Foto: Pixabay

Povím vám pohádku o zodpovědném Honzovi. Je velice poučná, zcela v ní chybí laskavý humor a skončí špatně.

Za devatero horami a devatero řekami byla jedna malá republika. Její obyvatelé byli mírumilovní, neškodní, pracovití, bezstarostní a jak by řekl putimský strážmistr Flanderka, jejich loajalita k vrchnosti byla na stupni 1A.

Pojďme si trochu tu národní charakteristiku z předešlého odstavce napřed trochu rozebrat, čímž se plynule dostaneme k našemu hlavnímu hrdinovi – zodpovědnému Honzovi.

Jelikož se řízením osudu předkové jejích současných obyvatel usadili v samém středu Evropy, byli a jsou díky tomu součástí prakticky všech evropských dějinných pohybů.  Mírumilovnosti a neškodnosti jejích obyvatel v poměrně pravidelných intervalech zneužívaly sousední národy i mocnosti, takže se tito každou chvíli budili jako součást nějakého jiného státu či v područí zcela jiného politického uskupení.

Jejich pracovitosti pak všichni noví páni využívali v hojné míře k obohacení svých mateřských zemí, protože za všech okolností loajální domorodci pracují jak mourovatí za pár skleněných korálků a trochu ohnivé vody.

A loajalita, milé děti, ta je v takovéto konstelaci obzvláště ceněnou vlastností. Pravda, domorodci sice občas po hospodách a sítích remcají, ale stačí jim vždycky přidat ke korálkům kostičku cukru a zase pěkně drží hubu i krok.

A jak jsme si řekli na začátku, byli ti naši ukáznění obyvatelé také bezstarostní. A to se jejich pánům líbilo ještě více, než loajalita. Protože bezstarostní lidé se dobře ovládají, neboť si s ničím nedělají starosti a nejvíce ze všeho chtějí stát, který vše vyřeší za ně, aby mohli bezstarostní i zůstat.

Že nás bez boje obsadili Němci? No a? Tak se holt naučíme německy a místo na Kolbena s Daňkem budeme dřít na Kruppa. A hele, jsou tu Rusáci. Zdrávstvujtě, továrišči! A hele, zase Němci, tentokrát dohromady s Amíky a Bruselí, mámo. Gutn tág, herr Volkswagen, welcome boys.

A tak většina obyvatel té malé republiky vyměnila postupně všechny své zbývající svobody a práva se státem za pocit bezstarostnosti a pár kostek cukru. Svěřili mu prakticky všechno – svou bezpečnost, své děti, svou obživu i svojí budoucnost. Aby mohli po robotě na panském bezstarostně měnit své korálky za jiné korálky v supermarketu a rok co rok se létat do Egypta válet se na pláži ve stínu obrněného transportéru. Případně se tam nechat sežrat žralokem v přilehlé mořské kafilerii.

Ale jsou i tací, kteří si starosti dělají. O bezpečnost svou a své rodiny, o své děti, o svojí obživu a o svou budoucnost. A kteří nechtějí nechat svůj konkrétní osud zcela v rukou jakéhosi abstraktního leviathana, který i jen z podstaty své gigantické existence musí být děsivě neefektivní. Není jich mnoho, ale jsou. A takový byl i náš Honza. Zodpovědný.

A protože byl Honza zodpovědný, věděl, že v první řadě se musí občan vždycky postarat v rámci možností především sám o sebe. Protože takový občan pak není státu přítěží, ale oporou. Především v těch nedobrých dobách, které vznikají působením člověka nebo přírody a které se periodicky opakují.

A tak Honza nedbal na pošklebování svých bezstarostných sousedů v obecním paneláku a postavil si vlastní dům. S vlastním nezávislým zdrojem tepla. S vlastní zahradou, kde by si v případě potřeby mohl vypěstovat vlastní potraviny. Vykopal si na ní i vlastní studnu a nádrž na dešťovou vodu. Na střechu domu umístil solární články a do kůlny benzínovou záložní elektrocentrálu, kterou dostal od manželky k vánocům.

Dále si ten podezřelý individualista společně se svou paní dovolili vychovávat své děti především sami, bez mezičlánku státní indoktrinace. A jejich i svojí budoucnost nesvěřili ani státu, ani nějakému geniálnímu finančnímu produktu, ale především do svých vlastních rukou. Tím, že přebývající peníze ze své vlastní tvůrčí práce v soukromém sektoru investovali místo do nějakého pofidérního státního pilíře raději do vlastní nemovitosti.

