Foto: Pixabay

Česká televize si pozvala „dlouholetou odbornici na Rusko“ Petru Procházkovou, aby dosud tápajícím či snad přímo dezinformovaným divákům objasnila, co si mají myslet o explozi ruské rakety, následném dění okolo a o Rusku obecně, protože opakování je matka moudrosti. Bylo to tak podnětné a inspirující, že jsem se rozhodl opatřit ty přibližně čtyři minutky kultivované nenávisti vlastním komentářem. Abych vám objasnil, co si o tom objasňování máte myslet.

Prostředí ve studiu bylo přátelské, ohleduplný moderátor přijímal vše, co „dlouholetá odbornice“ přednášela za bernou minci a nepoložil jedinou otázku, která by reagovala na to, co odbornice právě řekla. Ačkoliv to po ní přímo zoufale volalo. Protože paní Petra zcela jasně prezentovala skutečnost, že se Rusko k případu havárie své rakety nepostavilo čelem a místo toho mlžilo jako výhradně ruské, respektive přetrvávající „sovětské“ národní specifikum. Jinými slovy státní průsery se tutlají jen v despociích jako je Rusko, v demokratických státech se to neděje. Ty se ke svým bukancům čestně přiznávají a občana pokaždé ihned a obšírně informují.

Příkladů, dokládajících tvrzení paní Petry, že tutlání státních průserů je skutečně pouze ruská specialita a Západ to nedělá, existuje mnoho. Dokonce i americký gůgl, který nikdy nic nemanipuluje, jich pár nabídne.

Tak třeba Japonsko, když mu bouchla Fukušima, šlo hned s pravdou ven. Což jasně vyplývá i z článku na webu ČT s titulkem: „Japonci jdou s pravdou ven: radiace uniklo dvakrát víc“. Nebo z článku na Novinkách, kde se píše: …“Vládě zazlívá zejména snahu zatajit rozsah škod, což následně při dalších haváriích vedlo k panice. Vláda podle něj nezastírala stav jen před japonskou veřejností, ale i před svými spojenci v čele s USA.“

USA, to je také velice pěkný příklad státu, který nikdy nic před občany netutlá.  Pokaždé, když americký dron zmasakruje afghánské svatebčany včetně družiček a batolat, tak to hned čestně přiznají a nečekají, až to nějaký proruský dezinformátor vyšťourá.

Také k masakru stovek vesničanů včetně 170 dětí vojáky US Army v My Lai v roce 1968 se USA okamžitě postavily čelem a to, že „hrůzná fakta o masakru“ byla zveřejněna až po roce a půl díky novináři S. Hershovi, je ruské vměšování.

Stejně jako ruský fake, že USA tajily nejen před svými občany, ale i před svými spojenci a celým světem, že v Guantánamu mučili vězně tak efektivně, že i stalinští knechti v Lubjance by zbledli závistí.

Taky o tom, že se léta cpou hamburgery s glyfosfátem, informovala vláda USA Američany také hned, jakmile to zjistila a nečekala dva roky, jestli se to nějak samo zázračně nevyřeší.

A když byla v roce 1943 americká vláda informována o Katyňském masakru a o tom, kdo byl jeho pravým viníkem, také nic z ohledu na zájmy své i spojenecké zájmy netutlala a okamžitě vše zveřejnila, protože to prostě demokratické státy dělají. Jak se mohlo stát, že stejná televize, kde toto poselství jasně zaznělo zároveň píše, že „Americká vláda tajila, že v Katyni vraždili Sověti“ , skutečně nechápu. Zřejmě ruští hackeři.

Nebo ten případ s jinou správně nefungující raketou, tentokrát britskou. Když britská jaderná ponorka nedávno vypálila cvičnou jadernou střelu směrem na Afriku (o čemž tedy pochybuji, ale budiž) a ona nabrala směr USA. Ani v tomto případě vláda demokratického státu nic nezametla pod koberec a hned se čestně přiznala. A skutečně nechápu proč druhé české veřejnoprávní médium zpochybňuje přednášku paní Petry v tom prvním o monopolu Ruska na tutlání tím, že zveřejňuje dezinformace typu „britská vláda se pokusila před klíčovým hlasováním ututlat poruchu rakety“ .

