Foto: Pixabay

Na Blízkým východem létají sem a tam rakety, sankce a silná slova. Novináři a politici se přou, jestli je cílené zmasakrování oficiální íránské delegace v Iráku včetně oficiálního iráckého uvítacího výboru americkou raketou hromadnou vraždou nebo aktem legální sebeobrany. A všichni, někteří nahlas, přemýšlejí, co tím chtěl vlastně básník Donald asi tak říci a jestli existuje alespoň nepatrná možnost, že prezident nejmocnější a zároveň nejagresivnější země světa má nějakou blízkovýchodní strategii.

Osobně jsem přesvědčený, že má. Ne sice zrovna nějak bismarckovsky geniální, ale má. Strategií Donalda Trumpa je být ředitelem zeměkoule. A kdo aspiruje na tuto funkci, musí na Blízkém východě dělat to samé, co všude jinde. Prosazovat zájmy svého národa. A americkým zjevným zájmem už od roku 1945 je ovládat všechny ostatní státy. Přímo nebo nepřímo, zjevně nebo skrytě, pomocí ekonomické, politické nebo vojenské moci. Kdo přitom zrovna sedí v Bílém domě není celkem podstatné.

Nebude na škodu si připomenout dvě z mnoha mouder, která za svou neuvěřitelně dlouhou a neuvěřitelně plodnou politickou kariéru pronesl Henry Kissinger, mocná šedá eminence americké zahraniční politiky celé druhé poloviny 20. století: „USA nemají stálé přátele ani nepřátele, mají pouze své stálé zájmy.“ A moc pěkný a blízkovýchodně přiléhavý je také ten: „Když ovládáte ropu, ovládáte národy.“

A pokud ještě navíc mocenské a ekonomické zájmy své země prosazované s bezohledností a brutalitou překračující všechny myslitelné zákonné i morální normy dokážete vydávat za boj s terorismem, obranu světového míru, šíření demokracie a svobody tak, jako to dokáží Spojené státy americké, pak to z vašeho pohledu prakticky nemá chybku.

Já nejsem zrovna velkým obdivovatelem islámských teokracií, blízkovýchodních režimů ani konkrétně Íránu a myslím si, že ho je po této stránce taky víc než dost, ale nemohu si pomoci, momentálně jsem na jeho straně. Stejně jako jsem momentálně na straně Sýrie. V obou případech ze stejných důvodů.

Sýrie i Írán mají totiž po mém soudu úplně stejné právo hájit své zájmy, jako ho mají Spojené státy. A v případě Blízkého východu, vzdáleného od USA deset tisíc kilometrů a světelné roky kulturní a historické, jsou v mých očích jejich zájmy a práva poněkud větší, než mají v této oblasti Američané.

Můžeme diskutovat o tom, jestli íránská podpora teroristů hájících jeho zájmy je ošklivá a americká podpora teroristů hájících zájmy USA je krásná. Můžeme diskutovat o tom, jestli financování a vyzbrojování zahraničních povstaleckých skupin toužících svrhnout vládnoucí režim Íránem je špatné a totéž ze strany USA je dobré. Můžeme diskutovat o tom, zda vnucování vlastní vůle cizím státům je v případě Íránu zlo a v případě USA dobro. Můžeme diskutovat i tom, jestli zavraždění představitele cizího státu se kterým nejsme ve válce na území jiného státu se kterým nejsme ve válce je legálním aktem sebeobrany, nebo aktem státního terorismu.

Můžeme diskutovat i o tom, jestli se nám íránský teokratický režim a jeho reálie líbí nebo ne a nakolik si Íránci přejí ho vyměnit za něco jiného. To je ale asi tak všechno, co s tím můžeme dělat. Těžko mi při takové diskusi někdo vyvrátí mé přesvědčení, že Írán má jako blízkovýchodní velmoc daleko větší právo hájit v tomto regionu své zájmy, než mají Američané. Írán je tam doma a Američané tam jsou jako okupanti, nyní již i oficiálně nechtění svou loutkovou iráckou vládou. Mimochodem, můj názor je ten, že bagdádským dronovým masakrem Íránců i Iráčanů Američané daleko více urazili a zesměšnili „svůj“ hodný Irák, než zlý Írán a sami sobě si tím celkem také slušně nasrali do svých již tak notně roztrhaných, naftou nasáklých, blízkovýchodních okupačních bot.

Ale celkem asi nemá smysl diskutovat o tom, kdo z nich v posledním čtvrtstoletí vojensky napadl více zemí, kdo jich více rozvrátil, kdo pobil více civilistů, kdo víc prděl na mezinárodní právo, kdo více destabilizoval, kdo vyrobil více teroristů a kdo svrhl nebo se pokusil svrhnout více dostatečně nespolupracujících či dokonce odbojných režimů. V tomto srovnání porážejí USA Írán na hlavu a pokud by měl být někdo neustále mezinárodními institucemi vyzýván aby se zřekl násilí a provokací – viďte, pane Stoltenbergu – nebo by na něj měly být uvalovány sankce a znova sankce, pak asi určitě ne výhradně Írán.

Mým názorem je, že Američané nemají na Blízkém východě co dělat a svou přítomností a svými zásahy tam situaci pouze zhoršují. A to jak bezpečnostní, tak i ekonomickou. Sankce ještě nikdy nikoho nepřiměly k tomu, aby rezignoval na prosazování svých zájmů, zvláště pokud je považuje za oprávněné, a v konečném důsledku vždycky nejvíce dopadnou nikoliv na papaláše, ale na obyčejné lidi. Na ty, jejichž práva údajně vždycky uvalení sankcí hájí.

Mým názorem je ostatně i to, že USA nemají co dělat ani všude jinde po světě, kde jsou viditelně či neviditelně usazení a kde více či méně agresivně prosazují své mocenské zájmy o kterých jsou zjevně pevně přesvědčeni, že jsou zájmem i ostatních národů. To je pořád Rusko a Putin, ale reálně bezkonkurenčně nejvíc svět rozesírá a touží ovládnout agresivní Amerika a její další v řadě poněkud jednodušší prezident.

Myslím si, že by v tomto případě mnohem méně bylo mnohem více. Myslím si, že důsledná americká aplikace prezidentova předvolebního hesla „America first!“ by celé zeměkouli neuvěřitelně prospěla.

A myslím si, že úplně ze všeho nejvíc by Spojeným státům americkým i světu prospělo, kdyby někdo konečně i jim samotným dal zase pořádně ochutnat tu báječnou medicínku, kterou tak rádi a tak často předepisují ostatním. Aniž bych tím pochopitelně někoho k něčemu vyzýval, jen nahlas přemýšlím, to je snad jasné. I těm bystřejším elfům, doufám.

731 total views, 5 views today