Lubomír „Czechia“ Zaorálek je Arnoldem J. Rimmerem české politiky

Co vlastně stojí za nečekanou iniciativou svérázného politika, zvaného ve sněmovních kuloárech kvůli douhým a zmateným projevům „Zao Ce-tung“, se zřejmě už zjistit nepodaří. Pomineme-li důvod jenž se nabízí pochopitelně jako první, tedy jeho proslulou prázdnou makovici, otevírá se nám široká škála spekulací o tom, kdo a proč mu do ní vložil zrovna tuto ideu. Věřit v politice na náhody, je rovno víře v existenci skřítků, takže já ve svých ničím nepodložených úvahách setrvám raději v oblasti reálnějších hypotéz. Co tedy způsobilo, že ausgerechnet teď, když sociální demokracii dohonilo její samolibé přezírání závazků z minulosti a teče jí do bot hotová Niagára, překonal tento učebnicový užitečný idiot svou pověstnou vrozenou hrůzu z vlastního myšlení a vyrukoval s takovou nepodstatnou ptákovinou? Proč jsou spíše než růže cítit syrečky?

Možná to byla jen pouhá touha zanechat po sobě v dějinách mnohem viditelnější stopu, než dosavadní seznam prapodivných výroků a skutků, jejichž historická trvanlivost se měří v nanosekundách. Jako mnohem pravděpodobnější se však jeví teorie, že spíše než o zcela mimořádný projev vlastní vůle, se zřejmě jednalo o naplňování vůle cizí, v tomto případě nejspíše stranické. Není vůbec od věci se domnívat, že bravurní odvedení pozornosti ve stylu proslulého jižanského generála z dob války Jihu proti Severu Thomase „Stonewalla“ Jacksona a jeho hesla, „oklamat, zmást, překvapit“, bylo opravdu v první řadě zastíracím manévrem ČSSD. Velmi výstižně tuto problematiku shrnuje Petr Štěpánek ve svém komentáři pro deník Neviditelný pes.

Ať je pozadí této kauzy jakékoliv, faktem zůstává, že Zaorálkův dekret „Czechia“ byl hradními socdemáckými spiklenci vyhlášen, aniž by se někdo někoho ptal na názor. Jsme vehementně ujišťováni, že se jedná pouze o administrativní změnu v rejstříku OSN, nemající žádný širší dopad. O tom si dovolím s úspěchem pochybovat, takováto změna není úplně to samé, jako přejmenovat altán v zahradě Černínského paláce. Kromě spousty dalších souvislostí to znamená především nemalé finanční náklady pro stát i soukromý sektor. V zahraničí tato iniciativa vzbudila vesměs posměšně zabarvené ohlasy, zpochybňující české národní sebevědomí komentáři typu „krize identity“, nebo „těžký porod trval dvacet let“. Příznačné rovněž je, že soudruha Zaorálka, tohoto Arnolda J. Rimmera* české politiky, nejvíce trápí podoba olympijských reprezentačních dresů pro Brazílii. Ministrině Karla Šlechtová, která má tuto problematiku ve své kompetenci, se o celé akci dozvěděla až z médií, což jí hnulo tak silně žlučí, že v chvilkovém pominutí smyslů prozradila, kolik ta sranda až doteď stála. Na propagaci dosavadního názvu „Czech Republic“, šla od roku 2012 více než miliarda korun z fondů EU.

Miliarda, která nespadla z nebe, jak si mnozí o penězích z Bruselu myslí. Do té bájné unijní kasy ji nasypaly členské státy včetně našeho, a v nich ji museli lidi nejdřív vydělat, včetně nás. A my jsme ji zcela určitě státu neodevzdali proto, aby skončila v luftě kvůli tomu, že vláda nemá žádnou viditelnou koncepci ničeho, kromě zvyšování buzerace občanů, a že její ministr zahraničí se zřejmě rozhoduje podle horoskopů v Blesku. Shodou okolností se při loňském sestavování státního rozpočtu, navzdory původním slibům, nenašla právě rovná jedna miliarda korun pro handicapované spoluobčany. Místo zoufale potřebných peněz jim vláda nadělila povinnost kodrcat se s vozíky po úřadech, kvůli výměně průkazů ZTP za nějaké evropštější a kdo to nestihl, šup před posudkovou komisi, jestli mu náhodou nenarostla nová noha. A teď se ti, kteří peníze od státu skutečně nezbytně potřebují dozvěděli, proč nedostali nic. Vláda tu miliardu věnovala raději spřáteleným agenturám za naprosto pofidérním účelem. Pevně doufám, že se to alespoň odrazí na voličských preferencích handicapovaných. V roce 2012 napsal ochránce potřebných Zaorálek na adresu Nečasova kabinetu: „Tato vláda šetří miliardy na zdravotně postižených, důchodcích a rodinách s dětmi.“

