Zdroj: ČT

Hodně se teď mluví o právech. Menšin vůči většině. Dětí vychovávat rodiče a na bezuhlíkovou budoucnost. Buziků a pedofilů na děti. Černých na bohatství bílých. Chudých na bohatství bohatých. Islámu na nekritizovatelnost. Magorů nemít pohlaví. Cyklistů na silnice. Studentů na myšlenkově bezpečné univerzity. Ale na můj vkus se velice málo mluví o právech obyčejných lidí. Respektive se o nich nemluví vůbec. O obyčejných právech obyčejných lidí. Třeba na to se vyspat.

Právní puristé teď mohou namítnout, že o právu se vyspat ústava nic neříká. Neříká. A přesto jde o právo, které lidé nepochybně mají a řeší ho, ačkoliv to tak nevypadá, právní řád. Existuje zákon, který říká, kdy máte právo v klidu spát a který mají v případě takzvaných „kulturních akcí“ všichni na banánu. Policie státní i obecní, komunální politici, hygienici a pochopitelně samotní umělci či pořadatelé. Ti festivaloví zvláště. V noci chtějí spát jen nekulturní drni a důchodci a kdo v sobotu ráno vstává do práce je debil.

Lidi se chtěj bavit, to chápeš, ne? 

Zkuste tohle ale vysvětlit někomu, kdo pracuje v nepřetržitém provozu na směny. Někomu, kdo se právě vrátil ze třetí noční dvanáctky v řadě, za 24 hodin jde na další, a pár set metrů vzdušnou čarou od jeho ložnice probíhá nonstop třetí den technopárty. Zkuste vysvětlit horníkovi, hasičovi, dojičce nebo unavené zdravotní sestře, že se s tím randálem bohužel nedá nic dělat. Protože je jich tam na tý vaší louce moc, vlastně nedělají nic tak hrozného a jen se chtějí bavit. A slíbili přece, že po sobě uklidí.

To samé v bledě modrém se týká i lidí, co sice nepracují v noci, ale jen sedm dní v týdnu. Třeba od pěti od rána. Což reálně znamená vstávat ve čtyři. V sobotu, v neděli. Na venkově klasicky ošetřovatelé hospodářských zvířat. Prostě normální lidi, co chodí do normální práce. Práce, která živí tenhle stát a tuhle společnost. Obyčejná práce milionů obyčejných lidí, co nikdy nevyrobili za peníze jiných obyčejných lidí nějaký vysoce umělecký rovnák na ohejbák a proto nikdy nebudou v televizi.

Ti z vás, kteří v nepřetržitých provozech pracujete, víte přesně a všichni do jednoho, o čem píšu.

Soused, nejlepší přítel člověka

Není to zdaleka jen o technopárty. Je to i o společenských sousedech, často milovnících hudby, zpěvu a hlasité komunikace, co každý pátek něco slaví do tří do rána. O rockových open air koncertech do noci uprostřed města či sídliště. O hulákajících zástupech opilců proudících z nedaleké diskotéky noc co noc sem a tam pod okny vaší ložnice. O sousedech, co striktně dodržují společenská pravidla komunity a proto začínají sekat trávu, řezat dřevo na cirkulárce, hloubit bagrem jámu pro bazén nebo bourat sbíječkou příčku výhradně v sobotu a v neděli zhruba hodinu potom, co jste vy usnuli.

Dále, ačkoliv jste se už sedmnáctkrát přestěhovali a všichni vaši psi byli inteligentní stvoření, co nikdy nevydali ani hlásku zbytečně, tak pokaždé, ale skutečně pokaždé, si všichni vaši sousedi bez výjimky zásadně pořizují výhradně psí imbecily, co zcela bezdůvodně štěkají 24 hodin denně. Že tak pokaždé činí co nejblíže místu vašeho bohužel ještě nikoliv posledního odpočinku, snad nemusím nijak zvlášť zdůrazňovat.

Dejte si do uší špunty a zavřete okna, třeba v pondělí opravdu odjedou

Soucítil jsem proto velice s obyvateli Hlaváčkovy Lhoty, kde o tomto víkendu probíhala technopárty. Legální, ale to těm místním chudákům asi bylo celkem dost jedno. Když si na dohled od vašeho baráku postaví tlupa podivných individuí, která už od pohledu budí silný dojem, že pravidelné chození do práce nebude jejich většinovým osudem, zeď z repráků a začnou vám jejich pomocí rozechvívat okenní tabulky a narušovat statiku, tak legalitu takového počínání asi moc neřešíte.

