V Afghánistánu, 4 700 km vzdušnou čarou od Prahy, byli zabiti tři čeští vojáci.  Nechtěl jsem se k tomu vyjadřovat, z úcty k majestátu smrti. Ale nejvyšší český zelený mozek společně s Českou televizí a politiky mne k tomu bohužel donutili. Tím, co z tragédie dělají. Tím pokryteckým cirkusem, který rozpoutali. Zemřeli prý jako hrdinové a já mám být hrdý. Nejsem.

Našlo se několik příčetných a odvážných jedinců, jako třeba Ladik Větvička, nebo Petr Hampl, kteří té hrdinské hysterii plynoucí pravděpodobně ze značné absence skutečných válečných hrdinů odmítli podlehnout a událost hodnotili poněkud realističtěji, než oficiální televizní a politické mluvící hlavy.

Jejich stanovisko jsem si přečetl, v duchu si řekl, že s nimi v podstatě souhlasím a tím to pro mne mělo celé skončit. Mediální hrdinskou masáž jsem se snažil ignorovat, podobně jako to současné vedro a doufal, že obojí co nejdříve pomine.

Jenže pak jsem si všiml výroku náčelníka generálního štábu o hrdinech a celonárodní povinné hrdosti. Klasická poslední kapka, jíž pohár přeteče.

Tak vážený pane generále a vy všichni, co si předstíráním zármutku nad smrtí lidí, které jste neznali honíte politické i jiné body, i vy ostatní, kteří tak zase činíte z pudu sociální sebezáchovy či z prosté blbosti, já je spolu s kolegou Větvičkou za hrdiny nepovažuji a hrdý na ně nejsem.

Umřeli pět tisíc kilometrů od své vlasti naprosto zbytečně, v naprosto zbytečné válce, pro cizí zájmy a v cizí zemi jako okupanti, nenávidění velkou většinou jejích obyvatel.

V diskusi na fejsbůku pod Hamplovým odvážným statusem se objevil názor nějaké „upřímné“ plačky, že „hrdinové“ nebyli přece žádní okupanti neboť cizí vojska, jejichž byli součástí, jsou tam přece na pozvání a se souhlasem tamní vlády. Docela rád bych viděl výzkum, třeba naše slavné CVVM by tam mohlo vyslat tazatele, jenž by zkoumal názor prostých Afghánců na tuto otázku.

Troufám si odhadnout, že jejich odpovědi by byli srovnatelné s potenciálními odpovědmi obyvatel Československa po srpnu 1968. Kteří by svobodně odpovídali na otázku, jak vnímají vojska Varšavské smlouvy,  která u nás byla rovněž na pozvání a se souhlasem vlády. Dodatečným, ale přesto souhlasem. Jenž obdržela až poté, co k nám nezvána a násilím vtrhla. Naprosto stejně, jako bez pozvání a násilím vtrhly USA v roce 2001 do Afghánistánu.

Také si následně  pochopitelně obstarali souhlasící vládu. Rusáci u nás byli něco málo přes dvacet let, Amíci a jejich přinestaškové včetně našich „hrdinů“ minulých i budoucích letos završí v Afghánistánu rok osmnáctý.

S naprosto stejným výsledkem, jakého u nás dosáhli Rusáci, A před nimi Němci. A jakého dosahují zpravidla všichni okupanti, jejichž vojska násilím vtrhnou do cizí země. Tedy s nulovým.

A pokud se okupantům nepodařilo předělat nás, puncované pochcánky a nakonec museli stejně vždy poraženi odtáhnout, jak asi dopadne tento cca 157 historický pokus vojensky ovládnout Afghánce, jedny z nejhouževnatějších válečníků v dějinách lidstva a přinutit je, aby byli něčím, čím být nechtějí, co myslíte?

Říkají, že padli v boji proti terorismu. Ne. Terorismus se odehrává úplně jinde, mnohem blíže jejich domovům a těm, které by ve skutečnosti měli chránit. A nepadli ani v boji. Protože v Afghánistánu přece byli na „nebojové“ misi, jak všude slyším a čtu. Šířili tam demokracii či co. Boj vypadá jinak. Zemřeli pro ně  naprosto nečekaně při explozi nenápadného mladého Afghánce, který se zřejmě netoužil stát demokratem a nikdo mu neřekl, že ti cizí, těžce ozbrojení vojáci roztahující se celý jeho život v jeho zemi a zabíjející po statisících jeho spoluobčany nejsou okupanti, ale bratrská pomoc.

Já chápu Američany, že nechápou, co to je okupace. Že nechápou, jaké to je, když zemi ovládají cizí vojska a co cítí každý vlastenec, když vidí na nárožích svého města stát cizí vojáky, které nezval. Nikdy to nezažili. Respektive, abych byl přesný, nikdy to nezažili z pohledu okupovaných. Opačných zkušeností mají habakuk.

Ale naprosto nechápu, jak může tolik Čechů, Moraváků a Slezanů radostně a souhlasně hýkat nad faktem, že se naše armáda účastní takového svinstva. A navíc na pozadí lidské tragédie. Protože tak, jak se cítili naši rodiče po srpnu 1968 a jaký vztah měli k Rusákům, tak se naprosto stejně jistě cítí i Afghánci a přesně takový vztah mají k vojskům NATO na svém území. A nejen talibové. Nenávidí nás, myšleno Západ, všichni stejně. A já se jim vůbec nedivím.

Zatímco píšu tyhle řádky, pokračuje v televizi naprosto stejná masáž vohnoutů, jaká u nás probíhala po roce 1968 – je to skvělé, jak se nám tam daří, Afghánci jsou hodní, pozvali nás a mají nás moc rádi. A musíme jim i nadále usilovně pomáhat v jejich spravedlivém boji s kontrarevolucí a kontrarevolucionáři. Hm.

Všichni, kdo nemají v hlavě nasráno vědí, že Západ v Afghánistánu nemůže zvítězit a je pouze otázkou času, kdy to uzná, odejde a nechá Afghánce, aby se zase podřezávali, stříleli a vyhazovali do vzduchu navzájem, jak to mají nejraději. Hned po znásilňování malých chlapců institucionalizovaném v národním rituálu zvaném „bacha bazi“.

Jako to dříve či později uznali a odešli všichni, kdo se zvenčí pokusili vnutit Afghánců jiný způsob života, než je právě tento.

Kolik naprosto zbytečně zmařených životů, a to nejenom českých vojáků, to bude do té doby asi ještě stát?

1,291 total views, 18 views today