Měl bych vám asi taky přát všechno nejlepší v novém roce. Ale jelikož nás v něm čekají pouze svrab a neštovice, tak si to odpustím. A protože jedním z nejvýznamnějších šiřitelů nákazy je vláda, vyslovím se raději k ní.

Horníci si kdysi brali do podzemí kanárky. Když kanárek zcepeněl, věděli, že je něco sakra špatně. Tady nahoře plní funkci kanárka stejně spolehlivě svoboda projevu. A když zcepení…

Zatím se o tom jen šuškalo. Lidi, co jim to není fuk a vidí dál, než přes madla nákupního košíku, už dokonce dlouho troubí na poplach. Snílci mezi námi ovšem stále doufali, že i na vládu těch  bezkonkurenčně úplně největších sráčů v historii země, to bude moc silný kafe. Nebylo. Pragmatici mezi námi věděli, že v rámci zakopávání se na konečně dobytých pozicích, který rozhodně nehodlají už nikdy opustit, postupně vojedou úplně všechno. Všechno, co by je z těch pozic mohlo teoreticky vypudit.

A proč tenhle pesimistický úvod? Protože vláda sráčů se konečně vyslovila trochu jasněji. Se svobodou říkat, psát, číst nebo poslouchat to, co chci, bude brzo šlus. Už zase. Už to není šuškanda, už to má obrysy. Vláda má už totiž konkrétní plán, jak to zařídit, aby všichni říkali, psali, četli nebo poslouchali jen to, co vláda schválila jako ideologicky nezávadné.  Ano, už zase. Mimochodem, řekne-li jakákoliv vaše vláda, že má plán – ať už se týká čehokoliv, měly by se vám pokaždé rozsvítit červené kontrolky. Protože jediná vláda, která pro vás a vaše svobody nepředstavuje trvalé nebezpečí je ta, která nevládne.

A nyní stručně k onomu plánu. Kdo bude říkat, psát, číst nebo poslouchat něco vládou, a asi už klidně můžeme dodávat i stranou, neoštemplovaného, ten dostane po imaginárních vejcích. Už zase. A  štempl na to budou, kromě strany a vlády, konečně oficiálně dávat i doposud neoficiální soukromé cenzurní rudé gardy. A všichni se jim na tu bohulibou činnost oficiálně složíme. V řádu stovek milionů. Tenhle zajímavý princip, kdy si sami platíte režimního drába, co dohlíží, abyste nevybočili z řady, a prorežimní média, co vám poskytnou ty správné informace, mi přišel hodně cool už za komančů. A zjevně nejenom mně.

Ovšem chybí tomu imaginace, nápad. Prakticky se znovu jen vyvařují staré fusekle. S dezinformacemi a jejich šiřiteli, jako byl například Giordano Bruno, takto po staletí nakládala  katolická církev. A k řešení problému výskytu nevhodných názorů v souvislosti s činností vládnoucího režimu stejně přistupovali  i Lenin, Hitler, nebo Mao.

À propos, Velký Učitel Mao. Když jsem četl tu dobrou zprávu ČTK, že náš liberálně demokratický režim konečně oficiálně zavede cenzuru, aby ochránil pravdu, lásku  a svobodu projevu, tak Kulturní revoluce toho starého čínského bolševika byla kupodivu to první, co mi v souvislosti  s tím přišlo na mysl. Protože její princip taky spočíval v touze „modernizovat“ společnost, kterou taky v rozvoji brzdily staré přežitky.

Byly čtyři a jedním z nich bylo například staré myšlení. Jistě, staré myšlení je přece zhoubou každé společnosti. Protože brání v uplatnění myšlení novému. A když se nové myšlení nedokáže prosadit přirozenou cestou, protože má třeba nějakou drobnou chybku, tak je třeba mu uvolnit cestu. Třeba násilím. Protože účel přece světí prostředky.

A myslet, že v liberální demokracii si, s několika obecně přijímanými nutnými výjimkami, můžete říkat, psát, číst a poslouchat, co chcete, je úplně typický příklad starého myšlení, které brání pokroku. Myslet si, že pouze dostatek všech dostupných informací může být základem relevantní společenské diskuse nad nějakým problémem. Kterážto je základem fungovaní liberální demokracie. Souboj idejí, vzpomínáte? Bez drába, co určuje, která je dobrá a která špatná. Má někdo snad ještě pocit, že základem téhle společnosti je neustálý souboj idejí? Že se tady s vysokým respektem přistupuje k základnímu stavebnímu kamenu současné civilizace, právu pochybovat, vzešlému z osvícenství?

Pro apoštoly každého nového myšlení jsou pochybnosti o platnosti jejich nových dogmat vedoucích lidstvo konečně do ráje vždycky příznakem starého myšlení. Které je, kvůli té cestě do ráje, třeba vymýtit. S tím se vždycky začíná. Ty ostatní atributy indikující, že jste se ocitli v ráji – jako policejní stát, zákazy, buzerace,  udavači, seznamy nepřátel, desetiminutovky nenávisti, koncentráky a tak – přijdou později.

A pak to pár desítek let nějak samospádem funguje. Potom se ten ráj, protože násilí není úplně nejtrvanlivější pojidlo, vždycky sesype a všichni u toho vřískají: „Svobodu! Svobodu!“  Ta chvíli i třeba je, no, a potom zase nějaký další prorok nového myšlení usoudí, že jdeme špatně, ale on objevil cestu do ráje a abychom tam doputovali rychleji, je třeba se nejdřív připravit o svobodu. Protože ta každému novému myšlení velice škodí. A tak furt dokola.

Závěrem mám otázku na všechny ty inteligenty, co volili vládnoucí koalici. Je tohle to, co jste chtěli?

3,369 total views, 1 views today