„Z cizího krev neteče, na Czechii dostaneme další miliardu a možná i dvě, a kromě toho už se tento výraz používá, paní kolegyně,“ uklidňuje mezitím veřejnost a hlavně rozlícenou Šlechtovou ministr zahraničí. Tak to su též klidný. V souvislosti s počínáním pana ministra mne už několikrát napadlo, že po ukončení politické kariéry by se výborně uplatnil jako médium. Nejdůležitější kvalifikací na post prostředníka se záhrobím, je totiž absence vlastní osobnosti. Čím je médium prázdnější, tím lépe plní svou funkci. Dokonalá prázdnota soudruha Zaorálka je i příčinou, proč zůstává prakticky nepovšimnut širší veřejností i mediální scénou, přestože po dobu svého působení ve funkci už napáchal neuvěřitelné věci. Zkouším si představit, co by se rozpoutalo, kdyby miliardu vyhodil z okna Miloš Zeman.

Zatímco občané se silněji vyvinutým stádním pudem neváhají jezdit za Zemanen po republice s tibetskými vlajkami a dalšími fetišistickými symboly té jediné správné demokracie, skuteční strůjci českého sbližování s komunistickou Čínou, jak nikdy neopomene zdůraznit ČT, zůstávají naprosto nelogicky stranou jakéhokoliv výraznějšího zájmu. Je opravdu zvláštní, že eurooptimisticky laděná média a jednodušší část populace rozpoutali zrovna kvůli Číně hon výhradně na Zemana, zatímco Zao Ce-tung a Sobotka se nerušeně opalovali na jarním sluníčku s hubou od ucha k uchu. Protože to byl právě zahraniční emisar Sobotkova kabinetu, kreativní inovátor a rozšafný hospodář Zaorálek, kdo stojí v pozadí onoho slavného čínského humbuku. Přestože se náš neposkvrněný premiér a celá vláda snaží zuřivě budit dojem, že celá akce jde na triko výhradně Zemanovi, a oni s tím nemají vlastně nic společného, opak je pravdou.

Byla to totiž Sobotkova vláda, a nikoliv prezident, kdo se rozhodl oživit vztahy s Čínou už v roce 2014, a prostřednictvím soudruha Zaorálka se spolupodílela také na loňské návštěvě prezidenta v Pekingu. Zaorálek opakovaně naprosto správně prohlásil, že za zahraniční politiku státu odpovídá výhradně vláda a že prezident Zeman jedná plně v jejích intencích. Zemana vždycky nechají vyžrat ožehavou politickou část a sami se pak pochlubí ekonomickým přínosem. A byl to rovněž ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, kdo už půl roku před Zemanovou návštěvou Číny podepsal se svým čínským protějškem smlouvu, obsahující pasáž o respektu České republiky k uzemní celistvosti Číny, její vnitřní politice (rozumněj jejímu pojetí lidských práv) a hlavně o tom, že „Tibet je neoddělitelnou součástí čínského území“. Letošní reciproční návštěva čínského prezidenta u nás, a okolnosti ji provázející, byly už pouhou obvyklou diplomatickou dohrou, jíž iniciovala vláda. Že v tom nechali Miloše samotného a použili ho jako štít ve stylu, „my nic, to všechno on“, je pro politický styl „amorfni osoby“ naprosto příznačné.

Přesto se kýble špíny vylévají a červené karty ukazují stále výhradně na Hradním nádvoří. Před Strakovou akademií je čisto a klid. Co se honí v hlavách našich bojovníků za svobodu Tibetu, je mi už teprve záhadou. Jestli mělo význam někde mávat vlajkami země vzdálené 7000 km, o níž málokdo z vlajkonošů ví něco více, než že existuje, pak právě tady, a nikde jinde. Před sídlem vlády, která Tibet považuje oficiálně za neoddělitelnou součást Číny.

Na závěr několik dalších zajímavých příspěvků k zahraniční politice od iniciátora nejdůležitější změny v historii samostatného státu: „Rusové jsou velice činorodí, posílají nám uprchlíky třeba letecky“, navrhl vysvětlení faktu, že imigranti stále přicházejí a dodal, „řekli mi to v Bruselu.“ „Írán nabízí velké příležitosti“, říká o jednom z největších světových sponzorů islámského terorismu. „Islám je součástí Evropy“, originálně zopakoval současný bruselský evergreen. „Obnovení vnitřních hranic by rozbilo Evropu i NATO“, konstatuje expert a dodává, že naše armáda musí v první řadě sloužit cizím zájmům. „Při cestě do Belgie buďte opatrní“, nabádal vládní jasnovidec už vloni. Škoda, že to tehdy nevzkázal i do Bruselu.

• Druhý technik Arnold J. Rimmer je jedna z hlavních postav kultovního britského seriálu o těžařské vesmírné lodi Červený trpaslík. Jeho postavu nejlépe charakterizuje zápis z osobního spisu, vedeného kapitánem: „Má-li nějaká práce smysl, má smysl ji udělat dobře. Nemá-li smysl, dejte ji Rimmerovi.“ („J.“ v jeho jménu znamená „Jidáš“)