Jelikož nejen prací živ je člověk, odjeli jsme s manželkou na pár dní do Toskánska. Tenhle kousek Itálie v nás vzbuzoval už delší dobu značné sympatie, takže jsme se rozhodli ho prozkoumat na vlastní oči. Dřív, než bude pozdě. Amici in avanti!

Tento text jsem se rozhodl sepsat ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že psát stále jen o tom, co mne krká, je poměrně vyčerpávající a stereotypní. A za druhé kvůli nedostatku dostupných, praktických a nekomerčních  informací v češtině o této destinaci. Při mé přípravě na cestu mi dost pomohl například tento cestopis a já se rozhodl, že také přispěji svou troškou do mlýna. Třeba se to někomu bude hodit.

Jelikož jsem důkladný kozoroh, přípravy na naši  „svatební cestu“ jsem zahájil někdy na jaře. Kozorozi, znáte to. Jati hrůzou z neznámého spíte jen pět hodin denně a od půl páté u první kávy filtrujete internet.

Kde budeme bydlet, mapy, parkoviště, itineráře, záložní plány, jak často, kde a jak dlouho budeme během cesty odpočívat. Kde si rozhodně kávu nedáme a kde naopak ano. Studium meteorologických podkladů. Intenzivní studium italštiny se zaměřením na středověkou toskánštinu. Četba líčení Hannibalova přechodu Alp, zjišťování, kdy začíná v Mnichově Oktoberfest, kolik stojí v Itálii nafta, mýto a jaké tam panují v dopravě obyčeje. A milion dalších, pro nekozorohy naprosto nepodstatných detailů.

Začátkem září, pár dní před odjezdem, jsem nasadil k závěrečnému finiši. Spánek jsem vyřadil už úplně a nasadil památeční benzedrin, který nám zbyl po babičce Zdeničce. Vyšmelila ho kdysi společně s nylonkami a botami zvanými „koně“ při osvobození města Američany za štrúdl a nějaký ersatz šnaps ze smrkového  jehličí.

Fungoval báječně. Má hysterie z totální nepřipravenosti byla tatam a já začal konečně odškrtávat ze seznamu jednu položku za druhou. Slabé tři hodinky před odjezdem jsem nám konečně zajistil fajnové bydleníčko přesně podle zadání a dostudoval poslední mapu renesanční Itálie z roku 1453. Konečně jsme mohli v klidu začít balit.

Kočky nám jako vždy byly horlivě nápomocny.

Ledva jsme docpali tašky a naposledy z nich vyndali kočky, vyrážíme. Je šest ráno, směr první postupný cíl Verona 728km. Vraceli jsme se pouze dvakrát a zapomněli jen tři nepostradatelné věci. Prostě naprostý úspěch a potvrzení známého faktu, že štěstí přeje připraveným.

Cesta přes Německo a Rakousko byla fádní a tak přesně podle plánu, že jsem znejistěl a na malou chviličku zadoufal, že Velký Hybatel má taky dovolenou. Neměl, jen mu na nás prostě asi v tom tumlu nezbyl čas. Přihlásil se až v Itálii, když nás navigace zvaná Zuzana po projetí mýta před Veronou vyzvala u křižovatky asi dvanácti cest v šesti úrovních, abychom „odbočili doprava“ a „pokračovali po siilnici“, zatímco ukazovala stále rovně.

U podobné budky byl v Americe rozstřílen Santino Corleone, vzpomínáte? Jste-li introverti s kreditkou, vybírejte si vždy frontu pod touhle cedulí.

Naleznete tam dva typy kasírautomatů. S dírami zvlášť na cetlík a zvlášť na kreditku a nebo s jednou, multifunkční dírou, jako v tomto případě. Vražte tam nejdřív lístek a potom kreditku, pin netřeba. Jste li fanoušky EET, zmáčkněte pak ještě čudlík „ricevuta“ a účtenku pošlete Burešovi, ať má o vás přehled.

