Jednou z obsahových stálic českého zpravodajství jsou často velice emotivní reportáže a články o tom, na co všechno u nás nejsou peníze. Z těch největších evergreenů jmenujme alespoň zdravotnictví, školství, vědu, silnice, památky, sport, seniory a handicapované. Zároveň s nimi jsou ovšem stejně často vysílány jásavé reportáže o tom, jak se už léta občanům, firmám i státu fantasticky daří. Kam tedy, do prkýnka dubového, ty peníze z tak skvěle se plnící státní kasy putují, když na umělou ruku pro dítě, jehož rodiče nejsou zrovna milionáři stát peníze nenajde? 

Obsahem zmíněných reportáží o rodinách, které si nemohou dovolit tu či onu zpravidla velmi drahou, respektive velmi předraženou zdravotní pomůcku pro své postižené nebo nemocné dítě, bývá i více či méně otevřený apel na občanskou solidaritu. Zpravidla následují sbírky, kde se skládají stejně málo majetní lidé a televize následně slavnostně vyhlásí, že se díky tomu podařilo onu drahou pomůcku zakoupit, což je přece úžasné.

Ano, úžasné to skutečně je, ale pouze při pohledu na onu stále znovu se opakující solidaritu obyčejných lidí, kteří nejdříve státu zaplatí ze svých evropsky silně podprůměrných příjmů majlant na daních přímých i nepřímých a následně ho ještě obětavě zastoupí v péči o sociálně potřebné spoluobčany.

Jinými slovy – stát nás  nejdříve doslova oholí na vysokých daních, které jsou naopak evropsky nadprůměrné a poté řekne rodičům bezrukého dítěte, „na protézy bohužel nemáme, naučte ho jíst a psát nohama“.

Jakýsi vzdálený náznak logiky by takový přístup měl pouze v případě, že by náš stát byl oním mytickým útvarem z předvolebních blábolů naší pseudopravice. Tedy co nejmenší institucí, která neživí statisíce naducaných darmojedů a stará se pouze o naprosto nezbytné funkce, díky čemuž od občanů vybírá pouze nejnutnější nízké daně a jinak jim do ničeho nekecá. A občané díky tomu část svých mnohem vyšších příjmů místo do nenažrané státní kasy investují třeba do pojištění, díky kterému mohou onu drahou robotickou ruku svému dítěti pořídit, aniž by se museli ponížit v televizi před celým národem.

Tohle téma mne napadlo, když se nedávno objevila informace o tom, že ministerstvo obrany hodlá vybudovat jakési další hyper-super satelitní sledovací centrum, abychom udrželi krok s dobou a aby nás v NATO měli rádi. Prý ho nezbytně potřebujeme pro „analyzování satelitních i leteckých snímků a poskytování obrazových zpravodajských podkladů pro rozhodování“.  Také prý bude úplně fantastické při živelných pohromách a tak vůbec.

Kolik ta legrace bude stát pro jistotu nenapsali, hovoří se o „stovkách miliónů“, řekněme tedy pět set miliónů Kč, ať se to dobře počítá a ať mají satelitní sledovači pohodlné sesle. Protože teď se společně namátkou podíváme, kam tedy vlastně tečou od občanů, živnostníků a firem státním molochem vybrané peníze, když pro postižené děti se jich jaksi neustále nedostává.

Nejde o žádnou vědeckou analýzu, nejsem Evropské hodnoty a nemám žádnou ambici vytvářet seznam nepřátel lidu, či mít citaci v NYT. Jen tak jsem prostě pod dojmem v paměti uvízlých informací o státních investicích z poslední doby zagůglil.

