Němci jsou národem disciplinovaným, pořádkumilovným, systematickým a uznávajícím autoritu. Vše, co kdy dělali, bylo vždy děláno v tomto duchu. Objeví-li se problém je změřen, zvážen, posouzen, klasifikován, je mu přiděleno číslo jednací, je vytvořen zákon i patřičný úřad a naprosto legálně zahájeno jeho schválené řešení. Co má kulatý štempl, je pro Helmuta posvátné a dál o tom nepřemýšlí. Ať jde o migrační krizi, válku, nebo o genocidu.

Dne 20. ledna 1942 se čelní byrokraté SS v čele R. Heydrichem sešli na zámku Wannsee u Berlína a během hodinky a půl rozhodli o způsobu konečného řešení židovské otázky – Endlösung der Judenfrage. Pod tímto úředním eufemismem se skrývala úředně posvěcená,  systematizovaná a moderními metodami prováděná genocida, jejímž konečným výsledkem bylo 6 milionů zavražděných Židů.

Touto konferencí bylo definitivně ukončeno období chaosu, nejistoty a improvizací, které doposud provázely vztah nacistů k Židům. Vůdce na ně sice po léta dštil oheň a síru, nicméně po převzetí moci si s tímto problémem najednou nevěděl rady. Byly sice schváleny Norimberské zákony, přidělující Židům status občanů druhé kategorie a vytvořeny první koncentrační tábory, ale ty byly přednostně plněny jinými zákazníky, obětmi institutu „zajišťovací vazby“, nikoliv Židy – politickými odpůrci režimu, kriminálníky, homosexuály.

Hitler sice Židy v Německu nechtěl, ale nevěděl, co si s nimi počít. Otázka fyzické likvidace nebyla až do zahájení války rozhodně na pořadu dne, jakkoliv je to pochopitelně nacistům neustále podsouváno. Existovala například oficiální dohoda, uzavřená mezi již nacistickým Německem a Židovskou agenturou, o židovském vystěhovalectví do Palestiny. Byla stanovena poměrně vysoká roční kvóta a němečtí Židé si sebou mohli odvézt i část majetku ve formě německého zboží. Tato dohoda platila až do zlomového roku 1942.

Postupně se pak vynořily nejrůznější teorie, jak učinit Německo Judenrein – tedy židůprosté. V souvislosti s plánovaným pochodem za životním prostorem se hovořilo o vystěhování Židů kamsi na východ. Po porážce Francie se poměrně dlouho zvažovalo jejich přesunutí na Madagaskar. Všechny tyto varianty ovšem  spadly pod stůl, když se po postupném obsazení téměř celé Evropy a zahájení války se Sovětským svazem ukázalo, že Židů je na nějaké stěhování prostě příliš mnoho.

A tak k tomuto problému nacisté přistoupili po nacionálněsocialisticku. Židy nelze tolerovat ani přestěhovat – musíme je tedy zlikvidovat. Prvními vlaštovkami byla činnost einsatzkomand SS v Polsku a poté na Ukrajině a v Bělorusku, kde byly historicky nejpočetnější židovské komunity. Židé byly často svépomocí shromažďováni, údajně právě za účelem přestěhování, a poté hromadně povražděni střelbou. Pravděpodobně nejznámějším příkladem tohoto způsobu řešení židovské otázky je masakr v rokli Babij Jar u Kyjeva, kde zemřelo 33 000 ukrajinských Židů. Zajímavým detailem u těchto masakrů je, že u nich často asistovali, nebo je přímo prováděli  místní kolaboranti, v tomto případě ukrajinští nacionalisté.

Ovšem nebyli by to Němci, aby netoužili plnit své úředně posvěcené úkoly co nejefektivněji. Střelba z kulometů, nebo pistolí do týla byla zoufale časově náročná, neproduktivní a také představovala pro exekutory neúnosnou psychickou zátěž. Velkým problémem byla také likvidace mrtvol, klasické pohřbívání do masových hrobů přestávalo stačit stále se zvyšujícím požadavkům.

V touze vyhovět vůdci a sejmout židovský problém z jeho beder, provedli zodpovědní byrokraté z SS řadu experimentů, jak s metodami vraždění, tak pohřbívání, což vyústilo ve stavbu prvních ryze vyhlazovacích táborů s plynovými komorami a spalovacími pecemi. Holým faktem také zůstává, že neexistuje žádný důkaz o tom, že Hitler vydal nějaký přímý pokyn k židovské genocidě. Čímž pochopitelně není nijak umenšena jeho odpovědnost za její provádění.

Na konferenci ve Wannsee pak už jen vrcholní představitelé SS na byrokraty detailně propracované postupy moderní genocidy, hodné průmyslově a kulturně vyspělého národa, umístili ono pověstné kulaté razítko s orlicí, jež v očích Němců již tradičně vždy světí prostředky.

Šaria hlídka v německém Wuppertalu.

Současní Němci mají velmi podobný problém s jiným etnikem, ovšem v naprosto opačném gardu. Na jejich území přicházejí ve velkém množství lidé, kteří na rozdíl od Židů skutečně ohrožují samu podstatu Německa. Současná kancléřka Němce žádá, aby je vítali s otevřenou náručí, radovali se z jejich příchodu a finančně přispívali na jejich novou německou existenci. To vše pochopitelně řádně oštemplováno.

Čistě teoreticky a čistě z morálního hlediska bychom měli rovněž jásat. A sice nad tím, jak se Německo konečně poučilo z předchozích gigantických katastrof, které způsobilo svými národními specifiky, a jak příkladně humanisticky tentokrát přistupuje k řešení svého velkého problému, který by ještě nedávno vyřešilo diametrálně odlišně.

Ovšem jak poeticky napsal jeden velký Němec, „šedá je všechna teorie, ale žití zlatý strom se zelená“. Vysoce humanistické počínání dnešního Německa bude ve svých konečných důsledcích naprosto stejně destruktivní a apokalyptické, jako byly pro Židy a svět důsledky konference ve Wannsee. Včetně posvěcení posvátným kulatým razítkem s orlicí.

Prvním reálným výsledkem tohoto počínání pak je, že němečtí Židé jsou po tři čtvrtě století od konference ve Wannsee opět ve smrtelném ohrožení.

1,104 total views, 2 views today