Každý třetí pamětník v nedávném průzkumu uvedl, že se mu před rokem 1989 žilo lépe. Zajímavé a poměrně nepřekvapivé. Informace přesto vyvolala v určitých vrstvách společnosti překvapené hemžení. Lze je shrnout do udivené otázky: Jak je to po třiceti letech blahodárného působení blahodárné liberální demokracie možné? 

A po třiceti letech vymývání mozků, které v posledních cca pěti letech dosáhlo intenzity, která si s tehdejším totalitním režimem nijak nezadá, dodávám já. To je podle mne ještě mnohem zajímavější zjištění. Protože před rokem 1989 to bylo nemlich stejné. Čtyřicet let komunistického vymývání mozků totiž dosáhlo prakticky stejného výsledku. Lidi taky pouštěli všudypřítomnou propagandu jedním uchem tam a druhým ven, večer to konfrontovali s nějakým tím dezinformačním zdrojem informací – třeba se Svobodnou Evropou – a mysleli si svoje.

Dubček nebo Husák, chleba levnější nebude a makat, platit složenky a tančit, jak pískají mocní, za všech režimů stejně arogantní, budeme muset úplně stejně jako za France Josefa, tatíčka Masaryka, Beneše, Gottwalda nebo Stalina. A na nějakou revoluci nemají obyčejní lidé zpravidla čas. Nikdo jim neposílá peníze z ciziny, takže cvrkají jak červení brabenci, snaží se uživit rodinu z ve všech režimech bídného platu a na nějaké revoluce jim tak nezbývá dost energie. Na tomto vzorci jsou ostatně založeny všechny režimy, nebo snad máte někdo pocit, že je to dneska jinak?

Výsledkem pak bylo, že když konečně došlo v osmdesátém devátém  na lámání chleba, utahaný lid bez zaváhání místo těch s „Ať žije SSSR a soudruh Brežněv!“ vztyčil transparenty „Havel na Hrad!“ , protože se to od nich očekávalo a druhý den šli zase do rachoty, protože jíst se musí i za revoluce. Jen díky té tehdejší zvláštní dějinné atmosféře víc než obvykle naivně doufali, že tentokrát to třeba vyjde a fakt se budou mít konečně líp.

To velké množství nostalgicky vzpomínajících lidí, navíc nejen podle mne ještě uměle podhodnocené, tak nemůže nikoho překvapit. Protože příliš velké množství lidí se prostě v liberální demokracii nemá o tolik lépe, než se měli v demokracii lidové. Pro příliš mnoho lidí vychází takové srovnání šul nul. A příliš velkému množství  obyčejných lidí to srovnání vychází lépe pro socialismus. Taková je prostě realita.

Protože i liberální demokracie, zvláště v našem případě, kdy nejde ani o demokracii a už vůbec ne liberální (liber=svobodný, liberalis= svobodomyslný, což mi oboje v souvislosti  s tím, co se děje nyní připadá jako špatný vtip) ), má svoje mouchy, stejně jako je měla tehdejší demokracie lidová. Která rovněž nebyla ani demokracií ani lidovou.

Z hlediska obyčejného člověka, statisticky tedy člověka s nižším vzděláním a vyšším věkem, kteréžto dva fakty naši liberální demokraté tak rádi zdůrazňují – jakoby tím bylo snad řečeno vše, jde při výměně režimu zpravidla pouze o posun z deště pod okap. Jak zmíněno výše, všichni po vás nakonec chtějí vždycky to samé: makat a držet hubu a krok.

Jednotlivé politické režimy se liší pouze v míře a způsobech, kterými tyto tisíce let neměnné požadavky vynucují a v jakém poměru aplikují bič a v jakém cukr.

Pro obyčejné lidi tak jde často o nepostřehnutelné či marginální  změny. Vzdělané „elity“ to samozřejmě vnímají jinak. Jako na součást vládnoucí třídy na ně změny dopadají pochopitelně silněji, důsledky pociťují silněji a vzhledem k materiálnímu dostatku mají více času, energie i motivace a tudíž větší sklony kout pikle nebo se snažit vrátit zpátky ke korytu. Což pochopitelně elita, která je vystřídala a je u nich nyní, vnímá jako ohrožení a logicky si je brání.

Že méně vzdělaní, chudší a starší lidé dneska vzpomínají na reálný socialismus osmdesátých let téměř se slzou v oku, se tak nemůže nikdo s mozkem v hlavě divit, protože značná část z nich se měla tehdy skutečně lépe. Jakkoliv je to vždy subjektivní. Minulý režim totiž byl diktaturou proletariátu a proletáři jsou zpravidla chudí a nepříliš vysoce vzdělaní. Jejich jediným majetkem bývají skutečně často jen ty děti, jak plyne z jejich pojmenování.

A aby se ten režim udržel u moci, podkuřoval právě většinovým proletářům a menšinové inteligence si příliš nehleděl. Takže tady byla relativní sociální rovnost a sociální jistoty, slušné důchody, dostupné byty zdarma, rekreace zdarma, lázně zdarma, dotované a tudíž laciné potraviny, nízká kriminalita a mnoho dalšího.

Na druhé misce vah pak byla negativa spočívající především v deficitu svobody občanské, politické i individuální a záporné dopady centrálně řízené ekonomiky. Ty často zmiňované fronty na banány, občas chybějící hajzlpapír a tak dále.

