Óda na doporučenou radost

Měl bych mít třeba radost, že v Rakousku bude prezidentem levicový extremista v důchodu Van der Bellen a ne pravicový, nacionálně-konzervativní kandidát Hoffer. Pravda a láska prý ve Vídni slavně korespondenčně zvítězila nad lží a nenávistí. Radost z toho nemám, protože mi mozek díky bohu ještě celkem funguje. Van der Bellen bude navzdory vizáži laskavého středoškolského profesora latiny se slušnou pravděpodobností díky svým názorům nikoliv sjednotitelem, ale hrobařem Rakouska a rozhodně nebyl menším ze dvou údajných zel, jak to podle mnoha komentátorů vyhodnotila velká většina „jeho“ voličů. Nehledě k silné pachuti, kterou zanechalo v myslích lidí schopných přemýšlet zázračné korespondenční přetavení znatelné porážky ve vítězství o pět a půl anonymního hlasu. Dokonale profláklé sociálně-křesťansko-zelené pseudoelity bez skutečného veřejného mandátu se udrželi pomocí pletich u dědičného koryta a jejich pevná víra v neexistenci božích mlýnů je vzhledem ke „křesťanskému“ fundamentu části z nich opravdu obdivuhodná. V Rakousku bude ještě veselo.

Nyní malá odbočka od radosti ke hnojišti. Ohebnost demokracie se zdá bořit všechny fyzikální zákony. Začíná mi připadat velmi zvláštní, jak poslední dobou zpočátku drtivě vítězící strany hlásající zásady zdravého rozumu, označované neúmyslně velmi trefně jako populistické, vždy v následujících kolech zázračně stejně drtivě prohrávají. Jako by v prvních kolech chodili všude hlasovat retardi a teprve v těch dalších zodpovědní voliči. Nejdříve ve Francii, teď v Rakousku, opravdu s velkým zájmem budu příští rok sledovat volby v Německu a Nizozemsku.

Bohužel jen ty zahraniční, u nás mohou být tradiční vlastníci politických sinekur a koryt naprosto v klidu. Přestože rovněž dlohodobě prezentují zájmy výrazné menšiny populace a příliš často konají v příkrém rozporu s vůlí většiny, přesto mohou vzhlížet k příštím volbám s oprávněným optimismem. Do této kategorie pochopitelně řadím i momentálně „opoziční“, údajně pravicové spolky ODS a TOP09. Naše skutečná opoziční scéna je sbírkou šašků, neuvěřitelných diletantů beze stopy charismatu, či schopností vést a inspirovat. Prakticky všichni se profilují okolo několika témat, jsou zoufale nudní, nejednotní a až příliš často směšní. Ačkoliv jsou ještě kilometry od cíle, už teď se rvou o koryta a moc, čímž spolehlivě likvidují své šance na jejich případné dosažení. Jedinou čestnou výjimku představují Svobodní, jsou funkční politickou stranou, bez extremismu, mají ucelený program a vědí, co chtějí. K dokonalosti jim chybí už jen dva drobné detaily – opravdový lídr a voliči. Až se jednou rozhodnou změnit ze soukromého debatního klubu na skutečnou politickou stranu a v jejich čele bude stát někdo „s koulema“ (bez ohledu na pohlaví), teprve tehdy bude muset Bohouš a spol. zastříhat ušima. A teď zpátky k radostem.

Měl bych mít velkou radost, že napříč republikou se promenádují vojenské jednotky hodných Amíků a ne zlých Rusáků. Měl bych mít radost, že armáda USA rozmístila další rakety ve východní Evropě a na Balkáně kvůli obraně demokracie. Měl bych mít radost, že americká armáda vytrvale brání demokracii neustálými manévry v bezprostřední blízkosti ruských hranic. Měl bych mít radost, že Američané šíří soustavně po světě demokracii pomocí bomb a svrhávání vlád, díky čemuž je Evropa a ten svět stále stabilnější, demokratičtější, hospodářsky silnější a etnicky pestřejší. Nějak se do té radosti z amerických mocenských hrátek nemůžu pořád donutit. Nejspíš to bude tím, že všeho moc škodí a je dokonale fuk, zda je moc pruhů a hvězd, srpů a kladiv, nebo carských orlic.

Velmoci si dělají v první a poslední řadě především svojí politiku a sebou vás svezou pouze pokud se to jim samotným hodí do krámu. Kdo si myslí, že jim jde primárně o svobodu nějaké středoevropské, nebo jiné prdele, měl by si vzít růžový prášek a pak se poučit z historie, například z Kosovské. Celá léta do nás komančové hustili lásku k Sovětskému svazu a nenávist k USA. Výsledkem byl naprostý opak. Je to přirozený lidský obranný mechanismus proti indoktrinaci, který funguje poměrně spolehlivě. Teď dělají podobní chytráci všechno proto, aby nám USA znechutili úplně stejným způsobem. Cpete nám je horem dolem s přídavken „evropských hodnot“ a divíte se, že začínáme zvracet při pohledu na Bílý dům a Čůrajícího chlapečka. Je skutečně neuvěřitelné, kolik lidí si zase myslí, že tentokrát to už opravdu vyjde.

