30. březen 2016 12:52

Naprostá většina muslimů nevybuchuje a Salman Rushdie se už neskrývá. Evropa si sama uvazuje hidžáb a Machiavelli rotuje v hrobě. Pokrytecká zrada vlastních ideálů odhalila islámu Achillovu patu Evropy a symbolicky odpálila nálože v Paříži i Bruselu.

„Naprostá většina muslimů nejsou teroristé.Jedno z nejoblíbenějších zaklínadel islamizátorů, komentátorů ČT a dobroserů obecně. Zdánlivě zcela neprůstřelné tvrzení, které navíc nepostrádá logiku a obsahuje na první pohled „naprostou většinu“ pravdy. Jeho účinnost po tragédiích bruselského typu bohužel dramaticky klesá a je potřeba ho opakovat mnohem častěji. To způsobuje podobný efekt, jako když rychle za sebou říkáte slovo „čapí“. Najednou slyšíte něco úplně jiného, než vám chtěl básník říci a zapřemýšlíte o tom. Pokud máte čím, pochopitelně. Natvrdlí muslimští teroristé místo aby požádali o granty z evropských fondů na islamizaci Evropy, stejně jako všichni ostatní, se pořád někde dětinsky vyhazují do vzduchu, a neustále tak sabotují onen dosud křehký proces pokojné výměny kultur na kontinentu. Mluvící hlavy to pak musí z obrazovky dávat do pořádku, přičemž nemají v ruce nic než tyhle bláboly. To je panečku šichta. Takže dumáte o tom, co je vede k používání tak naivní demagogie a logicky usoudíte, že to bude nejspíš důkazní a argumentační nouzí. Přidejte k tomu evropskou politickou korektnost, multikulturní slabomyslnost, mesiášský komplex, naivitu hraničící  s blbostí a jste doma. Nutno podotknout, že to samé nám tvrdí i muslimové, ovšem u nich  je to naprosto pochopitelné a nijak jim to nezazlívám. Vede je k tomu orientální politický pragmatismus, povinnost šířit víru jakýmikoliv prostředky a fakt, že je to na  99% pravda. To, co mě na tom štve je skutečnost, že oba tábory si přihřívají svojí šarlatánskou polívčičku v souvislosti se smrtí nevinných lidí, což je bezohledně zneucťující. Stejně jako ono mediálně-politické divadlo, hrané nyní okolo téže tragické události podle osvědčeného scénáře. Předvést horečnou aktivitu, ukázat svaly, předstírat kompetenci a znalosti, informovat teroristy, že nás nezlomili, vylíčit dojemné příběhy hodných muslimů a najít mezi nimi hrdinu. A hlavně, proboha, v žádném případě v souvislosti s teroristy nevyslovovat přídavná jména“islámský“ nebo „muslimský.“

Sledovat špatný tyjátr potřetí za sebou s vědomím, že to není rozhodně naposled, je skutečně deprimující. Aby to nedostali ti ochotníci úplně zadarmo, píšu tyhle řádky. Následovat bude rozbor v úvodu zmíněné říkanky a potom připomenu sobě i vám událost, která to všechno vlastně v Evropě odstartovala.

Sedm malých forem

Exploze bruselských teroristů, jejichž motivy a náboženské vyznání se zatím nepodařilo odhalit, na chvíli zastínily průser agenta Bureše s „odkláněním“ dotací, hýbající českou mediální scénou. Po povinné chvilce piety se k němu naši novináři nyní svižně vracejí. Žádný další terorista už nevybuchl, došlo k několika zatčením a případ je tím prakticky vyřešen. Evropské hodnoty opět odolaly útoku osamocených zločinců, jejichž pokřik „Allahu akbar“ neznamená v žádném případě spojitost s nějakým náboženstvím, ale pouze subjektivní vyjádření názoru. Byli to totiž úplně obyčejní moderní hoši, co pili, kouřili, fetovali a osahávali holky po barech, žádní fanatici. Francouzský prezident pohnutým hlasem potřetí vyhlásil válku terorismu, protože ty dvě předchozí už skončily velikým vítězstvím demokracie a odjel kamsi zasedat. Představení se chýlí pomalu ke konci, svíčky dohořely, vojáci a policisté potichu mizí z nároží, metro opět jezdí a vzletné fráze spolu s odpadky odvál vítr. Vláda se na zvláštním zasedání společně pomodlí k Alláhovi, aby se ten další, který je teď na řadě u brány ráje ve frontě na panny, neodpálil příliš brzo a zase to celé znova nepohnojil.