Poté, co jsme ji ignorovali a řídili se selským rozumem a hlavně italskými cedulemi, se nám podařilo vjet na tu správnou silnici a řítit se k cíli. Zuzana se nám po chvíli trucování pomstila tím, že nás na jedné světelné křižovatce, kde jsme byli z obou stran obloženi auty a vpravo byla celistvá betonová bariéra, opět vyzvala „odbočte vpravo“.

Jelikož nám nic jiného stejně nezbylo, měli jsme ji opět na banánu a jeli rovně. Okamžite přestala blábolit a spokojila se s naším směrem cesty. Ovšem brzy nám to vrátila tím, že na určenou adresu to vzala oklikou přes zadní dvorky a zahrady, takže poslední dva kilometry nám trvaly půl hodiny, naučili jsme při nich mnoho malebných italských nadávek a do cíle jsme přivezli na anténě i jedny seprané italské spodky.

Verona je krásná a my na ní neměli moc času, takže jen stručně. Zaparkujte na Piazza Cittadella v garážích a pak jděte vlevo na Piazza Bra k Aréně. Odtud pokračujte po Via Mazzini až k řece a ke katedrále. Pak to berte cikcak uličkami zpátky. Juliin fiktivní balkón je tady.

Itálie dnešních dnů. Vojáci a bariéry na Piazza Bra ve Veroně.

Via Mazzini a kousek arény, Verona.

Pohled na Castel San Pietro, Verona.

Katedrála Santa Maria Matricolare, Verona.

Verona. Co to je, si už bohužel nepamatuju.

Ráno vyrážíme směr Florencie. Zaparkovali jsme na Via Sansovino 53 u Hertze a pěšky vyrazili podél řeky do centra. Komu se nechce jít ten kousek pěšky, může jet od parkoviště tramvají T1 za 1,5€ čtyři stanice až na konečnou Alamanni u nádraží Santa Maria Novella. Zaparkovat zcela zdarma je možno u obřího COOPu na 9 a nastoupit tam na tutéž tramvaj T1 směr stazione Alamanni.

Milovníkům adrenalinu doporučuji návštěvu nádraží a zejména jeho mikrotoalet v Mekáči. Za necelé euro obdržíte mnoho nezapomenutelných multikulturních zážitků. Na straně nádraží se záchodky najdete stanici autobusu č. 13. Opět za 1,5€ u řidiče vás odveze pohodlně až na zastávku „Il David“ na Piazzale Michelangelo, kde stojí jedna z kopií Davida a je odtud famózní výhled na Florencii.

Pohled z Piazzale Michelangelo, Florencie.

Parkoviště je i tady, ale má omezenou kapacitu a parkovat tady chce úplně každý. Doporučuji každopádně začít prohlídku Florencie odtud, protože do města je to odtud z kopce a opačně to po pár hodinách v rozpáleném městě půjde většině z vás podstatně hůře. Máte-li čas a chuť navštivte před sestupem ještě klášter San Miniato.

Cesta dolů k řece. Esence Itálie – kouzelné uličky a skůtry. Florencie.

Pak jděte přímo dolů k řece změtí kouzelných uliček nebo to vemte podél hradeb přes Belveder, zahrady a palác Pitti (vše placené). Pak přes most Ponte Vecchio a dále dle libosti, chuti a sil. Tipů máte všude spoustu. Speciálně fanouškům dr. Hannibala Lectera však doporučím Pallazo Vecchio na Piazza della Signoria, chrám Santa Croce a Palazzo Capponi na Via de Bardi.

David, Herakles, Cacus a dva anonymní, znudění policisté před Palazzo Vecchio, Florencie.

Florencie je esencí evropské historie a nebýt těch davů, byla by její návštěva vrcholným požitkem. Ale i tak to rozhodně stojí za to. Pokud vlastníte zlatou kreditku a máte rádi zmrzlinu, ochutnejte tu na Via Por Santa Maria. Je skvělá a za tu cenu vás nasytí až do večera.

Brunelleschiho kupole a Giottova zvonice, chrám Santa Maria del Fiore, Florencie.

