticky taky na prkně. V Tichomoří Japonsko zahájilo expanzi, která už přímo ohrožovala zájmy USA.

Roosevelt to všechno vnímal a bylo mu jasné, že USA budou muset jít do války a to rychle. Jenže Američané si válku nepřáli, jak dobře věděl a potvrzovaly to i všechny nejnovější průzkumy. Kvůli nimž Roosevelt Američanům opakovaně „populisticky“ sliboval, že jejich hoši do žádné zámořské války nepůjdou, což mu kromě jiného v roce 1940 vyhrálo potřetí volby.

A jak dostat do války zemi, jejíž lid rozhodně nechce válčit kvůli nějakému tisíce mil vzdálenému Hitlerovi, zachování britského koloniálního impéria nebo kvůli tisíce mil vzdáleným Číňanům? Když nejste bohužel diktátor a musíte se řídit převládajícím protiválečným veřejným míněním, přestože víte, že nicnedělání bude mít nakonec mnohem horší následky? Jak zařídit, aby byly Spojené státy napadeny, což bylo to jediné, co mohlo prezidentovi zajistit podporu Američanů i kongresu k vyhlášení války?

Správně, přesně takhle. Když z vynikajícího a obsáhlého zpravodajského materiálu rozpoznáte jedinečnou šanci, zařídíte to s nevědomou spoluprací nepřítele tak, že USA budou přímo napadeny. Nečekaně, zákeřně a podle. A rozzuření Američané vám obratem ruky téměř jednohlasně (proti byla jen jedna pacifistka, tuším za Illinois) odhlasují vaši válku i co jen budete chtít. Což všechno nakonec povede, jak pevně doufáte, protože jste známý sebestředný a mocichtivý narcis toužící stát se ředitelem zeměkoule, ke konečnému a trvalému vítězství demokracie a hlavně ke světové americké hegemonii.

Směšné, malé, žluté opičky

Logicky se nabízí námitka, že Roosevelt by přece kvůli tomu nikdy neriskoval možnost zničení Tichomořského loďstva, chlouby Ameriky a hlavní zbraň v budoucích bojích s Japonci. A stejně by nepřipustil ani smrt tisíců amerických námořníků a vojáků jen proto, aby dostal USA do války. Správná námitka.

Problém je bohužel v tom, že Roosevelt podle všeho žil v domnění, že nic z toho neriskuje. Náčelník generálního štábu Marshall ho na jeho dotaz v roce 1941 písemně ujistil, že Pearl Harbor je „jedna z nejmocnějších pevností na světě“ a nelze jí dobýt. Ujistil, ho, že se ubrání jakémukoliv útoku a dokáže zároveň uštědřit útočníkovi smrtící úder. Prezident byl zároveň informován, že případný japonský útok nemůže silně pancéřované bitevní lodi vážněji ohrozit, protože nejúčinnější zbraň – letecká torpéda – nelze v mělkých vodách přístavu použít. A že bombardováním daleko zranitelnější letadlové lodi budou před útokem úplně náhodou odeslány do bezpečí mimo základnu. A dále byl rovněž, tentokrát díky médiím, toho názoru, stejně jako většina Američanů, že Japonci jsou nešikovní, malí, brýlatí a žlutí mužíčci, kteří – jak s oblibou píše Ondřej Neff o Rusech – neumí vyrobit ani budík.

Roosevelt byl tedy na základě mnoha velice falešných předpokladů naprosto mylně přesvědčen, že dovolit méněcenným a neškodným Japoncům „nečekaně“ přepadnout Pearl Harbor je výborný nápad, který poslouží dobré věci, aniž by přitom bylo nutno zaplatit příliš velkou cenu. Výsledkem této vysoké hry patriotů bylo 2 400 mrtvých Američanů a zničení prakticky celého Tichomořského loďstva.

Někde se stala chybka

Po takové katastrofě nebylo v žádném případě možné jít s barvou ven, morálka by utrpěla strašlivou ránu, takže všichni zasvěcenci v čele s prezidentem byli také velice překvapeni a velice rozhořčeni. A protože to byl opravdu velký debakl, okamžitě se objevila velká celospolečenská poptávka po jeho vinících. Za obětní beránky byli vybráni admirál Kimmel, velitel Tichomořského loďstva a generál Short, velitel havajských pozemních sil.

A začalo se vyšetřovat. A vyšetřovat. A vyšetřovat. A ztrácela se paměť, ztrácely se důležité dokumenty, zastrašovali se svědci. Vyšetřovalo se až do konce války. Několik senátních komisí po sobě střídavě obviňovalo a zbavovalo viny Kimmela se Shortem, ministry Starka, Stimsona a Knoxe nebo generála Marshalla.

Výsledek po konci vítězné války, kdy se z mnoha potenciálních obviněných mezitím stali váleční hrdinové a vítězové, jejichž pošpinění by nikomu kromě spravedlnosti neprospělo, asi nikoho nepřekvapí. Prezident, vláda a velení prý mohli se zpravodajskými informacemi sice naložit nepatrně lépe, ale hlavními viníky jsou místní velitelé, kteří se nechali trestuhodně zaskočit. Vyšetřování skončilo, zapomeňte.

Asi klíčovým bodem celého případu bylo prokazování existence, respektive neexistence takzvaného „meteorologického“ hlášení. Japonci si pro informaci svým diplomatům o tom, proti komu nakonec zahájí vojenské operace, protože v Tichomoří přicházely v úvahu kromě USA ještě Velká Británie a Holandsko, připravili několik variant kódovaného radiového hlášení, které mělo vždy formu meteorologického hlášení.

Pro případ vyhlášení války USA znělo toto hlášení „Higaši no kaze ame“ – Východní vítr, déšť.

