Ursula Haverbeck porušila německý zákon a soud jí uložil trest ve výši 14 měsíců nepodmíněně. Až potud nic neobvyklého. Zajímavé to začne být v okamžiku, kdy do toho při pohledu na zločince ze zvědavosti zašťouráte. Její zločin spočívá v šíření nenávisti dopisem. To nejlepší na konec. Pachatelka je ročník 1928 a německá média jí s gustem titulují „Nacistická babička“.

Jsem liberální humanista, filosemita a vyznavač svobody projevu. Popírání holocaustu ale opravdu nesnáším a jeho šiřitele bych nejraději poslal do plynu. Tak by se dal v mírné nadsázce popsat můj obecný vztah k vědomému zkreslování historie. Jakékoliv. Přesto považuji trestnost takového počínání za odporující svobodě projevu a za jednu z mnoha spolehlivých cest, vedoucích v konečném důsledku jenom k nějakému dalšímu podobnému zvěrstvu.

Druhá světová válka dávno skončila a její historii, tak jako vždy, napsali vítězové. To v praxi většinou znamená, že poražený je vinen vším a vítěz ničím. Pohana i sláva musí být v zájmu vyššího dobra absolutní. Německo nakonec sice nebylo z vůle vítězů rozparcelováno na zemědělské ministáty, jak někteří z nich navrhovali, ale duchovní výsledek je podobný. Ze sebevědomé velmoci se stalo bázlivé cosi, co nenávidí samo sebe i svou minulost, protože jim to bylo nejdříve poručeno a pak jim to přešlo do krve.

Němci se od té doby neustále sami rituálně bičují, aby snad nevznikl ani stín podezření na vzkříšení nacismu. Proto ty přísné antinaziparagrafy, proto ta šílená vstřícnost k neomarxismu, multikulturalismu, ekoterorismu a podobným  levicovým úchylkám. Proto ta sebevražedná migrační politika, proto ten hon na popírače holocaustu a téměř stoleté řadové dozorce koncentráků, kteří měli často stejně málo na vybranou, jako ti, které v nich střežili.

A teď nemám na mysli zrůdy typu Amona Götha nebo Ilse Koch.

„Popírání holocaustu“ je navíc velmi pružný pojem a vejde se pod něj ledacos. Od tvrzení, že Osvětim neexistovala a holocaust je židovská lež, až po označení Osvětimi za primárně pracovní tábor, jako v případě frau Haverbeck. Ta si za svým názorem neochvějně stojí a pravidelně označuje holocaust za „mýtus a největší lež v dějinách“.

Nebyla členkou NSDAP, nijak se na zločinech nacismu nepodílela a nikoho k ničemu nevybízí. Jen má na holocaust jiný názor, než je ten oficiálně stanovený a nebojí se ho říkat nahlas.

Já říkám, že má na to plné právo.

Nehodnotím, zda má pravdu ona, nebo naprostá většina historiků, pamětníků a všichni Židé. Vyslovení odlišného názoru, jakkoliv kontroverzního a nekonformního, by mělo být ve skutečné liberální demokracii možné bez obavy ze sankcí a cenou by mělo být maximálně společenské znemožnění.

Pokud za něj padají tresty odnětí svobody, je něco shnilého ve státě německém.

Termín „popírání holocaustu“ se navíc až příliš podobá některým podobně vypečeným termínům v jiných dobách a jiných režimech. Třeba jako britské prvoválečné „ohrožení úspěchu vojsk Jeho veličenstva“, v jehož duchu byli po desítkách stříleni unavení vojáci, kteří usnuli na hlídce, nebo byli psychicky nemocní. Pěkné bylo také komunistické „rozvracení republiky“, kterého jste se mohli dopustit třeba tím, že jste na vojně před nesprávnou osobou místo T-72 obdivovali amerického Pattona.

Já tu bábu nehájím, neznám ji a je mi lhostejná, ale mám i díky množícím se podobným případům převelice silné pochybnosti o liberálnosti současné evropské společnosti. Stejně tak velice pochybuji o nezávislosti její justice. O médiích se nemá cenu bavit.

A proto budu vždycky hájit svobodu slova lidí jako je Ursula Haverbeck, jakkoliv se mi nemusí líbit, co říká. Starý Voltaire trefil hřebíček na hlavičku.

Nikoho asi nepřekvapí, že je označována médii také za krajně pravicovou extremistku. V tomto konkrétním případě kvůli dopisu, který napsala starostovi města Detmoldu v souvislosti s procesem jednoho bývalého dozorce koncentráku. Nijak překvapivě v něm označila Osvětim za pracovní tábor, kterým zpočátku skutečně byl, čímž podle soudu šířila nenávist.