Po prohlídce Florencie pokračujeme směrem Massa Marittima, posledních 80km připomíná Šumavu a je zkouškou trpělivosti. Teprve poblíž našeho cíle zjišťuji, že jsem někam pečlivě ukryl adresu, abych ji měl po ruce, až ji budu potřebovat. Prohledal jsem a částečně rozebral celé auto, aniž bych onu tajnou skrýšku nalezl.

Apartmány Casale Aronne, oáza klidu.

I přes tento drobný organizační zádrhel jsme apartmány Casale Aronne nalezli ještě před koncem dovolené, takže jsem hrdě mohl  prohlásit první část expedice za úspěšně ukončenou. Místo je dobrou volbou pro milovníky klidu, venkova a idylických scenérií. Je také dobrou základnou pro poznávání středního a jižního Toskánska a k moři je jen 15km. Valerie je sympatická a milá a její angličtina vám zvedne sebevědomí.

Massa Marittima.

V Massa Marittima, vzdálené 5km, najdete vše potřebné. Kulturu, historii, obchody, restaurace, cukrárny. Pro všeobecnou potřebu doporučuji tento COOP na Via XXV Aprile a pro místní lahůdky tuhle „večerku“ vedle katedrály. Zmrzlinu koupíte buď v gelaterii Piazza Del Duomo nebo o kousek výš na Via della Liberta. Výborná je všude, doporučuji fíkovou, Malaga a Siciliano.

Katedrála San Cerbone na Piazza Garibaldi, Massa Marittima.

Katedrála di San Cerbone, podvečer, čas na aperitiv. Massa Marittima.

Zažili jsme v katedrále dvě svatby, tahle byla zajímavější – ženil se chudák karabiniér.

Restaurací, pizzerií, osterií atd. je tady přehršle. Tyhle jsou námi vyzkoušené a doporučujeme všemi deseti přesně podle pořadí: Il Gatto e La Volpe na Vicolo Ciambellano, La Padellaccia Del Viggia na Piazza Camillo Conte di Cavour a Eredi Vanni na Piazza Garibaldi, ta má epochální výhled na katedrálu.

Il Gatto e La Volpe – romantická restaurace, kterou nesmíte vynechat. Špagety a pizzu si tady sice nedáte, ale za vaší spokojenost ručím.

La Padellacia del Viggia. I tady vám bude chutnat.

Dejte si třeba trenčianský párok s fazulou po toskánsku, nebudete litovat.

Doporučuji vám navštívit i restauraci Il Giardino dei Medici v nedaleké Valpianě. Vyhlášená široko daleko, Pohlreich by ji olepil svými samolepkami od shora dolů. Ceny přiměřené, kvalita vysoká. Specializují se na moře.

Žena mne jmenovala průzkumníkem a poručila mi špagety s mušlemi. Můj rezultát je ten, že jste-li v blízkosti moře, jezte klidně i jeho dary. Majitelka hovoří německy.

Kromě hloubkového zkoumání toskánské gastronomie, vín a procházek po pohádkovém historickém centru jsme provozovali i další aktivity. Velké popularity u nás dosáhlo válení se u bazénu uprostřed olivového sadu s chlazeným proseccem a martinim. A sem tam jsme i vyjeli kapku prozkoumat okolí. V této souvislosti nemohu opomenout zmínit osvícené italské pravidlo tolerance 0,5 promile alkoholu v krvi řidiče. Využíval jsem ho do mrtě a žádné přejeté toskánské důchodce ani batolata na kontě kupodivu nemám.

Tolerance 0,5 promile platí i v italských bazénech.

Večeře v trávě.

Bez espresa a siesty není žádní Ital schopen podat špičkový výkon. Jste-li kafaři, nechte klidně mletou Jihlavanku doma, tady ji nebudete potřebovat.

A pochopitelně ani bez červeného vína. Rosso di Montepulciano sice není přímo chianti, ale i tak vám bude chutnat. Je to mladší brácha slavného Vina Nobile di Montepulciano, nám laikům chutná úplně stejně a oproti němu ja za babku.

