Minule jsem Vám poradil, které strany rozhodně nevolit. Dnes prolétneme ten zbytek. Pokud zoufale čekáte na mou radu, koho tedy máte proboha volit, pravděpodobně Vás zklamu. Volte si, jak chcete, máte vlastní hlavu. 

Ty takzvané „tradiční“ politické strany, mající hlavní zásluhu na zařazení Česka mezi banánové republiky, jsme už probrali a já Vám vysvětlil, že tudy cesta ke změně nevede. Pomluvil jsem i jedno „hnutí“, které se sice na výše zmíněné národní překlasifikaci ze „suverénní“ na „kolonie“ přímo nepodílelo, ale čtyři roky s ním nám myslím stačily a bude jen spravedlivé, když se k veslu dostanou zase jiní prodavači dýmu.

Podíváme-li se na mediální outsidery pelotonu zájemců o korýtka a koryta, nemáme o moc větší důvod k optimismu, než při pohledu na údajné favority. Vidím zoufale málo toho, co by mne přinutilo zvednout prdel a jít to někomu z nich hodit. Žádní charismatičtí lídři, jasné a ucelené vize, žádné kampaně stojící za řeč, žádné sebevědomí a viditelná touha něco změnit. Jediný Tomio se trochu vymyká z průměru a na preferencích je to vidět. Jinak jde jen o hejno zvadlých salátů, kteří na dálku čpí poraženectvím, ačkoliv se bijí v prsa a vykřikují bojová hesla.

Všichni by si měli povinně prostudovat předvolební kampaň Miloše Zemana z let 1996 a 1998, kdy brázdil republiku s proslulým Zemákem. Takhle vypadá lídr politické strany a takhle se dělá politická kampaň. Ještě dnes Miloš předvádí mnohé z těch let a proto je a nadále i bude na Hradě.

Bylo by těžkou chybou myslet si, že tihle novicové jsou jiní, že chtějí vládnout kvůli nám, voličům. Zlatý voči. Motivaci mají všichni v pelotonu úplně stejnou, bez ohledu na postavení v něm a míru vznosnosti předvolebního blábolení. Všichni chtějí to samé. Moc, vliv a prachy. Jejich jedinou „výhodou“ je, že doposud nedostali šanci to prokázat v praxi a tudíž mohou s klidným svědomím různými formami vykřikovat „nejsme jako oni“.

Jde jen o jedno jediné. Co nám jsou ochotni a hlavně schopni za to, že jim jejich vlhké sny na čas splníme, nabídnout protihodnotou. A to je kámen úrazu.

Vzhledem k faktu, že většinu z nich prozatím nelze „poznávat podle jejich ovoce“, bylo nezbytné krátce prolétnout volební programy. Pouze mne to utvrdilo v přesvědčení, že jejich poctivé studium je ztráta času. Všichni se při jejich sestavování drží zásady „slibem nezarmoutíš“ a evidentně vycházejí z předpokladu drtivého volebního vítězství, znamenajícího jednobarevnou vládu a parlamentní většinu.

V případě jakéhokoliv jiného výsledku voleb je možno programy ihned po zveřejnění výsledků spláchnout do hajzlu, protože výsledkem koaličního vyjednávání bude jako vždy typizovaný euromainstreamový poblijón typu „hlavně někoho důležitého v Berlíně, Bruseli, Paříži a Washingtonu nenasrat“. Je pěkné, když národ dodržuje své tradice bez ohledu na to, komu se zrovna posílá pravidelný tribut.

Všichni, vyjma těch, kteří přímo staví na „czexitu“, také při líčení růžové budoucnosti pod svým reformním vedením evidentně naprosto ignorují fakt, že Česká republika již není suverénním státem a normy i pravidla nám určují nikým nevolení cizí byrokrati. Nuže, pojďme tedy na věc.

Pominu-li extrémisty, imbecily a naivní snílky s potenciálem okolo 0,1%,  přicházejí v úvahu tyto politické subjekty, řazené dle mnou očekávaného volebního zisku: KSČM, SPD, Piráti, Svobodní, Realisté, Referendum o Evropské unii.

KSČM – Pro mnohé automaticky nevolitelná strana. Nechápu proč. Protože tady před lety vládla a stálo to za pendrek? Argument jak z mateřské školky. Před lety jste jezdili ve škodovkách 105 a ty taky stály za pendrek. Odmítáte do dneška kupovat škodovky? Lidovci jim u toho celou dobu přicmrndávali a ty vesele volíte.

Jo ták, že už jsou tyhle lidovci jiní, lepší? No vidíte, třeba už jsou „jiní“ i komunisti a jiná je i doba, není to logický závěr?