Starosta ji zřejmě gentlemansky natřel úřadům a ty to teď bábě prostě spočítaly všechno najednou.

Mám silné pochybnosti o legitimitě režimu, který trestá vězením, notabene seniory ve značně pokročilém věku, za pouhé vyslovení kontroverzního názoru, byť to maskuje za fíkový list humanismu. Poněkud nahnilý list, podotýkám.

Toho „humanismu“ v jehož jménu například britský ministr zahraničí Anthony Eden v roce 1943 odmítl nabídku Bulharska, které se nechtělo připojit ke „konečnému řešení“ a projevilo ochotu povolit svým Židům odchod do Palestiny, těmito slovy:

Uděláme-li to, pak všichni Židé světa budou od nás chtít podobnou nabídku pro Polsko a Německo. Hitler by klidně takovou nabídku mohl přijmout a celý svět nemá prostě dost lodí, aby to zvládl. Kromě toho by mohl mezi ně propašovat své agenty.

V duchu stejného „humanismu“ odpověděl prezident Roosevelt v lednu 1943 v severní Africe generálu Noguesovi na jeho dotaz ohledně navrácení volebního práva místním Židům toto:

Na to je velmi snadná odpověď. Žádné volby nebudou, takže se Židé nemusí ohledně svého volebního práva zneklidňovat.

Roosevelt dále navrhl omezit židovskou účast v oblasti práva, medicíny a dalších profesích tak, aby odrážela jejich procentuální zastoupení v celkové severoafrické populaci. To, prohlásil:

Vymaže specifické a pochopitelné stížnosti, které vznášejí Němci vůči Židům v Německu.

V duchu téhož „humanismu“ odmítli Spojenci realizovat již s  Němci dohodnutou záchranu statisíců maďarských Židů v roce 1944, známou pod názvem „Zboží za krev“.

Podotýkám, že USA a Velká Británie věděly o zahájení holocaustu ze spolehlivých zdrojů již od počátku jeho realizace, tedy od roku 1942.

Kromě toho, jestli jsem to správně pochopil, tak paní Haverbeck nepopírá samotný holocaust, za jehož rozsah jsou Spojenci spoluzodpovědní, ale pouze zpochybňuje čísla s ním spojená. Pravicový extremismus jako z učebnice. Holocaust není posvátná kráva a případná kritika jeho interpretace, jakkoliv třeba mylná, německou demokracii nijak neohrožuje.

Namísto „pravicového extremismu“ podobného typu ji ale nepochybně ohrožuje skutečný extremismus – ten levicový. Řádění ultralevicových násilníků je v Německu na vzestupu. Ničí majetky, terorizují pravicové politiky a pravidelně napadají policisty, jak jsme mohli vidět například v Hamburku. Pokud jsou tito extremisté za svou násilnou trestnou činnost nějak postihováni, do českých médií, na rozdíl od případu „extremistky“ Haverbeck, o tom žádné zprávy bohužel nepronikají.

Kromě levicového extremismu má také Německo reálný problém s kriminalitou muslimských imigrantů. I tu hodnotí německé úřady zcela jiným způsobem, než případ dopisní extremistky nad hrobem. Pokus o zapálení synagogy ve Wuppertalu třemi muslimy například ohodnotili jako „přiměřený způsob nesouhlasu s politikou Izraele“ a vyloučili antisemitský motiv. Soud udělil pachatelům mírné PODMÍNĚNÉ tresty a několik hodin veřejných prací.

Možná tedy měla frau Haverbeck místo psaní dopisů raději přijmout islám  a pak přiměřeně protestovat proti holocaustu zapálením nějaké synagogy. Vždycky by jen párkrát zametla náměstí a fertig.

Ursula Haverbeck bohužel ke své smůle zvolila špatnou formu protestu. Nemetala ve jménu antifašismu na nikoho dlažební  kostky ani Molotovovy koktejly, nezapalovala při obraně demokracie auta, ba ani synagogy ve jménu Alláha. To všechno jsou v současném Německu velmi polehčující, ba téměř bohulibé okolnosti.

Ona jen napsala dopis.

Přesně za tenhle typ „trestné činnosti“ zavíraly i nacisti a komunisti, vzpomínáte si někdo ještě?


Zdroje:

ATKINSON, Rick. Armáda na úsvitu: válka v severní Africe 1942-1943. Přeložil Jindřich MANĎÁK. Praha: BB art, 2003. ISBN 80-7341-260-8.

SACHAR, Howard Morley. Dějiny státu Izrael. Praha: Regia, 1999. ISBN 80-902484-4-6.

SEGEV, Tom. Sedmý milion: Izraelci a holokaust. Praha: Paseka, 2014. ISBN 978-80-7432-445-1.

999 total views, 4 views today