A protože doba je jaká je, rozhodl se Honza jako zodpovědný člověk a občan zareagovat na společenskou i politickou situaci i jejich možný budoucí vývoj a pořídil si střelnou zbraň. K ochraně sebe a především své rodiny či majetku, protože jako zodpovědný a myslící občan ví, že policie, potažmo armáda nemohou být všude. A především už z logiky věci nikdy nebývají včas tam, kde je jich právě nejvíce třeba. A jako myslící člověk doufá, že ji nebude nikdy v životě potřebovat, nicméně jako myslící člověk také ví, že je mnohem lepší „mít a nepotřebovat, než nemít a zoufale potřebovat“.

Ovšem, protože je zodpovědný Honza občanem demokratické republiky, a ne nějaké banánové diktatury, rozhoduje o jeho existenčním prostředí bohužel většina. Tedy ti zpravidla bezstarostní příjemci státního dobra, pro něž je chlap s vlastním barákem, vlastní studnou, vlastní nabitou pistolí  a nedej bože i vlastními názory nebezpečný asociál, jemuž je třeba v zájmu společnosti zatnout tipec.

A tak mohou z poslanecké sněmovny vycházet pomocí salámové metody jak na běžícím pásu legislativní zvratky, které kus po kuse odsekávají ze zbytku už tak notně ořezaných občanských svobod a které pokaždé zastrčí státní nos o něco hlouběji do Honzova soukromého života. Pokaždé pochopitelně v Honzovo zájmu.

A tak je náš zodpovědný Honza na každém kroku sledován kamerami a natáčen. Díky telefonu je sledován i ten jeho každý krok. Jeho data se ukládají v registrech, jeho osobní doklady mají čip a brzy pravděpodobně dostane čip i samotný Honza.

Stát si osobuje právo ho neustále a při všem kontrolovat, neboť z jeho  hlediska je každý občan „sprostým podezřelým“ a ti zodpovědní zvláště. Kontroluje tedy, jestli Honza snad nepožil alkohol v autě, na kole či v kajaku. Kontroluje čím doma topí a a nařizuje mu, v čem má topit. Nařizuje mu, v čem má jezdit a jak s tím má jezdit. Živnostníky – a tedy přímo vzory občanské zodpovědnosti – pak trestá naprosto cíleně za to, že nic od státu nechtějí, pouze aby jim dal pokoj tím, že jim nikdy nedá pokoj.

Zatím poslední cihlu na bedra zodpovědného Honzy se stát opět chystá umístit v nejbližší době a jako vždy tím nahradit vlastní nezodpovědnost a diletantismus.

Je totiž sucho. Z důvodů, o kterých nebudeme spekulovat, téměř neprší. A tím vzniklé sucho je pro státní lodivody velkým překvapením. Asi jako byly velkým překvapením pro jejich kolegy finanční krize v roce 1929, 1973 či 2008. Nebo naopak povodně v roce 1997 a 2002. Tsunami v Thajsku a Japonsku. A tak dále. Prostě takové ty klasické talebovské černé labutě – To je ale překvapení, s tím jsme tedy bohužel nepočítali!

Jak si může ta zastaralá příroda vyskakovat, když my máme ty satalajty, internety, nanotechnologie, sedmnáct pohlaví a umělý penis? Sucho, ježiš to je tak trapný. Prostě otočíme kohoutkem.

Ovšem zodpovědný Honza s vrtochy přírody i lidí počítal a jak zaznělo v úvodu, vykopal si včas vlastní studnu, extrémista jeden. Investoval do své budoucnosti, ten kremelský troll. V době, kdy bylo všude kolem vody habakuk a jeho spoluobčané ronili u dvoumetrových placatých televizí na lízing slzy nad dojímavými reportážemi z vyprahlé Afriky, kde aktivisté Člověka v plísni hloubí za jejich peníze studny černouškům. Kteří na to nemají čas, protože musí střílet z kalacha do jiných černoušků a v mezičase plodit malé černoušky.

A zatímco politici v té samé době plundrovali vlastní zemi, vodu i vzduch podle rozkazů z cizí země.

A teď, když  zodpovědný Honza má díky tomu vody dost v době, kdy většina bezstarostných a jejich loutkovodičů jí mají málo, co udělá náš stát, milé děti?

Správně. Neposype si hlavu popelem a nepochválí Honzu, že byl zodpovědným občanem. Půjde a zodpovědnému Honzovi jeho vodu vezme, aby ji dal bezstarostným. Pokud se snad ten asociál bude vzpouzet, vylomí stát bránu u jeho zahrady, vodu si vezme násilím a milému Honzovi napaří pěkný flastr. Vše podle zákona. Legálně. Naprosto demokraticky. Vůlí většiny.

A tak končí naše pohádka. Zlo opět zvítězilo a dobro bylo opět po zásluze potrestáno.

1,511 total views, 1 views today