„Slavíme“ jubilejní výročí  komunistického převzetí moci v roce 1948 a naši instantní demokraté bijí na poplach. Podle nich jsme na prahu dalšího „Vítězného února“, protože komunisté opět dostali víc hlasů než Kalousek a jedná s nimi PUKL – premiér určený k likvidaci. Mají ty moudré, v Americe a Bruselu řádně ideově proškolené mluvící hlavy pravdu? 

Svým způsobem ano. Jejich dlouholetý mocenský monopol, postavený na velmi podobné bázi jako ten komunistický, jen používající mírnějších atributů moci, je skutečně ohrožen. Ale nikoliv zleva, ba dokonce ani zprava. Nebezpečí mu hrozí především zespoda a nemá ve svém čele rudou vlajku se srpem a kladivem, ale červeno-modro-bílou.

Komunistický puč, nebo i jen jejich politická renesance v současnosti skutečně nehrozí a všichni účastníci mocenských hrátek to vědí. Komunisté, ale také třeba chudák Okamura, slouží našim monopolním demokratům pouze jako náhradní cíle, na které je potřeba zaměřit palbu a tedy pozornost veřejnosti, aby se náhodou neobrátila ke skutečným problémům. Plní roli jakési politické a sociální Morany, kterou jen stačí vynést a upálit, aby zase přišlo jaro a bylo dobře.

S tím úzce souvisí i jejich urputné blábolení o rozdělování, strmém nárůstu nenávisti, rasismu a fašizaci společnosti. Čemuž je pochopitelně nutné se rozhodně postavit. Je nutné vyrazit agitovat do polí a továren a přesvědčovat prostý lid, jenž má bohužel nedopatřením stále volební právo, o obrovských výhodách našeho plánovaného členství ve Svazu evropských socialisticko-islámských států a o zavedení permanentního výjimečného stavu do ústavy.

A o výhodách halal porážek a o hidžábu jako hrdém symbolu ženské emancipace. A také pochopitelně o dvou typech státního zřízení, které na jeho území budou uplatňovány místo již beznadějně přežité demokracie – katedokracii a teokracii. Možná se najde místo i pro nějakou tu diktaturu, pokud bude nakupovat zbraně v USA a přijímat africké černoušky.

Liberální demokracie je totiž již za zenitem a nestačí reagovat na nové výzvy a především hrozby. Princip vlády lidu není bohužel díky své podstatě schopen se dostatečně důrazně bránit proti tak destruktivním silám jako jsou ruské hybridní útoky, krajně pravicový populismus až fašismus a především sílící záplava odlišných názorů na sociálních sítích.

A proto je naléhavě třeba vyloučit nevzdělané blbce, islamofoby a všechny manuálně pracující  z rozhodovacích procesů o nichž nemají ani ponětí a tudíž nejsou kompetentní. Je nutné urychleně dokončit příliš dlouho se táhnoucí likvidaci drobných živnostníků a jiných parazitů a předat do rukou zahraničních korporací i poslední zbytky české ekonomické základny.

Také institut svobody projevu musí doznat řady změn, není možné dále trpět masové šíření názorů podrývajících autoritu některých stran, vlády a Brusele. A je nutné po letech jalového crcání konečně realizovat dokonalý sociální stát a onu geniální myšlenku velkého Karla Marxe – „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“.

Například: Jestliže je Ahmedovou jedinou schopností plodit dítka a vyznávat středověký způsob života, což je pochopitelně pro demografický a politický vývoj Evropy velice žádoucí, pak mu to musí být umožněno s libovolným počtem manželek a je třeba pochopitelně uspokojit z veřejných statků hmotné i duchovní potřeby celé jeho početné rodiny. Máme přece svobodu vyznání. Ostatně, vždycky si na to přece někde můžeme půjčit.

A je to paradoxně právě tato bezbřehá suverenita, s níž nám tohle všechno elita tlačí pod tlakem do hlav, co způsobuje její rostoucí pocit ohrožení. Protože proletariát je sice skutečně zpravidla chudší a méně vzdělaný než elita, ale není blbý. Obyčejní lidé prostě cítí a na vlastních peněženkách i vidí něco jiného, než je jim předkládáno Českou televizí.

A dávají to čím dál hlasitěji a důrazněji najevo. Na internetu, při volbách. Do televize se bohužel jejich zástupci dostanou jen zcela výjimečně. Aniž by tím nutně toužili po návratu komunismu. Projevují se čistě demokraticky – nejsou totiž ani komunisté, ani ANTIFAšisté. Žádné stavění barikád, výkřiky „všechnu moc sovětům“, zápalné lahve, hořící úřady a rozvěšování topkařů po předražených lucernách pořízených z evropských dotací. Prozatím.

Vždycky jsem přemýšlel, co vedlo v roce 1948 občany k tomu, že většinově buď přímo podpořili, nebo alespoň uvítali komunistické převzetí moci. Protože navzdory hysterii, která nyní okolo tohoto aktu vládne, tomu tak bylo. Protože faktem je, že lidi nevyšli do únorových ulic bránit demokracii zabalení do amerických vlajek. Žádné protesty se nekonaly, většina naopak pád starého režimu uvítala.

Nechápal jsem, jak mohli být tak „hloupí“, že nebránili nejlepší z možných typů vlád a vítali nástup toho nejhoršího. Dnes už to chápu. Nebránili „demokracii“, jakkoliv tady z ní v roce 1948 již mnoho nezbývalo prostě proto, že jí měli plné zuby.

Vnímali ji celkem oprávněně jako něco, co přineslo nejdřív bohatství malé menšiny a veselou bídu většiny. Poté jim demokracie věnovala krizi a žebračenky, rozhodování o nás bez nás a nakonec válku. Po ní se jako bumerang vrátil Beneš, symbol toho všeho a vnímání demokracie dorazil svým poválečným běsněním – likvidací politické plurality, dekrety, brutálním odsunem Němců, cenzurou, znárodňováním.

Demokracie pro lidi v roce 1948 znamenala pouze to, že jsou stejně chudí a bezprávní, jako byli vždycky a jediný rozdíl je v tom, že tento stav mohou pravidelně stvrzovat při volbách. Pěšky, jako za vozem.

Tak proč by tu beznaděj nezkusili vyměnit za režim, který jim slíbil, že národní bohatství  bude patřit všem, opravdu všichni se budou mít dobře a budou si skutečně vládnout sami.

Teď máme také únor a od komunistického převzetí moci, které mimochodem americký kongres ohodnotil jako „dokonalý převrat“, uplynulo sedmdesát let. Dnes už vím, co stálo v jeho pozadí kromě komunistické důkladnosti, skvělé připravenosti a dokonalého provedení.

Musel to být dnešku dosti podobný pocit většiny národa, že stávající režim přivedl jejich zemi někam, kde ji mít nechtějí. A že ji navzdory jejich sílícímu mínění vede tím směrem vytrvale dál a jejich názory na směr plavby státní kormidelníky absolutně nezajímají.

Druhý komunistický převrat nám navzdory tomu rozhodně nehrozí. Nehrozí nám ani nástup fašismu skrze obecné referendum. Ani demokracie není prozatím ohrožena, to se jen její domnělí monopolní majitelé obávají ztráty monopolu a zakopávají se v dosažených pozicích.

Pro demokracii bude rozhodující, jak se přitom monopolisté budou chovat. Jestli tak, jako doposud, tak nás po sedmdesáti letech možná opět čekají skutečně zajímavé časy.

546 total views, 1 views today