Hitler: gentleman, génius, nedostižný organizátor

Být hlasem Hradu je totiž momentálně něco jako fárat na předku. Těžká facha, při níž se ušpiníte a kterou havířům i Jirkovi pravděpodobně málokdo závidí. Přijmout takovou funkci byla výzva, srovnatelná se zdoláním Everestu bez kyslíku nebo provozováním drobného podnikání v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Nutno konstatovat, že si v obtížné funkci překladatele bonmotů, vyjádření a činů hlavy státu do snesitelnější podoby, vede velice zdatně a jeho interpretační schopnosti jsou opravdu obdivuhodné.

Prezidentovo loňské prohlášení, že Peroutka a Churchill se písemně v 30. letech vyznali z fascinace Hitlerovým „zrůdným učením“, vyvolalo očekávaně rozhořčenou reakci napříč českou intelektuální scénou, silně připomínající podobenství o načůrání do mraveniště. Čest nejslavnějšího britského státníka, jednoho ze strůjců porážky fašismu nehájil, pokud vím, nikdo, zato pohana domácího velikána spolehlivě zavzdušnila všechny. Zemanovo veřejné zneuctění ikony české demokratické žurnalistiky, autora Budování státu a Pátečníka, způsobilo doslova tsunami divokých reakcí hned v několika rovinách. Nejracionálnější z nich je ta rodinná, jíž Peroutkova vnučka hájí čest svého děda.

Jako první se vzepjala okamžitá vlna pobouřených výkřiků o dalším rouhačství, spáchaném náčelníkem českých buranů, vycházející ze silně emotivního předpokladu, že tohle by přece Masarykův kamarád a bytostný demokrat nikdy nenapsal! Poté následovala dlouhá série více či méně fundovaných prohlášení nejrůznějších expertů, jejichž obsah se neustále měnil v závislosti na počtu prostudovaných výtisků Přítomnosti. Momentálně poslední rezultát zní, že Peroutka neoznačil Hitlera za „gentlemana“, ale za „génia“ což je, jak uznáte, obrovský rozdíl. Neposkvrněná pověst velkého humanisty byla zachráněna a věčně ožralý, hradní mužik je naprosto po zásluze, bohužel jen v zastoupení, potupně převážen pražskými ulicemi v košatince a vláčen po soudech.

Osobně věřím jeho prohlášení: „ještě nejsem tak senilní, abych si nepamatoval…a nejsem tak senilní, abych si ten článek vymyslel“. Prostě mu jen lidsky selhala paměť, spiťarovi. Pamatuje si jen, že kdysi četl někde nějaký Peroutkův článek, kde bylo něco o Hitlerovi a začínalo to na „g“. Protože je od přírody skromný, nikdy se nechlubí svým intelektem a ctí za všech okolností pravidla bontónu, vybavil se mu logicky gentleman místo génia a průser byl na světě. Článek se pochopitelně nenašel, Zeman kvůli tomu trucuje a místo, aby se prostě omluvil, nutí Ovčáčka v archivech i spát. Na druhou stranu dokážu z určitých důvodů pochopit, proč tak zarputile odmítá ustoupit a ukončit tu tragikomedii důstojným způsobem. Ferdinand Peroutka totiž není ani zdaleka jediný příslušník tehdejších elit, který neviděl to, co je zjevné dnes.

Příklady zlosleposti dodnes uctívaných politiků a intelektuálů, by se dalo vydláždit Svatopetrské náměstí. Filozof Bertrand Russell napsal, že v případě invaze do Anglie by se měli němečtí okupanté uvítat a vlídně pohostit. Ve stejné době opěvovali Stalinův komunistický ráj na zemi dramatik G.B. Shaw a spisovatel H.G. Wells. Roosevelt až do své smrti v roce 1945 považoval Stalina za velkého státníka, milovaného ruským lidem a svým způsobem ho měl raději než Churchilla.

Celý ten humbuk okolo toho, co Peroutka napsal nebo nenapsal, mě zpočátku míjel úplně stejně, jako tu část národa, jenž dokáže usnout i bez rituálního poplivání Zemanovy fotografie a kterou staré noviny nezajímají. Více mé pozornosti si získal teprve poté, kdy se z běžného sporu o jednu větu, stal tradičně antizemanovský happening, ve stylu pískoviště a rozšlápnutých báboviček. Když kauza posléze doputovala až k soudu a cestou se k ní fundovaně vyjadřovali už i vrátní nakladatelství Academia, usoudil jsem, že mám rovněž právo vyslovit svůj názor na věc. Abych nedopadl jako pan prezident, byl můj ponor do paměti skutečně hloubkový. Výhody věku i zdravější životosprávy se také projevily a výsledek se proto brzy dostavil. Vykutaná vzpomínka mě dovedla nejen ke zdroji následujícího citátu, ale připomněla i další zajímavá historická fakta. Výše již zmíněné chyby v úsudku několika osobností, teď doplním posledním příkladem ohraničenosti poznání.

Mahátma Gándhí byl duchovním vůdcem a morální autoritou indického národa, který se světově proslavil především svou humanistickou filozofií nenásilnosti. Mahátma znamená „Velký duch“, v Indii mu byl udělen oficiální titul „Otec národa“ a jeho narozeniny OSN vyhlásila za „Světový den nenásilí“. To všechno jsou atributy dokonalosti, přímo vyzývající k oprávněnému svatořečení a přesto tento světec v novinách napsal něco neuvěřitelně podobného tomu, co se dnes řeší u nás. I svatí totiž mívají slabší chvilky, jejichž existenci nám obvykle historie z výchovných důvodů zatajuje.

