Skupina momentálně zaostalých dutohlavů s barevnými šálami fyzicky napadla v pražské tramvaji Afročecha. Byl jimi naklepán, ochucen citronovou šťávou a poté naštěstí zanechán v tramvaji, aniž došlo k nějaké jeho finální úpravě. Spolucestující  a tramvajačka zachovali během incidentu i po něm přísnou neutralitu.

Média pochopitelně událost uvítala, neboť je jasným důkazem zhoubnosti výsledku přímé prezidentské volby, nedávných voleb parlamentních a potvrzuje jimi vytrvale raženou teorii o vrozeném českém rasismu. Ta má pracovní název „Co nehumanitně vzdělaný, mimopražský Čech, to rasista“.

To, že nikdo z cestujících v tramvaji č.6 oběti agrese nepomohl a následně odmítali i svědčit, celé záležitosti dodalo další, mediálně převelice přitažlivý rozměr opovrženíhodného mlčenlivého souhlasu se zlem.

Svoje šťourání v případu začnu v oblasti terminologie. Média s vytrvalostí, jejíž důvody nejsem mocen rozluštit, označují skupiny agresivních imbecilů, páchajících v souvislosti s fotbalem opakovaně násilí a škody na majetku, za fotbalové fanoušky. Co je k tomu vede, těžko říct. Jako jediný důvod mne napadá skutečnost, že se tak tato individua označují sama. Nebo možná to způsobují ty barevné šálky se jmény fotbalových klubů, které mívají při páchání násilné trestné činnosti na sobě.

Tuto mou teorii opakovaně potvrzují také samotné fotbalové kluby, které po každém násilném incidentu „fanoušků“ prohlašují, že se rozhodně nejedná o žádné jejich fanoušky. Také samotní fotbalisté se vždy od dutohlavů distancují hloubavou úvahou o škodlivosti násilí ve společnosti, která obvykle začíná a končí populární větičkou: „Tak, určitě“.

Tyto proklamace ovšem platí pouze v případě násilí, které pronikne do médií. Jinak vládnou mezi klubem, fotbalisty a „fanoušky“, kteří někdy nejsou fanoušci, idylická atmosféra společné vášně a „srdíčka“. Pořádají se pro ně akce, velebí se za vytváření „super atmosféry“ a po zápase jim fotbalisté chodí před tribunu za ono „srdíčko“ děkovat. Že právě díky těmto vymaštěncům se srdíčkem už na fotbal nikdo normální nechodí, nikoho ze zúčastněných nijak viditelně nepálí.

Pojďme dál.

Afročech, napadený skupinou asi dvaceti „srdíčkářů“ z Holomóca v tramvaji č. 6, vyjádřil značnou nespokojenost s tím, jak se k celé věci postavili ostatní cestující i tramvajačka. A nejenom on, káravý podtón doprovází všechny mediální komentáře a moderátor Kubala se v přímém přenosu nad českou lhostejností k rasismu téměř rozeštkal.

Popravdě řečeno, dokonale chápu rozladění oběti z přístupu spolucestujících, ale zároveň mám pochopení i pro ně. Proč, vysvětlím vzápětí.

Ano, existují krásné teorie o nutnosti stavět se zlu na odpor za všech okolností, bez ohledu na následky a já s nimi souhlasím. Doma ve fotelu by je určitě podepsala i většina cestujících z osudné linky č.6. Ovšem, všichni jistě znáte ten citát o šedivé teorii a zeleni života. Když dojde na lámání chleba, opravdu jen morálně velmi vyspělí jedinci přemohou svůj pud sebezáchovy a ve jménu nějaké poučky dávno mrtvých moralistů vyrazí zastavit zlo. Četnost jejich výskytu v populaci odhaduji na 0,01%.

Ten zbytek se většinou bude řídit pudem sebezáchovy, případně chladnou kalkulací a realistickým zhodnocením svých možností v utkání se zlem vzítězit, případně alespoň něčeho dosáhnout. Většinou kupodivu dojdou k závěru, že dva zkopaní a pocitronovaní místo jednoho, by vůbec ničemu neprospěli a zůstanou tedy raději potichu sedět.

Tyto úvahy bývají kupodivu velmi časté, pokud má strana zla výraznou početní převahu, což je téměř vždy pravidlem, neboť fotbaloví „fanoušci“jsou výlučně  stádní typy. Jsou-li o samotě, působí zakřiknutě až bojácně a nijak se neprojevují.