Co se týká přítomnosti jakýchkoliv cizích vojsk na našem území zastávám názor, že méně by bylo rozhodně více. Bez ohledu na fakt, že díky vlastní politické retardaci sami momentálně žádnou armádu nemáme. Pokud mám porovnat vzájemné vojenské provokace a „agresivitu“ USA a Ruska, vede Amerika rozdílem třídy, i kdyby se nejrůznější „experti“ postavili na své indoktrinované hlavy. V zápolení velmocí v kategorii „rozvracení a destabilizace regionů“ vedou Spojené státy rovněž o mnoho koňských délek. Neustálá americká agresivita a rozesírání je v pořádku, Putin se nesmí ani pohnout a má čekat na porážku jako tele na jatkách? Já jsem Američanům vděčný za osvobození, stejně jako Rusům, ale mít tady nechci ani jednoho, protože nikomu z nich nejde o Česko. Radovat se ze slepoty fakt nedokážu, opravdu se velmi omlouvám.

Už konstantní radost bych pak měl mít z toho, že za evropské a americké peníze se ke mně dostává záplava té správné propagandy. Měl bych mít radost, že ze stejných zdrojů jsem neustále vhodně myšlenkově formován hejny užitečných idotů. Měl bych podle nich mít radost z vytrvalého přísunu nevzdělaných muslimů a Afričanů do Evropy, z jejich kyvadlové přepravy loděmi „strážců“ Schengenu, z duhových homorodin, z hledačů sexuální identity, z genderového šílenství, z protežování asociálů, z povinné školní výchovy k „evropanství“, ze stoupající zadluženosti, z postupující ztráty státní suverenity, z levicového extremismu, z evropských dotací, z odebírání svobod a práv, z úsporných žárovek a jako poslední hit z cenzury internetu. A úplně největší radost bych měl mít z toho, že jsme členem EU a NATO, které všechny tyto krásné radosti generují a garantují. Protože už básník Viktor Dyk přece psal „opustíš-li mne nezahynu, opustíš-li mne zahyneš.“

I bez užití americké diskusní metody zvané waterboarding se přiznám k tomu, že nic z toho mi bohužel radost nedělá. A to přesto, že nepochybuji o užívání vody ke stejnému účelu i občany Ruské federace. Tyhle, a ještě mnohem horší věci se prostě při velmocenských hrátkách dějí a já jsem po těch dlouhých letech opravdu alergický na pokusy mi naprosto vážně tvrdit, že ta velmoc, které momentálně lezeme do prdele, nic z toho nedělá. Stejnou vyrážku mi spolehlivě způsobují kázání o nemožnosti existence mimo struktury EU a NATO, jako by neexistovaly žádné evropské státy stojící mimo tyto vypečené instituce.

Jak je tedy možné, že náš pidistát přežil deset let po roce 1989, aniž by si ho fyzicky rozebrali sousedé, či bývalí páni a po celou tu dobu vesele hospodářsky rostl, čile obchodoval s EU a rozvíjel životní úroveň i demokracii? Jak je možné, že ještě existuje samostatné Finsko, bezprostřední soused země původu těch smrtelně nebezpečných Nočních vlků, bývalá ruská gubernie, stát s významnou ruskou menšinou, jenž sleduje ruské televizní kanály ostopéro a nečlen NATO? Podle logiky samozvaných ochránců svobody internetu před ruskou propagandou by bezbranné Finsko mělo být už dávno opět součástí Ruska. Proč není členem EU Norsko či Švýcarsko , když je členství v Unii jedinou zárukou před bídou, morem a neštovicemi?

Závěrem velmi symbolicky trochu radosti přímo z Ameriky. Měl bych se bát zlého Donalda a přát si, aby byl poražen panensky čistou lilií Hillary a mít radost z jejího očekávaného úspěchu. Tento duel je z podobné kategorie jako ten rakouský. Trump je, stejně jako Hoffer, nebo Zeman „ee“ a proto nesmí vyhrát. Vždyť ten dědek nikoho neposlouchá, je finančně nezávislý, dělá si co chce, slibuje vrátit Americe důstojnost a Evropu s Blízkým Východem má úplně na banánu. Jedinou nadějí Američanů je, že nemají korespondenční hlasování. Také pevně doufám, že má Donald dobrou ochranku.

Mám radost z toho, že doposud vidím, slyším a dokážu myslet. Nepotřebuji návody k tomu, co mám vidět, z čeho se mám radovat a čeho se bát. Nepotřebuji ani ochranu před nenávistí a ruskou propagandou skrze cenzuru posledního nezávislého informačního zdroje. Nechte to na mě, soudruzi eurodemokrati, jsem obdařen vůlí a schopností čelit následkům svých případných omylů úplně sám i bez vaší pomoci.