Takže kromě již zmíněného centra pro nebeské sledování nepokojných občanů tady dále máme například následující položky:

  1. Policejní Superby na naprosto neúčinnou buzeraci řidičů za 65 miliónů. Luxusní BMW pro papaláše za 50 miliónů. Landrovery pro policejní reprezentaci v zahraničí za 40 miliónů. Zbraně pro boj s neexistujícím terorismem za 63 miliónů. Naše policie se kromě toho, že v poměru k počtu obyvatel je jednou z nejpočetnějších a tedy nejdražších v Evropě, vyznačuje ještě neuvěřitelnou materiální nenažraností, která pramení nikoliv z nutné potřeby, ale z prosté touhy vozit si prdele v drahých autech a mít trendy píďole, které vypadají fantasticky v televizi.
  2. Mediálně nejslavnější vepřín na světě v hodnotě 200 miliónů, který NESTOJÍ na místě bývalého pracovního a cikánského tábora jenž již má důstojné pietní místo, který nám bratr Herman zakoupil za pouhých 450 miliónů. Za zmínku stojí, že naprostá většina míst, kde byli čeští vlastenci všech barev za války SKUTEČNĚ mučeni a SKUTEČNĚ vražděni po stovkách, nemá ani to a na jejich místě se nacházejí třeba sklady, nebo sprchy studentské koleje.
  3.  Velice zisková nezisková organizace Člověk v tísni, založená jedním svazákem a jedním agentem STB, která se pod rouškou humanity zabývá především šířením „evropských hodnot“, amerického vlivu a péčí o zahraničního „člověka v tísni“, dostává ze státního rozpočtu ročně zhruba 150 miliónů. Ve světle čerstvě odhalených sexuálních afér bratrského OXFAMU a Červeného kříže, jejichž zaměstnanci si z peněz vybraných na charitu platili prostitutky, je tento údaj obzvláště zajímavý.
  4. Andy Burešů se onehdá na nějakém dobroserském summitu chtěl předvést jako platný člen klanu a plácl se přes kapsu. Bohužel ne přes tu svojí, miliardářskou, ale přes tu státní a tedy naší – mojí i vaší. Díky tomu pošleme místo na české postižené děti 100 miliónů na zdravé a nadržené africké černoušky. Prý nás za to výpalné přestanou jezdit vyžírat a znásilňovat. Jinými slovy – Bureš vzal z naší společné kasy 100 mega a spláchl je do hajzlu.
  5.  Naše, pravda nevelká, ale chrabrá armáda doposud existuje především proto, aby postupně přešla z výzbroje ruské provenience na výzbroj americkou, protože teď už nám nevelí Moskva, ale Washington a pravidelně tak potěšovat akcionáře amerických zbrojovek. Naše zbrojovky i jejich akcionáři mají proto smolíka. Aby se naši vojáci reprezentující nás  při okupaci cizích zemí necítili trapně s českými Breny, zakoupilo pro ně ministerstvo obrany za 64 miliónů pár amerických AR-15. Ano, to je ten typ, co se s ním v Americe nejčastěji hromadně vraždí a naši chlapci si s nimi určitě budou v Afghánistánu připadat fakt světově a chlapácky.

Dohromady pouze těchto několik náhodně vybraných státních akvizic z poslední doby a které nezahrnují žádnou skutečnou „ránu“ typu 13 miliard za dvanáct  amerických vrtulníků, obnáší zhruba 1 482 000 000 miliónů Kč.

Téměř jeden a půl miliardy. Doslova a do písmene vyházených z okna za něco, co rozhodně nutně nepotřebujeme a bez čehož bychom se docela dobře obešli.

Místo zakoupení robotických rukou pro chlapce, kterého tím vrátíte zpátky do života. Nebo elektrického vozíku, kyslíkového přístroje, nebo poskytnutím více peněz lidem, kteří obětují své vlastní životy péči o své nemohoucí nejbližší. A tak dále, a tak dále.

Každého z nás jistě napadne tisíc podobných příkladů, kde by tyto peníze, když už nám je stát nenechal, posloužili občanům téhle země mnohem lépe a smysluplněji.

598 total views, 1 views today