Já jsem prožil v reálném socialismu více než dvacet let a v liberální demokracii třicet, takže i já patřím do kategorie oněch pamětníků. I já jsem starší a s nižším vzděláním. Paměť mi slouží a senilitou netrpím. A proto i já vzpomínám na dobu před rokem 1989 v mnohém nostalgicky. Ne ale na všechno a vynést jednoznačný soud, která doba byla jaksi „lepší“ , si proto netroufám.

Prostě jen ne všechno před rokem 89 bylo špatně a ne všechno po něm je dobře. Nic víc, nic míň. Já bych v tom nějaké velké politologické nebo sociologické hloubky a nebo teorie o nevyrovnání se s komunismem rozhodně nehledal. Velice trefně to glosuje Štěpán Kotrba: Před rokem 1989 se vám prostě nemohlo stát, že byste po celoživotní práci neměli na nájem ani na pořádné jídlo.

Ano, nemohli jsme cestovat, kam jsme chtěli. Kolik z nás cestuje dneska a kam? Zase do Jugošky a zase s paštikama, protože značné procento z nás si nic jiného dovolit nemůže a značné procento ani to.

Neměli jsme svobodné volby a měli jsme vládu jedné politické strany, která údajně vládla jménem lidu. Na skutečnou vůli lidu přitom celkem zvysoka dlabala a vládla nám podle nějaké ideologie a především podle vůle těch, co jí převáděli do reality. Hm. Co máme teď? Svobodné volby, politických stran po kokot a všechny nám vládnou jménem lidu. Na skutečnou vůli lidu přitom všichni celkem zvysoka dlabou a vládnou nám podle nějaké momentální ideologie a především podle vůle těch, co jí převádějí do reality.

Pro obyčejné lidi fakt velký rozdíl a jistě převládá silný dojem, že to cinkání fakt stálo zato.

Nemohli jsme svobodně vyjadřovat k režimu kritické názory a kdo tak činil často a veřejně, musel počítat s nějakou formou perzekuce či alespoň ostrakizace. Společnost ovládala atmosféra lži. Lhal režim lidem i lidi režimu a byli jsme zvyklí něco jiného říkat doma a něco jiného na veřejnosti: „Ano, Pepíčku, nás tady sice opravdu neosvobodila Rudá armáda, ale ta americká, nicméně v dějepise to soudružce učitelce v žádném případě neříkej.“ Politická indoktrinace a propaganda byla všudypřítomná  – ve školách, v médiích, všude. Média lhala, dezinformovala a manipulovala ve prospěch vládnoucího režimu. Všechny nevládní čili alternativní zdroje informací byly označovány za „štvavé“ a „podvratné“ .

Cítíte ten obrovský rozdíl? Dnes přece každý může svobodně vyjadřovat k režimu kritické i jakékoliv jiné nekonformní názory často i veřejně a žádná forma perzekuce či společenské ostrakizace  mu vůbec nehrozí. Společnost ovládá pravda a láska, režim lidem nelže ani oni jemu a doma dětem říkáme to samé, co jim říkají ve škole. Všudypřítomná politická indoktrinace a propaganda neexistuje – tím méně ve školách a v médiích. Média nám nelžou, nedezinformují a nemanipulují nás ve prospěch vládnoucího režimu a alternativní zdroje informací nejsou nijak napadány a dehonestovány.

Také jsme tehdy žili v takzvaném „policejní státě“ .  Ten se prý pozná tak, že když nespokojení občané vyjdou do ulic demonstrovat svou nespokojenost s počínáním vládnoucího režimu, ten na ně místo dialogu pošle policii, která je zpravidla brutálně zmasakruje.

No, uznejte sami, nic takového se přece dnes nejen u nás, ale hlavně nikde na liberálně demokratickém Západě, našem vzoru, neděje. Ani v Paříži, ani v Barceloně, ani v Kolíně nad Rýnem, prostě nikde. To je zase další velký rozdíl k lepšímu.

Za Husáka i jeho komunistických předchůdců jsme taky neustále lezli do zadku Moskvě, Sovětský svaz byl nedotknutelný spojenec, který dělal všechno pouze skvěle a ještě lépe. Spojené státy americké byly nepřítel, který dělal všechno špatně.

Dnes naštěstí nikomu do zadku nelezeme a nikdo to po nás ani nechce. Naším skvělým spojencem, který dělá všechno skvěle a ještě lépe jsou Spojené státy americké. Rusko sice není náš spojenec, ale máme s ním korektní vztahy založené na realitě a jak všichni víme z médií a od našich politiků, rozhodně nedělá úplně všechno špatně.

Takže pokud to mám všechno nějak shrnout, mně výsledky toho průzkumu vůbec nepřekvapily a dobře rozumím těm 38% mých vrstevníků, kteří na životě v předchozím režimu reálného socialismu vidí i dnes více pozitiv než negativ.

Já to hodnotím podobně, ale to není podstatné. Za daleko důležitější, než jak kdo subjektivně vnímá dobu před více než třiceti lety považuji skutečnost, že ta současná doba se v mnohém začíná podobat té minulé.

Za chvíli bude pomalu jediný viditelný rozdíl jen v těch plných regálech a možnosti odletět na Bahamy, kdykoliv chci.

699 total views, 6 views today