Malé velikonoční zamyšlení liberálního ateisty. Nad láskou k bližnímu, křesťanem Halíkem a teorií multikulturalismu ve srílanské praxi.

Nevím, proč jsem si o letošních Velikonocích vzpomněl zrovna na pátera Halíka. Asi proto, že jsem je jako ateista oslavil prací a jako samouk četbou Ježíšova životopisu. A jak jsem se tak brouzdal fundamentem jeho učení, nějak mi přišlo na mysl – nikoliv poprvé, že není zcela jisté, zda by Syn Člověka nalezl v našem mediálně i jinak nejzdatnějším křesťanovi, teologovi, sociologovi, psychologovi a centrálním morálním pilíři lidstva zalíbení. Protože Ježíš je hlavně všeobjímající láska k bližnímu. S jejíž aplikací má monsignore Halík nepatrné potíže.

Evangelista Lukáš praví, že Ježíš pravil:

Milujte své nepřátele, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, dobrořečte těm, kdo vás proklínají. Tomu, kdo tě udeří na jednu tvář, nastav ještě druhou; tomu, kdo ti bere plášť, neodpírej šaty. Nesuďte, a nebudete souzeni; neodsuzujte a nebudete odsouzeni; odpouštějte a bude vám odpouštěno.

Matoušovým perem promlouvá Ježíš takto:

Kdokoliv řekne svému bratru „hlupáku“, bude se odpovídat pekelnému ohni.

Ježíš svým učením zdůrazňuje, že „nezáleží ani tak na vnějších činech, jako na vnitřních pocitech a pokud se zlé pocity nechají bujet, vedou k velkým hříchům“.

Nu, pokud je toto esencí učení „pomazaného“, pak by se měl křesťan Halík asi nad sebou zamyslet a pílit ke zpovědnici, protože sice sebe sama prokazatelně miluje velice, ale s milováním bližních, jako sebe sama, má značné potíže. Obzvláště s milováním těch bližních, kteří zastávají jiné názory než on na řadu zásadních současných společenských problémů.

Katolík Halík své nepřátele totiž zjevně nemiluje, a pokud snad přece ano, není to z jeho projevu nijak zvláště patrné. Také s nastavováním druhé tváře má velké problémy, daleko častěji místo toho údery vrací. A hlavně převelice často soudí, odsuzuje a málokdy odpouští.

Třeba takový Miloš Zeman či Václav Klaus starší i mnoho dalších názorových oponentů křesťana Halíka zcela určitě netrpí přemírou dojmu, že je studovaný křesťan Halík miluje. Daleko spíše museli dospět k pravému opaku. Ani jeho bratr v Kristu profesor Piťha nemohl při nejlepší vůli získat dojem, že je svým bližním milován, nesouzen a že je mu s láskou odpuštěno.

Pravděpodobně se nemohu s panem Halíkem utkat na poli teologickém jako rovný s rovným, nicméně jako laikovi mi ten zjevný rozpor mezi teorií a praxí tohoto křesťanského kněze připadá u příležitosti velikonočního zamyšlení velice zajímavý.


Existuje ovšem několik skupin bližních, které doktor Halík nesoudí, miluje a vše jim odpouští. Například šílení bruselští integrátoři, kulturní marxisté, duševní bolševici, levicoví aktivisté či muslimové. Ty má páter Halík v obzvláštní oblibě a neexistuje nic, co by jim neodpustil. Tisíce obětí islámského terorismu mu v tom nijak nebrání, neboť podle něj islám a islámští teroristé spolu nijak nesouvisí a jde o dvě zcela odlišné věci.

V jeho podání totiž islámští teroristé – takto islamisté či ještě neutrálněji džihádisté – nepředstavují islám, protože nepochopili láskyplné poselství koránu, či si ho špatně vykládají. Existují ovšem autority, a stran islámu mnohem většího kalibru, než křesťan Halík, které tvrdí, že pouze tito „islamisté“ jsou pravými muslimy, neboť doslovně plní vůli proroka a ustanovení koránu a všichni ostatní – tedy ti, kteří se neodpalují v kostelech a nejezdí v kamionech na vánoční trhy – jsou muslimy na baterky.

