Muslimové přicházejí, Židé odcházejí a křesťanská Evropa tleská

Vrtění psem Brusel Style   

Míra svobody ve společnosti se spolehlivě pozná podle zacházení vládnoucí garnitury s kacíři. Za jiné postoje vás sice dnes už neupálí v sobotu odpoledne na náměstí, plném zábavy chtivých spoluobčanů, ale jinak se od inkvizičních dob zase tolik nezměnilo. Užívání masivní propagandy, indoktrinace a manipulace s veřejným míněním, je dnes v Evropě opět stejně běžné, jako za časů nesvobody a troškař Goebbels by zbledl závistí. Součástí cirkusu je i časté opakování určitých, zdánlivě logických argumentů, jejichž pravým účelem je zesměšnění odlišného smýšlení a prosazení toho správně korektního názoru. Ty nejpovedenější znáte všichni: „islámský terorismus nesouvisí s islámem„, „drtivá většina muslimů nejsou teroristé“ atd. Jeden z nich má téměř švejkovský rozměr a za jiných okolností by byl možná úsměvný, nyní ale jen duní prázdnotou. Pitomost v něm obsažená, podnítila původně vznik tohoto článku. Byl napsán ještě před nynějším bruselským potvrzením výše zmíněných halíkovských teorií o neislámském islámu. Není tedy rozhořčenou reakcí nad útokem na „evropské hodnoty“, ala Napoleon Hollande a spol., jen se neplánovaně tematicky dotýká nepřímých důvodů utrpení nevinných obětí nezodpovědných lhářů, kteří s islámem opravdu nemají nic společného. Idylický čas lží, polopravd a eufemismů, včera definitivně skončil soudruzi.

Uprchlíci budou! Vbrzku!

S tou kouzelnou formulkou jste se téměř jistě setkali tolikrát, že když Vás o půlnoci vzbudím a zeptám se: „Jsou u nás nějací muslimští uprchlíci?!“, odpovíte automaticky se zavřenýma očima: „NEJSOU!“. Ona fráze, která se díky stonásobnému opakování snadno dostane do podvědomí, je používána šiřiteli dobra za cizí peníze v boji s hnědnoucí většinou české populace, v přibližně této podobě: „Strašení občanů muslimskými uprchlíky a jejich kulturními zvyky je absurdní neonacistická propaganda, protože u nás přece žádní nejsou!“. Podrobněji se zaměřím na užití ošemetných pojmů „uprchlíci“ a „u nás žádní nejsou“.

Kdo je uprchlík a kdo nájezdník

Uprchlíci, ve smyslu definice obsažené v mezinárodním právu a jejichž výskyt je vázán na společenské jevy určitého typu obvykle probíhající v sousední nebo alespoň kontinentálně blízké zemi, se momentálně v Evropě nenacházejí. Vyplývá to především z faktu, že nikde na západ od Kyjeva se nyní neválčí a nevyskytují se tu totalitní režimy. Některé totalitou zavánějící praktiky Bruselu, Berlína a prezidenta Běloruska Lukašenka, nepočítám. „Uprchlíci“ přicházející nyní, jsou zcela nového typu. Odlišnost spočívá hlavně ve skutečnosti, že příčiny „úprku“ se dějí tři tísíce kilometrů od vysněného cíle jejich cesty, během níž úspěšně překonávají, kromě strázní, také celou řadu tzv. bezpečných zemí. Ty zřejmě nebudou tak „bezpečné“, jak se zdají při pohledu ze severozápadu a hlavně nejsou součástí Spolkové republiky Německo, kde velí ta hodná a štědrá paní Merkelová, jejíž bianco pozvánku a selfíčko s Muhammadem, mají všichni nahrané v iPodech.

