Ilustrační foto: ČT

Nastaly nám zvláštní časy, pravda? Upřímně, nečekal jsem, že se jich znovu dožiju.

U nás doma jsme z nich v depresi. Nejdřív nás zařízne „pandemie“ a co přežilo teď dorazí válka. I když probíhá někde jinde. Ostatně, úplně bude stačit, když se omezí na Ukrajinu. Přičemž ne, že by se rozhodně nedělalo dost proto, aby se na ní neomezila. A i když se  nakonec nevypaříme při explozích jaderných raket, čeká Evropu i tak bída, jakou nepoznaly generace. Současně s definitivním návratem časů, kdy je už zase nebezpečné říkat nahlas něco jiného, než říkají v televizi.

Z toho ta deprese. Takže je asi čas na trochu černého humoru. Ostatně i za komančů, a z toho jak to vedou, jsme si přece ze zoufalství aspoň dělali kozy.

Šteindler před třiceti lety natočil nádherný film Díky za každé nové ráno, ve kterém je přítomen, stejně jako nyní tady všude kolem, silný ukrajinský motiv a kde v roli domestikovaného ukrajinského uprchlíka exceloval polský herec Franciszek Pieczka.

Pro odlehčení depresivní atmosféry typu „kdo není s námi, je proti nám“ proto přikládám dvě ikonické scény z tohoto filmu. Moc jsem stál i o třetí, tu, kde otec Hakunďak nutí příbuzné, aby podepsali, že strýc „Vasil nebyl buržoazní ukrajinský nacionalista,“ ale tu jsem bohužel nenašel:

 

 

 

2,534 total views, 5 views today