Apropó, katolická církev před lety pořádala pravidelné pogromy na Židy a vyháněla je z Evropy. Programově ohlupovala lid. Ve velkém mučila a upalovala kacíře a čarodějnice. Šířila víru ohněm a mečem. Vedla v jejím jménu války. Dnes už to nedělá a papež je mezinárodní celebrita, před níž klekají milióny ve světě a desetitisíce u nás. Je totiž jiná, jako je jiná i doba.

Program ČSSD, abychom zůstali na levici, je už léta mnohem děsivější než ten komunistický a přesto je bez mrknutí oka furt dokola volíte jako dokonalé ovce. Zhruba 13% Vašich spoluobčanů zase volí už léta právě komanče a navzdory kvalifikovaným prognózám odborníků pořád nějak nechtějí, potvory jedny, vymřít.

Viděl jsem v televizi mnoho debat politiků, včetně jedné současné předvolební a pokud tam byl komunista, vždycky si všechny namazal na chleba. Včetně oné nynější předvolební. Kdybych se musel rozhodnout pouze na jejím základě a měl povinnost volit, hodím to bez váhání komančům. Protože jejich kandidát byl prostě nejlepší. Nevím, jak to dělají, ale zjevně nemají nikdy nouzi o lidi s mozkem a „koulema“, bez ohledu na pohlaví.

V programu mají věci, na kterých já osobně trvám. Příkladně obecné referendum, absenci eurounijního a euroatlantického vlezdoprdelismu, nevměšování, nerozesírání, ne vojenským základnám a neokoloniálním válkám, odmítání recidivy studené války a mnoho dalších rozumných požadavků. Pro šťouraly dodávám, že nejsem komunista a nikdy jsem je nevolil.

SPD – Tomio Okamura přeokatě touží po moci a vypadá to, že se mu jí konečně dostane. Voliči už mu pomaličku začínají dozrávat a „Pitomio“ jim jde opravdu tvrdě po volebních lístcích. Což o to, mě se jeho politický program taky líbí, problém je pouze v tom, že se mi nelíbí Tomio. Nelíbí se mi ani jeho silně zjednodušující politický styl, mířící primárně na primitivy, ačkoliv naprosto chápu jeho motivaci. A hlavně se mi nelíbí jeho lidi. Něco mi říká, že při výběru nových spolustraníků nebyl o moc úspěšnější, než posledně. Také si nějak neumím představit, co by si počal, kdyby volby nějakým zázrakem vyhrál.

Piráti – Pojmenovat politickou stranu Piráti s jistotou způsobí, že přijdete o část potenciálních voličů ještě dříve, než samotné politické klání vůbec začne. Něco z programu je vyloženě sympatické, třeba „Více svobody, méně buzerace!“ nebo postoj ke zbraním. Ovšem zbytek už tak přitažlivý není. Slibují hromadu zlepšení, reforem a upgrejdů stávající vazalské eurohujerské linie, ale jinak se jí hodlají pevně držet. I kdyby se čirou náhodou dostali k veslu, nemají šanci ten gigantický seznam vylepšení prosadit ani z jedné dvacetiny a podezřívám je, že jsou si toho při své inteligenci dobře vědomi. Volební „vězeňský“ autobus jim nicméně funguje, dobře to tehdy soudruh Šlouf pro Miloše vymyslel, viďte?

Svobodní – Teoreticky velmi slibná strana. Teoreticky. Prakticky ovšem nepoužitelný, soukromý debatní klub a to už mnoho let. Volit je doposud znamenalo ztratit zbytečně energii i čas. Jejich volební kampaně jsou k pláči a Petr Mach bohužel není Nigel Farage. To, že se mu konečně rozsvítilo a kvůli volbám opustil výnosnou bruselskou sinekuru, kde byl dokonale pohřbený, jeho straně nijak významně nepomůže a dopadne jako vždycky. Bohužel.

Realisté – Mám Petra Robejška rád. Je to pravý akademik, brilantní myslitel a dokáže své myšlenky i celkem srozumitelně formulovat. Bohužel není politik a jeho charisma by snadno prošlo uchem jehly. A něco mi říká, že už to lepší nebude. Kromě toho, znáte z téhle strany někoho jiného? Program krásný, všechna čest, hned bych ho podepsal, ale sebelepší program nedělá politickou stranu. Jsou to jen slova, slova, slova. Strana, to jsou na prvním i posledním místě její členové a hlavně její představitelé – politici. Realisté nabízejí impozantní seznam lidí s mnoha tituly a úspěchy. Ale bohužel žádné politiky. O charismatickém lídrovi, schopném oslovit masy, ani nemluvě. Politicky jsou téměř všichni, včetně mentora, na úrovni okresního přeboru a je to vidět. Respektive není, protože jejich kampaň je taková…akademická. Pro vybrané intelektuální elity. Má vysokou úroveň, ale je kapánek nesrozumitelná a tím dokonale neperspektivní. Podle odhadů z jejich stránek mají nejoptimističtější potenciál okolo 7%. Hm. I těch 5% nutných ke vstupu do sněmovny bude daleko nad jejich síly. Srovnají se se Svobodnými někde u 3% a budou se společně divit, proč ty skvělé vize voliči zase ignorovali.