Pokud mám porovnat velkou toskánskou trojku Florencie, Pisa, Siena, u nás zvítězila na body Siena. Je stejně nádherná a jsou tu taky davy turistů, ale z nějakého důvodu nám to nevadilo tolik, jako ve Florencii a zejména v Pise.

Siena od parkoviště Il Campo.

Via Giovanni Dupre, pořád dolů, cíl vidíte stále před sebou.

Zaparkujte v garážích Il Campo na Via di Fontanella. Auto budete mít ve stínu, je tu veškeré zázemí, krásný pohled na město a do centra doslova pár kroků. Pokud jste ze staré školy jako já, kupte si u východu v automatu za pakatel malou mapu Sieny, až vám klekne baterka v mobilu, bude se hodit.

Taverna di San Giuseppe. Tady si zamluvte stůl.

Vemte to dolů z kopce po Via Giovanni Dupre a hned na začátku si cestou rezervujte stůl v Taverně di San Giuseppe. Mají čerstvou Mišelinskou hvězdu, tudíž je o ně značný zájem a ceny Vás mile překvapí. Poté pokračujte dolů až na Piazza del Campo, kde se začněte kochat, protože tohle náměstí má koule. Až se uklidníte vemte to v kruzích okolo a rozhodně se nebudete nudit. Kolotání tou nádherou se skvělou atmosférou doporučujeme ukončit opět na Campu, kde se usaďte venku před některou z restaurací a dejte si aperitiv s epochálním výhledem. Bude kapánek dražší, ale stojí za to.

Tady se vynoříte – Piazza del Campo.

Kochání si v Sieně užijete.

Všude v toskánských městech potkáváte domorodce. Úplně všude. Oni ve svých městech totiž žijí.

Sienský Dóm na Piazza del Duomo.

Piazza del Campo z druhé strany. Tady ukončete své putování, posaďte se a dejte si campari spritz.

Dokonalý kulturní zážitek nám v Sieně pokazilo jen drobné mrzení při jedné odpočinkové přestávce v zastrčeném bárku. Usadil jsem manželku k roztomile romantickému stolečku a odebral se dovnitř učinit objednávku. Zatímco jsem barmana oslňoval svou italštinou pro samouky, rozlehl se úzkou uličkou rachot padající laviny a hysterický výkřik jakési německé turistky.

Přerušil jsem tedy konverzaci a vyhlédl ven, abych potěšeně přihlížel cizímu neštěstí. Hilda byla bohužel v richtiku, zato má žena se právě zvedala s výrazem Zorro Mstitele z trosek romantického stolečku. Projevila přitom mimořádnou duchapřítomnost a schopnosti, neboť v rukách svírala vše, co jsme předtím zanechali na stole, což za normálních okolností nebylo fyzicky proveditelné, leda by byla chobotnice.

Tak tady si sedejte výhradně do kopce a zlehka.

Vše ostatní se válelo po zemi. Zahájil jsem okamžitě vyšetřování a došel k závěru, že vina nespočívá na manželce, nýbrž v chatrné konstrukci venkovního posezení v kombinaci s náklonem uličky a italskou vášní pro design na úkor solidnosti. V Mnichově by se to stát nemohlo.

Vše jsme sesbírali a poté, co jsem přímo před silně nedůvěřivou manželkou provedl osobně zátěžovou zkoušku vedlejšího stolku, se opět odvážila velmi zlehka posadit. Italský barman neprojevil o problémy svých zákazníků nijak zvláštní zájem a jako kompenzaci za ústrk nám pouze poskytl zdarma své miniaturní WC.

Naším dalším cílem byla Elba. Když byla dobrá pro Napoleona, je zcela určitě dobrá i pro nás dva, usoudili jsme a vyrazili směr přístav Piombino. Pokud se chystáte do této oblasti a nemáte jako koníčka průmyslovou chemii, vyhněte se zdaleka Piombinu a sousední Folonice. Panoráma chemiček a jejich odér nejsou pro obyčejné smrtelníky to pravé dovolenkové ořechové.