A přesně toto hlášení, jehož význam dobře znala, také 4. prosince 1941 zachytila americká radiová rozvědka. Toto hlášení, které znamenalo zahájení války v řádu hodin, ovšem bylo jen naprostým vrcholem zpravodajské pyramidy. Už dlouhé měsíce předtím začali američtí zpravodajci skládat dohromady informační skládačku, do níž bylo meteorologické hlášení již pouze posledním dílkem. A z ní jasně vyplývalo co, kdy, s čím a jak mají Japonci v úmyslu provést.

Zatloukat, zatloukat, zatloukat

Kapitán námořní radiorozvědky Safford informaci o tomto zachyceném důležitém hlášení, na které jeho lidé čekali, předal služební cestou dál a byl pevně přesvědčen, že v krátkém čase doputovalo nejen do Bílého domu, ale především na Havaj. Během následujícího vyšetřovacího maňáskového maratonu byl kapitán Safford postupně se stále větším důrazem přesvědčován, že se zmýlil. V archivech se nenalezla ani stopa, prakticky všichni, kdo s „meteorologickým hlášením“ přišli do styku a původně ho potvrdili, to v nějaké pozdější fázi popřeli. Jediným, kdo by Saffordovi mohl dosvědčit, že zachycené hlášení vůbec existovalo a znělo  „Higaši no kaze ame“ , byl nakonec poddůstojník Briggs, japonsky hovořící operátor, který ono hlášení zachytil. Ten ovšem nebyl nikdy nikým jako svědek předvolán a když takové nebezpečí v roce 1946 hrozilo, udělali jeho nadřízení všechno, aby jeho svědectví nezaznělo. Sám Safford, „muž vysokých morálních kvalit“ ho poté, co se dozvěděl o nátlaku na něj, jako svého svědka nepředvolal, přestože by jeho svědectví pro něj mělo cenu zlata.

Z té dlouhé řady důkazů o Rooseveltově hře s osudem mám asi nejraději svědectví kapitána Rannefta, holandského námořního přidělence ve Washingtonu. Kapitán Ranneft, v této věci absolutně nezávislá osoba, navštívil služebně 2. prosince 1941 Úřad námořní rozvědky a během hovoru o situaci v Tichomoří mu tam jeden z Američanů ukázal bod na mapě na půl cesty mezi Japonskem a Havají a prohodil: „Tady je japonský úderný svaz. Pluje na východ.“

Ranneft o věci ihned informoval své nadřízené. 6. prosince se situace opakovala. Když se Ranneft během porady zeptal, kde je japonský svaz teď, „někdo mi ukázal na mapě místo asi 400 mil severně od Havaje.“ V roce 1960, už jako admirál, se Ranneft v rozhovoru se svým přítelem, americkým admirálem Robinsonem zmínil o tom, „že je vždy překvapen, když slyší, jak Američany útok na Pearl Harbor zaskočil.“

Jak to s Pearl Harborem bylo ve skutečnosti, je tedy stále minimálně otázkou do diskuze a je věcí seriózních historiků, aby dále pátrali a snažili se odkrýt další vrstvy nánosů času. Nicméně pro obecnou vzdělanost by asi bylo přínosné, kdyby média při výročích napadení vzhledem k faktům minimálně vynechávala slovo „překvapivý“ .

Byl Roosevelt mimoň?

Česká televize v tomto punktu předvádí svůj standard, nicméně je v tom jakási jiskřička naděje. Je tam totiž vidět jakýsi progres. Od reportáže z roku 2011 s titulkem „Útok na Pearl Harbor přišel bez varování,“ přes článek z roku 2016, kde sice stále jde o „překvapivý útok“ , ale už alespoň není součástí titulku, až po odvysílání dokumentu BBC Pravda o útoku na Pearl Harbor v prosinci 2018, který zmiňuje mnohé z toho, co jste tu dnes četli.

Možná to byla skutečně jen souvislá řada pochybení, nekompetentnosti, šlendriánu, blbosti a neschopnosti a ne šaráda. Možná byl prezident Roosevelt opravdu takový mimoň, že když si přečetl rozšifrovanou tajnou japonskou depeši o které před svědky prohlásil: „To znamená válku!“ , strčil jí s úsměvem do šuplíku a vzápětí na ní bezstarostně zapomněl. Možná se náčelník generálního štábu fakticky minuty před zahájením válečného stavu projížděl kdesi na koni a nebyl tak k zastižení opravdu jen náhodou. Možná admirál Kimmel a generál Short na Havaji skutečně nedostali informace o bezprostředně hrozícím útoku a odpovídající rozkazy pouhou shodou náhod. Mimochodem, o zkázu Tichomořského loďstva se oba také přičinili, seč mohli, ale to je zase jiný příběh.

Já osobně jako člověk, který si o všech vládách myslí vždycky jen to nejhorší a doposud nikdy nebyl přinucen tento postoj revidovat a také jako člověk, který při vší skromnosti o historii druhé světové války něco málo ví, zastávám názor, že prezident Roosevelt hrál 7. prosince 1941 s Japonci i občany USA hru, která nevyšla úplně zrovna podle plánu.


Dokument BBC Pravda o útoku na Pearl Harbor bude znovu k vidění 14. prosince 2019 od 7:00 na Viasat History. Nejzásadnější knihy Johna Tolanda, včetně té za kterou dostal Pulitzerovu cenu (The Rising Sun), doposud nebyly z důvodů, jimž tak úplně nerozumím, přeloženy do češtiny. Jeho přesvědčivým českým apologetou je nicméně Miloš Hubáček, autor proslavené série o válce v Tichomoří na které má generace vyrostla, a to hned v jejím prvním díle Pacifik v plamenech.

823 total views, 3 views today