Jean Monnet (vpravo) při otevření trhu ESUO v roce 1951 drží v ruce první evropský ocelový ingot (foto: Audiovisual Service EU)

Onehdy jsem spíše náhodou shlédl kousek televizní reportáže o demonstraci ocelářů. Tedy rozhodně nic vzrušujícího. Ovšem po jejím skončení došlo ke vzácnému jevu, který u mne při sledování televize nenastal už celá léta. Začal jsem přemýšlet. A taky vzpomínat. Jak to kdysi s tou  slavnou Evropskou unií, co dnes řídí úplně každý náš český krok, vlastně celé začalo. 

Díval jsem se totiž na ukázněné  severomoravské oceláře – v rouškách a s rozestupy –  jak nesměle a s úctou k autoritě protestují proti předčasnému funusu českého ocelářství a říkal jsem si v duchu: No, to dete teda brzo. A nic na tom nemění ani fakt, že už demonstrovali i předtím a dokonce přímo v Bruselu. Protože jim to evidentně bylo co? Protože jim to evidentně bylo hovno platné. A proč? Protože když vám jde o existenci, je úcta k autoritě a pravidlům asi úplně to poslední, co byste měli předvádět.

A hlavou se mi honily vzpomínky na ne tak úplně dávné doby, kdy oceláři, horníci a dokaři vždycky tvořili ultratvrdé jádro dělnických stávek i demonstrací a pokud přitom něco naprosto absentovalo, tak úcta k autoritě a přijatým pravidlům. Taková Margaret Thatcherová, Churchill nebo náš tatíček Masaryk, by mohli vyprávět. Sice jim to tehdy zpravidla bylo nakonec taky hovno platné, protože obyčejní lidé vždycky tahají za kratší konec, ale nikdy to neprodali tak tiše a lacino, jako teď. Inu, časy i oceláři se prostě mění. Komu žalovati.

Dále mne zaujaly ještě dvě věci. Zaprvé, že roušky mnoha ocelářů byly v barvách a se symboly EU. Vím, jsem asi divnej a ocelářských škol nemám, ale není to právě Brusel, kdo je díky plánované, řízené a i českou vládou podporované likvidaci evropského průmyslu ve jménu náboženství uhlíkové neutrality hlavním hrobníkem evropského ocelářství?

A zadruhé, kdysi proslavené „české“ ocelářství je dnes relativní pojem. Poldovka po úspěšné privatizaci Stehlíkem zarůstá travou, Vítkovice Steel byly ruské a teď je vlastní kdoví kdo se sídlem na Kypru, Liberty byla indická a teď je britská. Jedinou „českou“ ocelárnou tak zůstávají Třinecké železárny. Dodávám, že mnoho z britských válečných lodí, které se proslavily za druhé světové války, bylo vyrobeno z československé oceli.

A jak už jsem byl rozjetý najednou se mi taky vybavilo, jak to kdysi nejen s ocelí vlastně celé začalo. Tichou vzpomínku jsem tak věnoval i Evropskému společenství uhlí a oceli – ESUO. Dneska už to bohužel asi málokdo pamatuje, ale žít v nadnárodním společenství, které se stará jen o to, aby šlapal byznys a nesere se vám do každičkého aspektu vašeho každodenního života, muselo být opravdu krásné.

Pro podobné kokoty jako jsou ti, co se onehdy přibili hřebíky ke vratům sněmovny s tím, že se od nich neoddělí dokud vláda nevyhlásí klimatickou nouzi, a vůbec pro naprostou většinu mladých produktů současného českého školství dodávám, že ESUO byl první zárodek dnešní EU z počátku padesátých let.

A jak celkem logicky vyplývá z jeho názvu, šlo tehdy hlavně o vzájemné obchodování s uhlím a ocelí mezi Francií, Německem, Itálií a Beneluxem. Autoři projektu dále rovněž logicky předpokládali, že mezi národy, které se sváží společným výhodným obchodem, je mnohem menší pravděpodobnost války.