Arabská káva se podává bez cukru

Žádný nepřítel nemůže být poražen, dokud má víru a možnost úkrytu ve skutečné nebo pomyslné džungli. A nikdo by to neměl vědět líp, než právě Francouzi a Američané. Vyznavačů Alláha je na světě přibližně jeden a půl miliardy. Dvě třetiny z nich obývají jižní a jihovýchodní Asii. Státy jsou zpravidla nábožensky homogenní, s nízkou vzdělaností, vědecko-technickou i ekonomickou úrovní a vysokou mírou religiozity. Jedinou výjimku tvoří regionální velmoc Pákistán, jehož ekonomika i technická úroveň jsou vysoce nadprůměrné. Násilí i terorismus z náboženských důvodů jsou běžnou součástí života, ale prakticky nikdy se neexportují. Imigranti zpravidla nepředstavují pro cílové země ohrožení národní bezpečnosti, ale „pouze“ ekonomickou zátěž, kulturní hrozbu a nárůst kriminality. Muslimové  z regionů přiléhajích ke Středozemnímu moři a nadto arabské národnosti, jsou ovšem trochu jiná káva. I u nich ale samozřejmě platí, že „naprostá většina nepáchá teroristické útoky.“ Problém spočívá v tom, že: „Ve jménu naprosté většiny muslimů, se ony útoky páchají“, „můžete být také slovním teroristou“, „sebevražedným atentátníkem se nestanete ze dne na den, je to výchovou k radikalismu.“ Takto pregnantně to formuloval egyptský novinář Daniel Reizk. Ona „naprostá většina“ totiž v tom lepším případě užití násilí ve jménu Alláha neodsuzuje a mlčí, v tom horším otevřeně podporuje nebo schvaluje. Tím vytváří nepostradatelné zázemí, bez něhož by v Evropě nemohl islámský terorismus existovat. Pár čísel: 50% britských muslimů podporuje IS (Mirror), 27% schvalovalo vraždění v redakci Charlie Hebdo ( BBC), 0,1% z 1,5 miliardy = 1 500 000 (já)

Naprostá většina mlčí a nosí pizzu

Podpořit zlo, neodsoudit ho nebo i jen mlčet, znamená totiž uznání jeho legitimity. Tento sociální jev má spoustu precedentů, včetně jednání nás samotných, protože naprostá většina Čechů nebyli přece komunisté, přesto se u nás jejich režim udržel legálně 40 let. Evropské hodnoty vyznávající muslimové nosí čtyři měsíce pizzu chlápkovi, který pobil desítky jejich spoluobčanů, včetně pravých věřících. Fotka hromadného vraha visí na každém rohu, teroristův „úkryt“ uprostřed čtvrti plné terorismu se štítících mohamedánů je veřejným tajemstvím, a přesto k jeho dopadení nakonec dojde úplnou náhodou. Přesvědčivější důkaz respektu k hodnotám hostitelské země a mírumilovnosti jisté nejmenované víry, aby jeden pohledal. Dokud ta slavná „naprostá většina“ neexplodujících bude mlčet, nebo dokonce aktivně podporovat pojetí víry těch, co vybuchují v evropských městech, naprosto nic se nezmění. Tragédií Evropy je, že se to nesmí říkat nahlas. Tak si alespoň zavzpomínáme.

Pověste ho vejš, ať se houpá!

Následující událost byla podle novináře Benjamina Kurase „důležitým historickým mezníkem“, označujícím konec skryté a počátek otevřené islamizace Evropy. Britský spisovatel Salman Rushdie napsal v roce 1988 román „Satanské verše“, ve kterém se hovoří ve stylu magického realismu, mimo jiné, i o proroku Mohammedovi. Díky tomu se stal nejznámější evropskou knihou století v islámském světě navzdory faktům, že je nesrozumitelná i pro Evropana, naprostá většina muslimů neovládá angličtinu a třetina z nich neumí číst. Duchovní vůdce Íránu a všech ší’itů ajatolláh Chomejní, který číst nepochybně uměl, totiž vyhlásil v únoru 1989 tzv. fatvu neboli právní stanovisko, jenž je pro muslimy závazné. Pro urážku proroka v ní Rushdieho odsoudil k smrti a na jeho hlavu byla vypsána odměna 2,8 milionu dolarů. Následně miliony vyznavačů náboženství míru, pokoje a tolerance vyšli do ulic světových velkoměst a veřejně požadovali jeho usmrcení. Rushdie se po léta musel ukrývat. Fatva byla sice zrušena v roce 1998, ale odměna stále platí, a nyní již čtyři miliony dolarů dál trpělivě čekají na svého příjemce.

V Anglii žijící Kuras líčí, jak britští muslimové s transparenty žádajícími spisovatelovu smrt zaplavili tehdy britská města. Uvádí i dobové citáty anglických islámských vůdců, zde ten nejpovedenější: „Rushdie mučí islám a zaslouží si oběsit. Já sám jsem ochoten ho zabít a obětoval bych na to svůj život a život svých dětí„. Britští intelektuálové Rushdieho odhodili jako horký brambor, úřady na veřejné výhružky smrtí nijak nereagovaly a strčily hlavu do písku. Pokrytecká reakce drtivé většiny západního světa byla podobná: „Může si zato sám, provokatér jeden, jen ho pověste, Allahu akbar.“ Žádné „ je suis Salman„, se nekonalo. Tehdy si muslimové poprvé uvědomili, že Alláhova vůle má v slabošské, prohnilé a bezbožné Evropě nekonečný prostor k realizaci. Povýšením jednoho práva nad druhé a rezignací na vlastní hodnoty začíná morální a fyzický rozklad států, říší i civilizací.