Ani Česká republika, vzorně demokratický stát založený na odkazu Václava Havla o vítězící pravdě a lásce, nikdy nic na rozdíl od Ruska před občany netají. Když například vloni naši ometálovaní hrdinové, co v afghánském Bagrámu bojují za Prahu umlátili svého spoutaného zajatce při „taktickém výslechu“ k smrti, tak český stát přece taky hned přiznal barvu a okamžitě nás o tom informoval, aniž by se pokoušel před námi něco usilovně a hlavně typicky rusky tajit. Takže čeští generálové a politici nemuseli jako ti ruští v médiích lhát a „zametat stopy“ .

Také k aféře Skripal se ČR přece postavila čelem a chlapsky přiznala, že novičok umí vyrobit nejen Rusko, ale i my a že tak doposud pro výzkumné účely činíme.

Ještěže nežijeme v tom Rusku a definice ruského státu podle Petry Procházkové u nás ani jinde v demokratických a pravdomluvných státech neplatí:

Občané se nemají o nic starat, do ničeho dloubat, nemají nic vědět. Mají si být jisti, že ten, kdo je ochrání a zaručí se za jejich bezpečnost, je neomylný stát…Velká část populace, pro niž je státní televize jediným zdrojem informací, ani nemá šanci vnímat dění v jiné perspektivě…obrovské množství Rusů umí anglicky a díky internetu si můžou dohledávat informace. To je velký rozdíl proti sovětským dobám…Rusko má skutečně pocit, že je obkličováno nepřáteli.

Tak Rusko má pocit, že je obkličováno nepřítelem? Vida. Absurdní, jak na takovou blbost vůbec přišli? Zřejmě nějaká kolektivní paranoia původem ještě ze sovětských dob.

A na závěr poněkud odbočím. Když jsem v archivu ČT sledoval tu absolutní selanku a luxusní komfort, jakého se „odbornici na Rusko“ ve studiu dostalo, ať už mlela cokoliv, okamžitě jsem si vybavil podobnou situaci, ale v diametrálně odlišných podmínkách.

Před čtyřmi lety byl do ČT pozván (poprvé a naposledy) Martin Konvička, aby – stejně jako paní Petra – prezentoval svůj názor na aktuální téma. Jemu se ovšem žádného podobného komfortu nedostalo. Moderátorka Kroužková, vybavená zjevně instrukcí, že „muž s koženou brašnou nesmí projet“ , svého hosta tehdy v první půlminutě přibila na kříž a už ho z něj nesundala. Až do konce se mu už nepodařilo dokončit ani jednu celou větu.

Plyne z toho jediné. Informace je skutečně třeba důsledně ověřovat a prověřovat bez ohledu nato, jak důvěryhodně se jejich zdroj tváří, jak naše děti učí na státních školách za naše peníze Člověk v tísni. Nebo třeba web Manipulátoři, tam najdete moc krásný návod, jak objevit fejk.

Zvláště tam uvedených závěrečných „Pět otázek“ se mi líbí:

  1. Kdo je autorem nebo tvůrcem sdělení? Jaké informace lze o autorovi dohledat? Kdo má kontrolu nad vznikem a šířením?
  2. Co je vlastním obsahem sdělení? Jaké názory či hodnoty sdělení obsahuje? Jsou uvedeny zdroje a dají se ověřit? Jaké informace či vyjádření nejsou zahrnuty?
  3. Jaké cílové skupině je sdělení určeno? Jak může sdělení ovlivnit postoje, názory a chování příjemců?
  4. Jak se sdělení snaží upoutat pozornost? Jaký je jazyk a forma sdělení a proč? Jaké emoce může sdělení v příjemcích vyvolat a proč?
  5. Proč bylo sdělení vytvořeno? Kdo má ze sdělení prospěch či užitek?

 

1,028 total views, 3 views today