Jednotné Evropy a politiky v tom bylo o dost méně, než byznysu, Evropani, v té poválečné době na politiky dost nasraní, by se mohli politického sbližování s Němci leknout. Takže se to prezentovalo jako výhradně obchodní, apolitická a zcela neškodná záležitost, která povede výhradně k většímu blahobytu. Jak z toho také vidno, při zdůvodňování dalších plánovaných svinstev se Brusel od té dřevní doby nijak výrazněji metodologicky neposunul.

Politicky bezmocní úředníci tehdejší jediné společné instituce, Vysokého úřadu, dohlížející pouze na dodržování obchodních pravidel, by na to, co se z něho vyvinulo, na dnešní Svaz evropských socialistických republik a jeho všemocné a nevolené politbyro, asi zírali s otevřenou hubou. A s vysokou pravděpodobností i na to, kam pod vedením jejich následovníků dokráčel evropský obchod uhlím a ocelí.

To ovšem pánové Schuman a Monnet, otcové zakladatelé ESUO a vizionáři budoucích Spojených států evropských, by zřejmě byli naprosto unešení a vůbec ne překvapení. Jsem si celkem jist, že to antiliberální, polokomunistické a výsostně  politické monstrum, které vyrostlo z jejich rozkošně neškodného obchodního miminka, by je naplnilo rodičovskou hrdostí a že by jeho podoba o světelné roky překonala jejich nejbujnější představy o tom, co je asi tak maximálně možné, a co všechno si Evropané asi nechají líbit.

Evropská unie byla kdysi založena na zdravém rozumu, uhlí a oceli. S vidinou, že tyto strategické komodity byly, jsou a vždycky budou základem jakékoliv budoucí všeobecné evropské hospodářské prosperity. Protože bez oceli se žádná ekonomika neobejde. Ani mírová a už vůbec ne válečná. A k výrobě oceli potřebujete energii. Hodně energie. Strašně moc hodně energie. A tu v Schumanových dobách zajišťovalo především uhlí.

A uhlí ji, navzdory všeobecně přijímanému blábolení o obnovitelných zdrojích, zajišťuje i dneska. Společně s plynem a hlavně jádrem. Díky technickému pokroku nekonečně ekologičtější energii, ale furt hlavně z uhlí. Slunce? Vítr?

Zkouším si představit, kolik větrníků, co tolik mrší horská panoramata a masakrují ptáky a kolik ohavných fotovoltaik, co zabírají ornou půdu v době, kdy už brzo kvůli přelidnění nebude co žrát, by se muselo všude nastavět, aby utáhly vysoké pece.

A co by oceláři asi dělali v případě, že by se uprostřed tavby zatáhlo a přestalo foukat. Jsem jen laik a tak je laicky uvažuju. Třeba už to mají vemena z Extinction Rebellion dávno vymyšlený a jen mi to prostě uniklo, protože myslím postaru.

A postaru si i dál trochu zachmuřeně dumám. O tom, co se asi stane se společností, která vznikla díky uhlí a oceli a díky nim i neskutečně zbohatla, když nejdřív uhlí a pak i ocel pošle do kopru. Ve jménu něčeho, co působí silným dojmem, že to celé vzniklo takhle jednou k ránu na Klinice poté, co večer dorazil obzvlášťě hodnotný  matroš.

Kvůli magorům, co už ani nešukají, protože to příliš zvýrazňuje uhlíkovou stopu a proto raději místo toho nocují na rypadlech a jejichž symbolem a světovým mluvčím je jedna tak trochu šáhlá švédská puberťačka.

Evropská unie byl kdysi založena na zdravém rozumu, volném obchodu a na uhlí a oceli. Zdravý rozum, byl-li v ní tedy vůbec kdy užíván, zlikvidovala už dávno. Pak pohřbila obchod, následovalo uhlí a teď je na řadě i ocel. A já si nejsem jist, zda je v tomto případě kompletní odstřel základů tou nejlepší cestou, jak rekonstruovat své obydlí.

922 total views, 2 views today