Přístav Piombino. Nastupovat.

Trajekty na Elbu jezdí jak u nás MHD, prostě přijeďte do přístavu a pokud nehodláte plout s autem zaparkujte třeba na Piazza Allende, přímo před budkami, kde se prodávají lodní lístky několika společností. Parkování je zdarma. Zvolili jsme Toremar, koupili zpáteční lístky za 54€ a zaplatili bez problémů kartou. K molu to je odsud kousek pěšky, trajekt už čekal a my se nalodili.

Přesně na takové plujete, vítr vám mořskou vodou sviní objektiv a vaší ženě dělá trvalou trvalou.

Plavba do Portoferraia trvá cca hodinku a doporučuji usadit se, a to nejen  kvůli zážitkům, na otevřené horní palubě. Činí tak většina cestujících a vnitřní prostory zůstávají obsazené jen velmi řídce. My jsme cestou na horní palubu procházeli přes salón, kde bylo obsazeno jen pět křesel, na všech se pohodlně rozvalovali černoši a úplně všichni přitom měli jednu ruku zastrčenou v rozkroku. Hodinku to nahoře prostě vydržíte, i kdyby se venku čerti ženili.

Plavba sama je pochopitelně pro suchozemce zážitkem, ale je třeba počítat s drobnými rozdíly oproti jízdě pražskou tramvají. Z vlastní zkušenosti můžeme doporučit vše, co může odlétnout po větru sejmout, případně připevnit k tělu pomocí silných lan či kožených řemenů. Nosíte-li kupříkladu rádi bejzbolku, buďto se s ní předem něžně rozlučte, nebo ji dejte do batohu. Pro obě pohlaví se před plavbou doporučuje navštívit lazebníka a nechat si učinit armádní sestřih.

Pokud dáma proti tomuto opatření  protestuje, neboť je pyšná na své bohaté a dlouhé kadeře, doporučujeme jí neopouštět vnitřní prostory trajektu a raději riskovat znásilnění. Pokud tak přesto učiní, nechť si ovine hlavu nějakým stylovým šátkem a opravdu pevně ho zaváže na důkladný námořnický uzel. Jen tak částečně zabrání tomu, aby jí čerstvý mořský vítr vytvořil na hlavě avantgardní trvalou, o které má paní po vystoupení na břeh tragicky prohlásila, že „tohle už v životě nerozčeše“.

Portoferraio, hlavní město Elby.

Elba je krásný, divoce hornatý ostrov a Portoferraio je malebné přístavní městečko. Vemte si velkou paměťovou kartu, fotek naděláte zase habakuk. Doporučuji prohlídku města zahájit výstupem na pevnost Forte Falcone, obvzláště tehdy, je-li zrovna vedro k padnutí a všichni slušní lidé drží ve stínu siestu. Když si ten suchopárný kotár necháte nakonec, už tam pravděpodobně nevylezete. Odměnou vám budou nádherné výhledy na všechny strany.

Výhled z Forte Falcone. Ten žlutý dům vlevo od majáku je Napoleonův.

Forte Falcone. Protože nejsem Lidl, kříže jsem nechal na pokoji.

Asi vás nepřekvapí, že tady mají Via Napoleone.

Portoferraio a jeho malebná zákoutí.

Restaurace La Viste na stejnojmenné pláži. Tak tady jsme taky nejedli. Ale zato se tu zrodila Sára, o tom ale až někdy jindy.

Italové jsou patrioti a ještě větší lokálpatrioti. Vlajky mají všude.

Jako správný kozoroh jsem měl předem vytipované restaurace, ovšem v době návštěvy města jsme se ještě úplně nepřešaltovali na italský denní režim, takže když jsme k nim s vyplazeným jazykem dorazili, měli už zavřeno a do večera daleko. Takže si Trattorii del Borgo a Ristorante da Gianni na Via Giosue Carducci a Le Viste přímo na pláži Delle Viste necháme na příště. V záloze jsem ještě měl Il Pescatore na Piazza della Repubblica a Ristorante Da Nedo tamtéž.  Nebo je prubněte za nás.