Takže já nejsem, na rozdíl od Kubaly, nijak překvapen tím, že se žádný důchodce nebo úředník s parádní šlajfkou v té tramvaji nezvedl, neproklestil si cestu do středu té dvacetičlené skupiny „fanoušků“ s krvavými pěstmi a rozhodným hlasem nezvolal: „Tak dost, vy rasisti!“.

Kdo z nás by se zvedl, ať klidně první hodí kamenem.

Když se na místo se značným prodlením dostavilo „Pomáhat a chránit“, vyvstal problém s nedostatkem svědků incidentu v přeplněné tramvaji.

Opět jde o jev zcela racionální a pohoršovat se nad ním může pouze chytrolín, který nemá s institutem svědka v rámci OČTŘ* žádné vlastní zkušenosti. O svědectví proti organizované skupině primitivních násilníků ani nemluvě. Já tvrdím, že každý, kdo si jednou postavení svědka nebo třeba poškozeného vyzkoušel, už si to nechce nikdy zopakovat a moralisti mu můžou vlézt na hrb.

On totiž ne každý má čas a chuť strávit x hodin na služebně při podávání vysvětlení, během kterého se mávnutím kouzelné klávesnice může stát ze svědka obviněný. A po skončení úkonu pak procházet přátelským davem oněch „fanoušků“, kteří byli propuštěni mnohem dříve a teď tu na vás čekají, aby vám vysvětlili, co je pro vás a vaši rodinu dobré. A případně si celou proceduru pro veliký úspěch párkrát zopakovat.

Ne každý chce kvůli cizímu člověku riskovat vyražené zuby, zapálené auto nebo výhrůžky dětem, protože získat vaši adresu, bude „fanouškům“ trvat jen velice krátce. Ne každý chce chodit následujících pět let k soudům, kde bude opakovaně plnit svou občanskou povinnost jako jojo a jedinou odměnou mu bude ztracený čas, život ve strachu a pocit neskutečné marnosti.

Já i vy jsme tentokrát měli kliku jak od kolotoče – v té tramvaji nikdo z nás řízením osudu nebyl. Díky tomu jsme výše zmíněné dilema mezi teorií a realitou nemuseli řešit a můžeme se nad chováním cestujících v klidu buď pohoršovat, chápat ho, nebo jej vůbec neřešit.

Ceny Michala Velíška, který umřel, protože špatně vyhodnotil situaci, se nikdo z tramvaje nejspíš nedočká, ale zase dojeli všichni ve zdraví domů k rodinám. Kromě oběti. A teď, komu žalovati?

Za osud černého vysokoškoláka nenesou odpovědnost jeho spolucestující, kteří se mimochodem zachovali přesně podle policejních doporučení pro tyto situace, ale především stát a dokonce samotná média.

Stát nepochopitelnou tolerancí násilí spojovaného s fotbalem, protože jde přece o „fanoušky“. Zničením víry občanů v právní stát totální nefunkčností justice. Totální neschopností prosadit existující zákony a výrobou dalších, ještě horších a zbytečnějších. Vytvořením legislativy hájící mnohem více práva zločinců, než jejich obětí. Vytvořením policie určené primárně k buzerování občanů a ne k jejich ochraně.

Média dlouhodobým cíleným vytvářením atmosféry hrozící fašizace společnosti a devalvací pojmu rasismus umělým vyráběním jeho všudypřítomnosti. V takřka „domácím prostředí“, kde je podle nich každý druhý člověk fašista, rasista, nebo alespoň pravicový nacionalista, se pak skutečný rasismus nebo fašismus velmi snadno přehlédne či ztratí.

Oba dohromady pak společnou dehonestací projevů občanské zodpovědnosti v podobě požadování práva vlastnit, nosit a v případě nutnosti použít k obraně svých, případně i cizích práv zbraň. Vytrvalou démonizací a stupňovanou buzerací držitelů střelných zbraní. Soustavným podsouváním občanům, že nejlépe  a nejúčiněji je přece ochrání stát. Zodpovědnosti a předvídavosti netřeba.

I kdyby tam byl někdo ozbrojený, silně pochybuji o jeho ochotě zakročit. Taktické hledisko nyní nehodnotím, pouze to právní. Z hlediska civilního držitele střelné zbraně by šlo o holé šílenství. Pravděpodobnost, že nakonec by ozbrojený bojovník se zlem byl rovněž mezi obviněnými, se bude pohybovat nad hranicí 90%. Být tam a mít u sebe, tak sedím, koukám z okna a taky ani nepípnu.

I kdyby chudáka Afročecha chtěli rozverní „fotbaloví fanoušci“ těmi citrony nadívat.


*OČTŘ – Orgány činné v trestním řízení

912 total views, 3 views today