Většina ze zhruba 1,4 milionu těch, kteří se vloni přeplavili přes Středozemní moře s CK Erdogan-Merkel, vážila tu dlouhou a drahou cestu především proto, že pověsti o sociálním ráji v západní Evropě se díky moderním technologiím staly už dávno součástí mytologie celého třetího světa. Současný exodus zároveň zásadně podporuje celosvětově rovněž známá skutečnost, že brána ráje je stále otevřena dokořán a jeho současní obyvatelé ji ve své blahobytné ztučnělosti nejsou schopni ani ochotni střežit, natož hájit se zbraní v ruce.

„Skutečných uprchlíků“, kteří mají „právo“ na azyl, je mezi nimi podle statistik necelá polovina. Termín „právo“, jsem dal do uvozovek z toho důvodu, že jeho definice pochází z roku 1951 a je poplatná době svého vzniku. Máloco z padesátých let se osvědčilo, natož aby to fungovalo dodnes. Pravidla se vždy přizpůsobují vývoji hry, nikdy naopak. Pokud se nestane zázrak, je pravděpodobné, že se v dohledné době dají na pochod už nikoliv statisíce, ale desítky milionů lidí. A všem bude hrozit nějaké zastaralými úmluvami definované nebezpečí, pocházející příkladně z úbytku vodních zdrojů a z toho plynoucích důsledků v podobě dalších válek, rozvratu států a hladomorů, které vyvolají pohyb celých národů směrem do Evropy. Merkelová říká, že tohle „není její Evropa“ a naštěstí má pravdu, je stále ještě naše a já chci , aby taková i zůstala. Dlužíme to předkům i potomkům. Náš kontinent, navzdory víře německé kancléřky, není nafukovací a jeho zdroje bezedné, o zbytcích práv původních obyvatel ani nemluvě. Co bude, až místo statisíců přijdou najednou miliony „oprávněných“ vyznavačů islámu?

Když nejsou u nás, tak kde teda jsou? 

Poměr 0,9:1 tedy sotva dává nárok na paušální označení všech přišedších za chudáky „uprchlíky“ a přímo vyzývá k užití přesnějšího termínu „ilegální migranti“, protože do Evropské unie se všichni shodně dostali v rozporu s právem. Teď půjdu ještě dál a nekorektně vyslovím čirou spekulaci. Pokud nepočítám promile nefalšovaných lidumilů typu Táni Fischerové, osobnostně nedozrálé jedince a profesionální dojiče veřejných rozpočtů, mezi které řadím i většinu politiků, tak jsem přesvědčen, že muslimy v Evropě nechce v podstatě nikdo. Bez ohledu na jejich pojmenování. A to ani ti, kteří jinak okázale vyslovují na veřejnosti nejrůznější humanistická a evropsky znějící hesla. Pokud tedy ovládají alespoň malou násobilku. Protože z čistě jen ekonomického hlediska představují nesmírné trvalé břemeno, pro už nyní kriticky přetížené sociální systémy cílových států. Řeči o hospodářském přínosu většinou nevzdělaných muslimů, pusťte klidně z hlavy. Neodvratný kolaps nebo nějaké „celoevropské řešení“, například v podobě zvýšení daní pro domorodce, už jsou na dohled.

Ti opravdoví zůstávají na dohled

V případě Sýrie, která je momentálně nejvydatnějším zdrojem nelegálních imigrantů, jsou ti skuteční uprchlíci rozseti v okolních zemích po uprchlických táborech. Odkázáni na humanitární pomoc, čekají na ukončení uměle živeného konfliktu, aby se mohli vrátit a obnovit své zničené domovy i zemi. Údajný „řezník z Damašku“ Asad, nabízí opakovaně už od roku 2011 všem rebelům, mimo islamistů, amnestii a politický dialog, pokud složí zbraně. Zatím bez úspěchu. Zodpovězení otázky, komu nejvíc záleží na pokračování absurdní války a vytváření stále nových „uprchlíků“, by mohlo podstatně přispět k řešení celé situace.