Prostě to odhlasují a bude líp

Od těch dob evropská islámská komunita urazila řádný kus cesty k cíli, jímž je naplnění Jeho vůle rozšířením pravé víry do všech koutů Evropy a zavedení správného řádu věcí. Rostoucí příliv muslimů ze zemí s nízkou vzdělaností a vysokou porodností, v kombinaci s miliony již usazených, integraci odmítajících věřících znamená, že se brzy zcela obejdou i bez radikálů a chalífát bude nastolen naprosto v souladu s demokratickými principy. Prostě to odhlasují. Nutno dodat, že evropská společnost rovněž dělá vše proto, aby islamizace a předání domoviny nové kultuře proběhly co nejrychleji, tiše a hlavně v souladu s hodnotami kultury vlastní. Zatímco my skloňujeme slovo integrace a vymíráme, raketově rostoucí islámský společenský potenciál je komunitou využíván výhradně k vznášení požadavků vycházejících z vlastní ideologie. Tady plačtivá stížnost na pravou víru urážející vystavování křesťanských symbolů typu vánoční stromy a betlémy, tuhle požadavek na všeobecný zákaz pojídání hamburgerů na ulicích, protože je ramadán. Odborný název této taktiky zní „salámová metoda“ a islamizátoři ji ovládají dokonale. Odhalené bílé děvky a zpěv koled už brzy nebudou věřícím narušovat karmu. Další oprávněné požadavky plynoucí z Alláhovy vůle a kulturní odlišnosti, nejsou z pochopitelných důvodů prezentovány veřejně. Jejich uspokojování má zpravidla jakousi poloilegální formu, jenž spočívá v tom, že oprávněný, v tomto případě muslimové, je konzumuje s vědomím povinného, tedy státních úřadů a obě skupiny se tváří, že nic takového neexistuje.

Střelba na konvičku povolena

Pokud toto uspokojování nárokových kulturních potřeb menšin překročí únosnou míru nebo pronikne na veřejnost, následuje okamžitá reakce v duchu hesla, „nejlepší obrana je útok.“ Islámské organizace, stát a dobroserská komanda podporovaná palbou spřátelených médií, okamžitě zaútočí na předem vybrané cíle. Zpravidla se jedná o jedince a seskupení z vývoje situace zoufalých obyvatel, kteří se pokoušejí nějakým způsobem hájit svá občanská, lidská i kulturní práva. Zároveň se mlží, tutlá a zametá pod koberce, až se práší. Vybrané sdělovací prostředky šíří zprávy o fašizaci společnosti a dehonestují nepohodlné osoby. Objeví se rozhovory s místními kolaboranty, islámskými intelektuály a učenci, kteří všichni dohromady vybranou angličtinou (němčinou, fracouzštinou, češtinou atd.), hovoří o mírumilovnosti, moudrosti a toleranci obsažené v koránu. Ti z machometánů, jenž neovládají dobře domorodý jazyk, mezitím organizovaně spontánně vyjdou do ulic s transparenty, na nichž jsou tematicky vhodná hesla. Jejich hlasité skandování v urdštině: „Šaria je právo“ a „Alláh je veliký“, doprovází na televizních záběrech titulky: „Náboženská nesnášenlivost a xenofobie jsou na vzestupu“, „Občané hájí svobodu vyznání.“ Lídr britských labouristů Miliband nedávno řekl: „Pokud zvítězíme ve volbách, udělám z islamofobie zvlášť závažný zločin“.

Machiavelli se obrací v hrobě

Niccolo Machiavelli, velký evropský renesanční myslitel a pragmatický politik, žil v období největší expanze Osmanské říše. Dobová atmosféra se odrazila i v jeho nejznámějším díle Il Principe, zabývajícím se okolnostmi získání a udržení moci. I po půl tisíciletí je to stále velmi poučná četba, bohužel evropští vladaři ji pravděpodobně, na rozdíl od těch arabských, moc nečtou. Po porážce Turků u Vídně Evropa usoudila, že je vymalováno a na dalších 300 let se soustředila výhradně na rozvoj ducha. Alláh je však velmi trpělivý bůh. Zapálil šíšu, pohodlně se usadil a čekal, až potomkům vídeňských vítězů změknou svaly i mozky. Vypadá to, že se konečně dočkal. Kromě zblbnutí Evropanů se také dožil výměny našich zbraní za excelové tabulky, což je příjemný bonus navíc. Závěrem připomínám asi nejznámější parafrázi z Machiavelliho: „Účel světí prostředky.“ A jeden naopak málo známý citát: „Viděl jsem houf hrobařů, tancovali držíce se za ruce a volali: vítán buď mor!

379 total views, 7 views today