Velký duch Gándhí pravil: „Němci budoucích generací budou ctít Herr Hitlera jako génia, jako statečného muže, nedostižného organizátora a ještě víc“. Otištěno v deníku Harijan 22.6. 1940. (1)

Zasaďme ten výrok do prostoru a času. Léto 1940: Hitler je na absolutním vrcholu moci a má za sebou 7 let naprosto neuvěřitelných politických a válečných úspěchů. Od roku 1933 Německo pod jeho vedením a za potlesku většiny svých obyvatel, dokráčelo mílovými kroky nejen zpět do postavení evropské velmoci, zaujímající před rokem 1914, ale ještě mnohem dál. Krajany usedlé v okolních zemích diplomatickou cestou navrátil do říše, v duchu práva na sebeurčení i s těmito státy a to vše s gentlemanským požehnáním Anglie a Francie. Když to pak z nenažranosti, už přece jenom přehnal, tak se jeho wehrmacht odmítl připojit k poklidné spojenecké hře na minulou válku, nazvané „Phoney War“ a předvedl jim způsob, jakým se bude bojovat v té nynější, který se pod pojmem „Blitzkrieg“ dodnes přednáší na vojenských akademiích.

O koncentračních táborech, pozdějším masovém zabíjení nejenom Židů a dalších zvěrstvech doprovázejících vzestup a pád německého nacionálního socialismu, v čele s Vůdcem a říšským kancléřem, Mahátma s Peroutkou a zbytkem světa tehdy ještě nic nevěděli. Perzekuce Židů v Německu po vydání Norimberských zákonů sice vyvolala opatrné protesty některých demokratických států, ale k těm došlo spíše než z důvodu humanismu proto, že jejich důsledkem byl neustále stoupající počet židovských přistěhovalců do okolních zemí. Evropa byla tehdy více antisemitská, než by se nám dnes líbilo a potíže Židů v Německu málokoho skutečně trápily. Hitler byl až do začátku války považován za sice kontroverzního, leč zároveň velmi úspěšného a razantního politika se silnou vůlí, který kvůli dosažení svých cílů jen dělá o něco větší rámus, než je obvyklé. Peroutkův objevený článek, kde ho nazývá „politickým géniem“, tento fakt jen potvrzuje. Za gentlemana ho naopak prokazatelně označil, u nás mimořádně oblíbený, britský premiér Neville Chamberlain.

Gándhí tedy viděl z Indie, jak se v Evropě starý svět impérií a koloniálních velmocí v čele s Anglií, po léta upírající svobodu jeho vlasti, hroutí jako domek z karet díky pevné vůli jednoho vegetariánského askety, jehož země žádné kolonie nevlastní. Sladká Francie právě kapitulovala a hrdý Albion měl za sebou velký úspěch operace Dynamo, nejlépe provedeného úprku bez výzbroje přes vodní překážku v dějinách válek. Anglie stála krůček od propasti a kdyby v jejím čele nestál buldog Churchill, ale králův oblíbenec lord Halifax, což byla na jaře 1940 velmi reálná varianta, vyjednávala by podmínky příměří. Ponížení a oslabení Velké Británie bylo pochopitelně rajskou hudbou pro, silnou vůlí rovněž vybaveného, propagátora indické samostatnosti. Jeho škodolibá radost z britských potíží a následná nadšená veřejná pochvala jejich strůjce, jsou tak pouze logickým důsledkem dobové situace. Různé úhly pohledu a vzdálenost, z jaké určitý jev pozorujeme, způsobují jeho často diametrálně odlišnou interpretaci, což tak mistrovsky ztvárnil Akira Kurosawa ve filmu Rašomon.

Po shrnutí zjištěných faktů docházím k závěru, že najevo vyšlo ledacos, kromě nějaké nezpochybnitelné pravdy. Peroutka viděl „génia“, Churchill „silnou vůli“, Gándhí „nedostižného organizátora a ještě víc“, Zeman s Čambrdlajnem „gentlemana“ a zlatník Kohn antisemitu. My, po třičtvrtě století zkoumání a analýz, vidíme za gentlemana přestrojeného antisemitu se silnou vůlí, který svou zrůdnou genialitou nedostižně zorganizoval největší masakr v dějinách lidstva. Kdo je bez hříchu, ať první hodí kamenem.

Vinit dnes kohokoliv z Hitlerových současníků, že v 30. letech okamžitě jasnozřivě nerozpoznal zrůdnost jeho učení, je stejně tak mimo mísu jako tvrdit, že něco neexistuje, protože to ještě nikdo neviděl. Miloš si je existencí článku jistý, proto se neomluví a požene to vejš. Peroutkovci, ostře odmítající sebemenší možnost chybného úsudku a hájící neposkvrněnou čest národního barda ho budou, zastoupeni osobou advokáta paní Kaslové, pochopitelně následovat. Aby celé to hemžení vedlo k alespoň nějakému výsledku, navrhuji, aby zástupci obou stran jezdili k soudům společně jedním autobusem a ušetřilli tak náklady i životní prostředí.

(1) Deighton, Len. Krev, slzy a pošetilost: V nejtemnější hodině druhé světové války. Argo,1996. ISBN 80-85794-95-0