Pomoc potřebným přímo v místě, a později při rekonstrukci válečných škod je také to jediné, co má jakýsi smysl a zároveň se nachází v souladu s těmi halasně vytrubovanými zásadami evropského humanismu. Varianty nynějšího přístupu ve stylu, „máme povinnost přijmout všechny, kteří strádají“, jako například ten momentálně poslední handl s Turkem, kterému se zase zaplatí majlant za reklamační výměnu Syřanů stylem kus za kus, jsou upisováním židovsko-křesťanské duše Evropy muslimskému šejtánovi.

Židům a psům vstup zakázán   

Židé patří zrovna tak neodmyslitelně k Evropě, jako muslimové k Blízkému východu. Měnit tento tisíciletý řád ve jménu jakékoliv ideologie nebo kvůli bláznovství politiků, by mělo být trestné. Nyní tak často nám předhazované evropské hodnoty mají totiž kořeny nikoliv v islámské, ale právě v židovské kultuře, jež dala světu křesťanství z něhož pochází nynější hodnotový systém celé Západní civilizace. Během své existence zažili evropští Židé skrytý i zjevný antisemitismus, nespočet pogromů a nakonec hrůzu holocaustu. Všechno přežili a navzdory tomu vytrvale obohacují náš nevděčný kontinent svým intelektuálně vitálním genofondem. Stále jim ještě dost dlužíme a já nechci vidět pogrom na vlastní oči. Vítat zde miliony nezvaných hostů se středověkými zvyky a dvojnásobnou porodností, jejichž víra je neslučitelná s naší kulturou a hlásá nenávist k Židům, není jen neuvěřitelně pokrytecké a naprosto šílené, je to skutečná sebevražda. Sarrazin, Kuras a další slepotou nestižení intelektuálové mají pravdu.

Poselství jedné krabice od vína aneb Pozdrav z míst, kde „jsou“

David Rath mladší, nejznámější český hejtman a Dienstbierův stranický kolega, nás všechny naučil důležitou věc. Nemusíme už díky němu nosit miliony v krabici od vína po ulici, abychom zjistili, že to není dobrý nápad. Stejně tak platí, že aby člověk skutečně rozumný, zjistil o islámu co potřebuje, nemusí si zrovna hned nastěhovat domů beduínskou rodinu, stačí se jen poptat a porozhlédnout tam, kde už tuto zkušenost mají. A tak celá léta sledujeme evropské země, kde “jsou“ a učíme se. Vidíme hořící auta a obavy z nošení jarmulek ve Francii, raketový vzestup Švédska mezi světovou špičku ve znásilňování, organizované prznění školaček a zákazy Vánoc v Anglii, zátarasy obložené a střežené synagogy v Německu a vidíme Židy, poprvé od šoa opět houfně prchající z celé Evropy do Izraele, země, kde je terorismus běžnou součástí života už téměř sedmdesát let. A hlavně registrujeme stoupající počet obětí islámského terorismu. Tohle všechno a ještě mnohem víc pozorujeme a získáváme tím potřebnou zkušenost, aniž bychom nutně sami museli být přímými účastníky vnímaných jevů.

Učit se, učit se, učit se!

Říká se tomu také empirie, podle řeckého empeiros, což znamená zkušený. Právě z ní plyne naše většinová islamofobie, která nedává spát dobroserům typu soudruha Jiřího Dienstbiera, ministra pro lidská práva a rovné příležitosti pro úplně všechny živé tvory ve vesmíru. Samozřejmě kromě těch trapných evropských neofašistů živících rodiny, domácí mazlíčky a úly plné trubců, včetně pana ministra, svou každodenní prací. Každý, kdo nechce, aby za dvacet let byl nejvýznamnějším evropským svátkem ramadán a ženy chodily v černých ubrusech, by politikům typu Merkelová-Dienstbier při nejbližších volbách měl dát vědět, že empirický přístup lze dobře uplatnit i na hodnocení výsledků jejich práce. Když se totiž něco zvrtne a jejich šílené sociálně-inženýrské experimenty opět nevyjdou, odletí nejspíš za oceán a po vzoru prezidenta Beneše nám budou přes Atlantik dávat dobré rady, jak řešit následky té báječné multikulturní politiky.