Faktem je, že v koránu lze najít i lásku, ale na podřezávání nevěřících se tam klade mnohem větší důraz. A to, že se nějaký Halík na té lásce báječně shodne s akademiky univerzity Al-Azhar zdaleka neznamená, že ty pasáže o „podřezávání“ jsou pouhými historickými zajímavostmi. Protože v každé muslimské komunitě existují ti, kteří jim věří a jsou ochotni je kdykoliv aplikovat i v současnosti. Protože učení prorokovo nelze relativizovat či selektovat a je nutné ho přijmout sakumpik. S troškou lásky a hromadou nenávisti.

Vida, a jsme zase u nenávisti. Možná proto si křesťan Halík tolik rozumí s muslimy.

Naposledy jsme se s touto aplikací islámského náboženství v praxi setkali o těchto Velikonocích. I v poměrně malé (cca 9%) srílanské islámské komunitě se našlo dostatek pomýlených „islamistů“, jejichž činy s ničím nesouvisí, kteří se také z ničeho nic rozhodli, že si ta nedotknutelná dogmata své láskyplné víry špatně vyloží a pro větší slávu boží povraždí pár stovek křesťanů a nevěřících.

A Velikonoce byly k tomuto mezináboženskému dialogu velice vhodné. Mnoho křesťanů i turistů na jednom místě v kombinaci s prostředím banánové republiky, co více si může v otázkách věrouky lehce dezorientovaný pravověrný muslim…ééé džihádista víc přát.

Srí Lanka je vůbec  v tomto směru zajímavá. Taková laboratoř multikulturalismu v praxi. Její výsledky nejsou ale pro multikulturalisty nijak zvláště příznivé. Což ovšem v souladu s jejich duševním nastavením „co se mi nelíbí, neexistuje“ nijak nezmírňuje jejich neutuchající nadšení pro věc.

Na Srí Lance žijí pohromadě především etnicky většinoví Sinhálci a menšinoví Tamilové. Podle náboženství se obyvatelé dělí na většinové budhisty a menšinové hinduisty, muslimy a křesťany. V kombinaci s tím, že Srí Lanka není zrovna světovým centrem intelektuálního potenciálu se jedná o sice multikulturně dokonalou, ale jinak poměrně výbušnou směs. Protože lidé mají v DNA kmenovou mentalitu „my – oni“ a žádná ideologie to nezmění i kdyby se sociální inženýři na hlavy stavěli. Nezměnil to ani Ježíš a to byl Bůh.

Srílanské „kmeny“ se navzdory teoriím multikulti začaly navzájem vraždit krátce po získání nezávislosti v roce 1948 a s větší či menší intenzitou v tom pokračovaly až do roku 2009, kdy byli vítěznými Sinhálci multikulturně pobiti poslední ozbrojení rebelští Tamilové. Sinhálští budhisté se potom zaměřili na zbývající menšiny a také se s nimi multikulturně obohacovali. Tím, že se navzájem pobíjeli či si vypalovali svatostánky.

A protože budhistů je moc, tak se asi tamní budhistickým multikulturalismem obohacení muslimové rozhodli, že si trochu zchladí žáhu na křesťanech, kterých je málo a zásluhou svého láskyplného mesiáše nebývají dvakrát bojovní. Vybrali pár dobrovolníků, obtěžkali je dary a poslali s velikonočním poselstvím míru a lásky do několika kostelů, aby je tam osobně předali. Což se jim nadmíru úspěšně podařilo.

Všechna tamní náboženství i etnika o sobě zcela jistě prohlašují, že jsou mírumilovná. Nicméně praxe za touto teorií značně pokulhává. Tak, jako všude jinde. A ve velikosti rozporu mezi touto teorií a praxí vedou nejenom na Srí Lance o několik koňských délek muslimové. Tak, jako všude jinde.

O tom, jak hluboce je tento praxí potvrzený názor mylný, dokázal páter Halík již mnohokrát sepsat brilantní filipiky. O přínosnosti multikulturalismu toho bylo sepsáno rovněž velice mnoho. Radost to číst. Škoda jen, že to, co vidíme dnes a denně okolo sebe každou z těchto krásných teorií stále dokola vyvrací.


Teď mne napadlo, že z čistě náboženského hlediska to na Srí Lance dopadlo vlastně win-win. Povraždění křesťané se jako mučedníci odebrali z pomíjivého světa do království nebeského k věčnému životu, což je jistě potěšilo a sebevražední atentátníci se stali rovněž radostně mučedníky, neboť se svým multikulturním poselstvím takříkajíc explodovali rovnou do ráje do náručí obligátních dvaasedmdesáti panen.

1,638 total views, 2 views today