A nemáte ani vlastně možnost, jak řešit i cokoliv jiného. Jste totiž jako obyčejný člověk a zákonů i práv jiných dbalý daňový poplatník  v tomto případě, kdy na vás někdo aplikuje právo silnějšího, vždycky za kaštana. A postavení kaštana se vyznačuje především tím, že na něj úplně všichni serou.

V naprosté většině případů vás do postavení kaštana staví stát, ale někdy, a technopárty jsou klasickým příkladem, vás do něj přesune nějaká jiná, zpravidla nevelká, ale o to hlučnější skupina spoluobčanů. Spoluobčanů, co svoje práva považují za silnější a vaše práva jsou jim u prdele. Protože je přece svoboda. Což je samo o sobě tristní, nicméně nikoliv naprosto neřešitelné. Co z toho dělá skutečnou demenci je teprve fakt, že se tak pokaždé děje se státním požehnáním a státní asistencí. Kterou ale pochopitelně zaplatíte hlavně vy, protože průměrný účastník technopárty ničící vaši louku, seroucí ve vašem lese a nedávající vám zamhouřit oka toho na přímých daních pravděpodobně příliš neodvádí.

A tak nad vámi kromě randálu z beden ještě neustále létá policejní vrtulník, štěkají policejní psi a také jsou přítomny antikonfliktní týmy – to kdybyste z čirého zoufalství vzali na vysmáté smažky vidle. Zbytek z těch 40 tisíc českých policistů se pak místo vošajslich ochraně vašich práv na ticho věnuje například raději motoristům, kteří se nechávají buzerovat bez odporu a jejich perzekuci v jakémkoliv rozsahu média vždy přijímají pochvalně.

Máme demokracii, pane!

Stát pak pokaždé konstatuje, že sice jsou porušována nejrůznější vaše práva, to ano, ale právo smažek porušovat práva normálních lidí je prý neporušitelné, protože by se při jeho potlačování muselo použít násilí, což zpravidla vede k psychickému diskomfortu a což je v pravé demokracii nepřijatelné. A v demokracii každý, tedy kromě obyčejných lidí, musí mít dojem, že jeho práva jsou respektována.

Riziko, že by otlučené a slzící smažky dali stát s vydatnou pomocí neziskových organizací k soudu a liberální média by vřískala o potlačování lidských práv komunistickými metodami, je prostě příliš vysoké. Takže se nedělá nikdy nic, jen se pro forma trochu buzerují motorizované smažky a jinak se jen čeká, až je to přestane bavit.

Protože všichni – tedy smažky, policie a politici – vědí, že obyčejní lidé nikoho kvůli porušování svých práv k soudu ani do novin dávat nebudou. Protože na to prostě nemají ani čas, ani energii, ani peníze. Musejí totiž hlavně chodit do práce a vstávat do ní v pět ráno.

Jen jednou se našel politik, který měl koule a pokusil se bránit práva lidí, co musejí ráno vstávat před smažkama, a všichni víme,  jak dopadl.

Já jsem velkým zastáncem svobody dělat si to, chci. Zároveň považuji stát za něco, co v podstatě normální lidi nepotřebují a velice pochybuji i o potřebě mít takovou policii jakou máme nyní. Ale právo jednoho by mělo končit vždycky tam, kde začíná právo druhého a to bez ohledu na to, jestli společnost má i stát či policii.

A protože obyvatelé Hlaváčkovy Lhoty kvůli státu a jeho zákonům nemůžou vzít vidle a brokovnice a zjednat si s nimi svá práva sami, měl by jejich práva teoreticky hájit stát. Proto si ho obyčejní lidi původně pořídili a proto se mu také říká právní. A ten je teda rozhodně nehájí.

Z mého pohledu je právo lidí vyspat se nejen před šichtou nebo si jen tak v klidu sedět na vlastní zahradě stejně dobré jako právo jiných lidí klátit se vysmažený tři dny u dunícího repráku.

Rozdíl, a to zásadní, je ale v tom, že spaním ve své ložnici nebo sezením na své zahradě u kafe ničí práva masivně nenarušujete.

2,162 total views, 1 views today