Symbolické vyjádření mimóznosti tehdejší doby. Kdyby se Lenin probudil, nechal by Brežněva okamžitě zastřelit pro přílišnou mírnost k československé kontrarevoluci.

Umořen propagandou přemítám, jestli existuje ještě nějaká další země, která tak mohutně oslavuje vlastní okupaci. Jestli třeba francouzská média taky okolo každého 10. května přetékají vzpomínkami na ten slavný den, kdy do Francie vtrhl Wehrmacht a propagandou zblblí Francouzi pořádají výroční koncerty, hepeningy a demonstrace před německou ambasádou?

Silně o tom pochybuju. O 10. květnu 1940 se, jak pevně doufám, učí děti ve francouzských školách, protože znalost vlastní historie teoreticky zabraňuje jejímu opakování, ale jinak to nejspíš na veřejnost z dobrých důvodů příliš nevytahují. Ačkoliv by klidně mohli. Na rozdíl od nás se okupaci alespoň vojensky bránili a svědomí mají tudíž v tomto směru čisté.

Ovšem hlavním důvodem mediálního ticha nejspíše bude fakt, že jejich tehdejším okupantem byl  stát, který již dávno neexistuje. A dávno neexistuje ani ideologická základna, která za tou okupací stála. Dnešní Německo je zcela jinou zemí a Francouzi, tedy alespoň ti příčetní, to vědí. Tak proč se v tom po tak dlouhé době znovu zbytečně šťourat.

Co se stalo, nedá se odestát a soudní lidé hledí do budoucnosti. Připomíná snad Egypt každý rok Francii i sobě svou napoleonskou okupaci?

Připomínáme si snad my každý rok takto mohutně německou okupaci v devětatřicátém? Připomínáme snad neustále sobě i Němcům, že nás jejich předkové obsadili a žádáme je, aby si každý rok znovu posypali hlavu popelem? Demonstruje snad Cirkus Peszinsky a jeho zábavný principál při kulatých okupačních výročích před německou ambasádou a kritizují současné Německo za jeho současné počínání?

V srpnu 1968 stál v čele našich okupantů komunistický Sovětský svaz. Stát, který už dávno neexistuje a neexistuje ani ideologická základna, která za tou okupací stála. Co se stalo, nedá se odestát a soudní lidé hledí do budoucnosti. Dnešní Rusko je zcela jinou zemí a Češi, tedy alespoň ti příčetní, to vědí.

A protože jsou příčetní, tak také tuší hlavní důvod, proč se to trapné a výhradně  protiruské okupační divadlo a hra na srpnové „bojovníky proti ruské okupaci“ odehrává.

Protože na rozdíl od současného Německa není současné Rusko bohužel euroatlantickým kámošem. A protože my máme momentálně hlavu hluboko zasunutou už nikoliv v kremelské, ale právě v euroatlantické prdeli, není Rusko pochopitelně ani naším kámošem. Slavjanofilští velikáni naší minulosti v čele s Jaroslavem Haškem by byli nepochybně tímto vývojem poněkud překvapeni.

Rusko se totiž odmítlo nechat Západem rozparcelovat na kolonie, odmítlo si nechat močit na záda a hlavně se vlastním úsilím znovu vrátilo do velmocenského ringu, kde už Amerika bujaře slavila své povýšení na jediného ředitele zeměkoule. A to se pochopitelně neodpouští.

A kromě toho je tady i náš čistě osobní a dalo by se říci i tradiční důvod k oné absurdní protiruské averzi. Nečisté svědomí. Plynoucí z tristního faktu zřejmě již geneticky dané neschopnosti bránit svoji zem před okupanty všeho druhu i jinak než pouze slovně a ex post.

Místo abychom se ruské invazi bránili, tak jako se třeba bránili Francouzi té německé, zase jsme si ani nevystřelili. Invazní vojska byla totiž již také tradičně v přesile. Jako vždycky. A té se rozumný národ přece nebrání, protože by to stálo životy. A ty se musí zachovávat na semeno, jak prohlásil náš velký státník Eda Benešů než odletěl do bezpečí Anglie.

Raději jsme tedy okupantům čelili palbou hrdinných otázek, na které bohužel ti vykulení, osmnáctiletí Ukrajinci nedokázali odpovědět. A také ještě zuřivou veřejnou diskusí na téma „kdo to zavinil“, adorací dokonale mimózního ultrakomunisty Dubčeka, malováním stejně mimózních vtipných hesel – „Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil!“, masovým fotografováním a filmováním okupantů a posléze úprkem za hranice s negativy.

Takže naše v otázce bránění vlastní státnosti nepříliš čisté národní svědomí bylo po nebránění se okupaci německé zatíženo ještě nebráněním se okupaci ruské. A to se pochopitelně také neodpouští. Pokud tedy nejste v současnosti dobrovolným ekonomickým a politickým vazalem některého z oněch bývalých vojenských okupantů. To je pochopitelně zcela jiná situace.

To takoví Maďaři se v padesátém šestém Rusům bránili. A ano, hodně jich v tom marném boji padlo. A ano, ten marný boj s přesilou tehdy pochopitelně prohráli. Ale tak nějak asi i právě díky tomu přesto necítí potřebu vyčítat současné Putinově kapitalistické Ruské federaci hříchy Chruščovova tehdejšího komunistického Sovětského svazu.

A pravděpodobně i proto nejsou dnes Maďaři jako jedni z mála členů EU v hlubokém předklonu s hlavou v euroatlantické prdeli a vůči Rusku pragmaticky praktikují politiku vycházející v první řadě z historií podložené vlastní národní hrdosti a vlastních národních zájmů.

Závěrem pár slov k mlčícímu panu prezidentovi. Z politického hlediska by asi bylo lepší říct pár slov, ale jinak mne hradní ticho nijak nepobouřilo. Okázale veřejné praní padesát let starého špinavého prádla do reálné politiky nepatří. Německá okupace a její mnohonásobně krutější následky jsou přece taktně provázeny mlčením všeobecným. Tak proč se musí neustále připomínat ausgerechnet jen ta ruská? Protože v Bruseli, Washingtonu a v Bilderbergu rozhodli, že nepoddajné Rusko a nikoliv islám je největší hrozbou Západu?

A ticho z Hradu bylo alespoň maličkou a osvěžující protiváhou té obrovské nálože blábolů na druhé misce vah. Protiváha, třebas nepatrná, je totiž vždycky velice důležitá.

Přeji příjemný zážitek z poslechu přímého přenosu projevu slovenského prezidenta Kisky, kvůli němuž celé Kavčí hory jistě velice litují rozdělení Československa a jenž je slovenskými vlastenci láskyplně a velice trefně přezdíván „úžerník, americká bábka a ten náš kokot“.

1,498 total views, 2 views today