Referendum o Evropské unii – Vlivem podovolenkové roztěkanosti jsem zapomněl zařadit na svůj whitelist nové politické hnutí Františka Matějky, dlouholetého člena Svobodných. Tímto se mu omlouvám a činím nápravu. Františka jsem sledoval dlouho jako blogera a jeho názory jsou mi blízké. Je mi sympatická i jeho dloholetá snaha o zásadní změnu české politiky. Je dobře, že boj nevzdává a držím mu palce. Nyní krátce k jeho hnutí.

S názvem to vidím stejně jako u Pirátů – nepříliš šťastná volba, do userfriendly kategorie má opravdu daleko.  Mám osobní problém i s termínem „hnutí“, částečně proto, že ho už stihl zprofanovat agent Bureš. Zastávám názor, že na tradičním termínu „politická strana“ není nic špatného. Je o pouhou formu, do níž se umísťuje libovolný obsah a evokuje určitě větší pocit jakési solidnosti tradičního britského typu, než „hnutí“. Nemůžu si pomoct, ve mě ten pojem vyvolává negativní asociace typu „Revoluční odborové hnutí“, „Hnutí Duha“, „hnutí Rudých Khmerů“, případně vzpomínky na čínskou Kulturní revoluci.

Program mají Matějkovci hrdě a nekonformně vlastenecký, odvážný a veskrze sympatický. S jejich stěžejním tématem se plně ztotožňuji. Jinak o nich platí vše, co jsem napsal výše o Robejškovcích, jen nejsou tak šíleně akademičtí. Kampaň jsem doposud nezaznamenal a rozhodně to není jen tím, že je mainstreamová masmédia dokonale ignorují. Zemana bojkotují už léta taky a voličů má pořád dost. Čím to asi bude Františku, co myslíte? Takhle na to referendum budou občané čekat věčně.

Koho volit Vám tedy neporadím, s úplně čistým svědomím nemůžu doporučit nikoho, takže je to na Vás. Já v takovýchto případech volit prostě nechodím, využívaje svého občanského práva. Strategii „menšího zla“ neuznávám.

Pokud se nakonec přece jen rozhodnu jít volit, hodím to nejspíš jako truc hlas bez jakýchkoliv nadějí na cokoliv Robejškovcům nebo Matějkovcům.

Co se týká šance na změnu politického kurzu České republiky, jsem skeptický. I když se některé „protisystémové“  a euroskeptické strany do parlamentu nejspíše protlačí, budou pouze statovat a dělat křoví eurohujerům. Průměrný český volič jenž rozhoduje, totiž určitě nezklame a zvolí tradiční smrádek, ale teplíčko. Kromě toho důsledkem neomarxistického „dlouhého pochodu institucemi“, je jejich systémová všudypřítomnost, podobná rakovinným metastázám v pokročilém stádiu. Slabou naději dává pouze velmi radikální léčba a já vidím všude kolem jen aspirin.

Také je dobré nezapomínat na skutečnost, že eurozmrdi i neomarxisté jsou na případnou eventualitu volebních porážek připraveni. Prokázalo se to v případu Francie a jejího plánu na puč, pro případ vítězství Marine Le Pen. Své by o tom mohl vyprávět také Trump. Nebo nakonec i ten náš plně integrovaný Slovák Babiš, viďte? I vyzkoušená evropská praxe v druhých kolech „všichni proti jednomu“ či velmi oblíbené opakování voleb a referend až do žádoucího výsledku mnohé v tomto směru naznačuje.

Na směřování k eurototalitě a zániku evropské civilizace se tudíž letos opět nezmění nic. Možná budeme chvíli trošku povykovat, ale v momentě, kdy Brusel zacinká měšcem nebo zavelí, se bleskurychle postavíme zase do lajny a budeme poslušně kráčet směrem vytyčeným naším slavným spoluobčanem a eurovizionářem Richardem Mikulášem Coudenhove-Kalergim.

K evropskému superstátu plnému „eurasijsko-negroidních kříženců“ bez kořenů, historie, páteře a vůle. Popřejme si tedy společně alespoň šťastnou cestu na hřbitov národů a do zapomnění.

1,958 total views, 1 views today