Pokud snídáte jako my v půl desáté a chuť na dobrý obídek vás tedy přepadá někdy okolo třetí, budete mít, stejně jako my, zpočátku kapku problém. V té době jsou totiž všechny slušné podnik už zase zavřené, jejich majitelé odpočívají a otevřou nejdříve okolo šesté večerní.

Kromě turistricky známých cílů jsme občas při vhodné příležitosti nakoukli i do různých prdýlek v okolí Massa Marittima. Jsou jich doslova tucty, všechny vypadají jako filmové kulisy ke Hře o trůny a velmi často tam budete jedinými cizinci. Takové je třeba Gavorrano, kde jsme dokonale okouzleni a úplně sami procházeli uzoučkými uličkami a rozplývali se nad tou krásou. Většina nám jich pochopitelně zbyla napříště, protože jsme v Toskánsku rozhodně nebyli naposled.

Gavorrano.

Cestou zpátky jsme se rozhodli jet podél moře po pohodlné čtyřproudovce směr Livorno. Nechtělo se mi podruhé jet přes ty toskánské Brdy a pak, žena zarputile trvala ještě na Pise.

Folonica. Zdání klame, tady by se vám nelíbilo.

San Vincenzo. Tady by se vám líbilo.

Via Ugo Rindi, Pisa. Parkování kousek od centra.

Nemůžete zabloudit.

Zaparkujte zdarma třeba na tady, na Via Ugo Rindi pod piniemi nebo kousek vedle na střeženém a placeném parkovišti na Via Piave. Šikmá věž je odsud pěkně vidět, takže nezabloudíte. Pokud jste normálními lidskými bytostmi, budete se u ní nejprve pídit pravděpodobně po toaletách. Jsou na konci této budovy a myslím, že na světě nebude moc výnosnějších hajzlíků.

Pisa a její hlavní zdroj příjmů.

Jestli tady chcete být skutečně originální, nezapomeňte se vyfotit, jak jí podpíráte.

Tak už jste si zvykli?

Jak jsem říkal, tady nezabloudíte.

Piazza dei Cavalieri. Jeden kavalír tu zbyl.

Tudy se projděte k řece.

Budoucí typický Toskánec.

Jestli jste sinologové či asiafilové nebo jen máte rádi hodně lidí pohromadě, budete si tady připadat jako v ráji. V tom případě ovšem musíte přijet v hlavní sezóně, takhle v září už to není úplně ono, místy se dá i projít. Ze všech námi navštívených toskánských měst bylo nejvíce černochů právě tady. Věnují se pouličnímu obchodu s cypovinami či padělky a jsou všude.

Italové se bez nich neobejdou.

Garibaldi na Garibaldiho náměstí. Takový italský Masaryk.

Náš celkový dojem z Itálie a Toskánska je veskrze pozitivní a v mnohém jsme změnili názor. Především na Italy jako takové. Přijeli jsme plní předsudků a odjeli  jako italofilové. Jsou milí, sympatičtí, vždy elegantní a společenští. Jejich jižanský styl  řízení nejen aut a mopedů jsme jim rychle odpustili a usoudili, že má také své kouzlo.

Cizí zemi vždycky hodnotíme optikou toho, zda bychom v ní chtěli žít. A ano, v Toskánsku bychom žít chtěli. Otázkou ovšem zůstává, zda nás vytrvalý přísun afrických uprchlíků za blahobytem nepřinutí v blízké budoucnosti ke změně názoru. Toskánský venkov je zatím ještě italský, ale větší města už mění svou tvář. Všeho moc škodí a kombinace italské renesance s nigerijským lidovým folklorem působí tak nějak…podivně.

Nicméně říkáme i tak: „Arrivederci, Toscana!“

1,201 total views, 1 views today