Kdo nečte, ať nejí

Nyní si ujasníme jeden pojem a sice „rodiče“. Pokud v textu použiji tohoto slova, mám na mysli dvě osoby opačného pohlaví, vybavené sociálními atributy nutnými k založení a přetrvání funkční rodiny (nemusí jít nutně o svazek manželský). Patří mezi ně především zodpovědnost matky Terezy, trpělivost medvěda baribala, vytrvalost maratonce, smířlivost Chamberlaina, neústupnost Churchilla, milosrdenství Ježíšovo, inteligence alespoň delfína  a větší než malé množství lásky. Jedince, kterým tyto atributy zčásti nebo zcela chybějí a nebo kteří se soustřeďují výhradně na tu nejkratší a nejpříjemnější část celého procesu rodičovství a výsledný produkt pojímají především jako zdroj příjmů, řadím nikoliv do kategorie „rodiče“, ale „biologický otec/matka“.

Pokud nepatříte mezi menšinu rodičů šťastlivců, kteří texty tohoto typu nechápou, protože jejich ratolest od prvního prdíku až po promoci prosvištěla přesně podle pravidel příruček typu „Velká kniha o matce a dítěti“ a „Jak vychovat génia“, budete vědět o čem teď píšu.

Schroupali jste před ním 6 tun mrkve a ředkviček a jediným výsledkem je, že nepozře nic co připomíná zeleninu. Předkládali jste mu léta 6x denně stravu tak nutričně vyváženou, že by doktorka Cajthamlová omdlela štěstím a dočkali se toho, že se živí pouze zmrzlou pizzou, pojídanou výhradně o půlnoci. Četli jste mu od doby kdy poprvé otevřel oči prakticky nepřetržitě, máte doma pobočku Národní knihovny, vy sami čtete v průměru 7 knížek týdně a přesto se váš potomek tváří, že knihtisk ještě nebyl vynalezen. Svá nejpodařenější vysvědčení, včetně toho maturitního s vyznamenáním, jste nechali zasklít a rozvěsili mu je po pokojíčku místo plakátů Justina Biebera či Miley Cyrus a poctivě po léta opakovali mantru o důležitosti vzdělání s poukazem na kariéru rozličných příbuzných a známých. A výsledek?: „Co bylo ve škole? Nic…. Už zase máš kouli?? Tu dostali všichni….. Ty propadáš ze čtyř předmětů?!?? Pohoda, v pololetí o nic nejde…. Krista pána, už zase mám jít do školy?!!??? Klídek, je to jen třídní důtka…. Co z tebe bude????? Pohoda, to se vyřeší, tohle mám pod kontrolou…“.

Taková je realita značné části dnešních rodičů a je nutno se s tím smířit, brečet na internetových diskusích nebo zešílet. Od nástupu industrializace se každá  generace čílí nad nezdárnými a zvlčilými potomky, kteří si ničeho neváží, jsou čím dál drzejší, nečtou co mají, čtou co nemají, případně tak jako dnes, nečtou vůbec. Nechtějí si brát z nikoho a ničeho příklad a jediné co vědí je, že to budou dělat všechno lépe a hlavně jinak. I díky tomu se zrodila moderní západní liberální společnost, jak ji dnes známe a považujeme za samozřejmou. Protože hybnou silou pokroku jsou a vždy budou především ti nespokojení, neusazení, neprůměrní a přiznejme si to, líní, kteří nechtějí dělat všechno „jako vždycky“. Jestli si myslíte, že kolo před 7 tisíci lety vynalezl nějaký eneolitický vzorný šprt s titulem MBA, tak se hluboce mýlíte. Byl to kmenový lenoch, povaleč a rebel, který neviděl nic povznášejícího na tahání těžkých břemen na vlastních zádech po vzoru svých předků a pracovitějších vrstevníků a chtěl si to nějak ulehčit.

To, že dnešní mládež čte méně a méně, je nevyhnutelný důsledek doby a technického pokroku, který umožňuje lidem čerpat informace, vzdělávat se i bavit prostřednictvím nových technologií, které toto vše umí neskonale jednodušeji a hlavně rychleji než knížka, kdysi jediný zdroj poznání i zábavy. Číst knihu, neřkuli o textu přemýšlet, je mnohem těžší a těžkopádnější, než podívat se na film podle knihy natočený a pokud potřebují vědět jak pěstovat marihuanu, tak si to vygůglí. Počítače, internet, sociální sítě a mobilní telefon tak dramaticky za posledních 20 let změnily způsob života, že by i Jules Verne zíral a kniha to prostě musí nějak rozchodit, nebo ji potká osud hliněné tabulky.

Ano, četli jsme knížky od mala a někteří si neumíme život bez nich představit i když někdo tvrdí, že důležitější než ty, které jsme přečetli, jsou knihy ještě nepřečtené. Jenže si to zasaďte do kontextu doby, kdy jsme byli „teens“ my – Československá socialistická republika ve fázi normalizace, televize černobílá se dvěma kanály kde na jednom běžel Muž na radnici, na druhém Major Zeman a pro děti Pionýrská vlaštovka. V kině se hrály skvosty typu Afoňovo zmoudření nebo Bouřlivé víno. Telefon byl nenárokový přístroj velikosti a váhy pálené cihly, pevně spojený kabelem s místem bydliště, který jste sice mohli nosit i ven, v tomto smyslu byl mobilní, ale při pokusu si zavolat na vás číhalo nebezpečí umístění do polstrované místnosti bez kliky. Počítač bylo monstrum velikosti dodávky, do kterého inženýři v bílých pláštích strkali děrné štítky a v republice byly asi tři. Místo internetu jsme měli Internacionálu, která má sice stejný slovní základ, ale tím podobnost bohužel končí. Místo nekonečného tlachání na fejsbůku, jsme chodili ven a později do hospody, kde jsme provozovali totéž pouze s tím rozdílem, že když jste někoho urazili mohl vám dát přes hubu hned, což jak sami uznáte mělo své výhody.

Jak vidno, vztah ke knihám se v takovém prostředí rodil poněkud lehčeji a přirozeněji než je tomu dnes, kdy má kniha tak obrovskou konkurenci. Jsem si ale jistý, že mnoho z těch našich nesnesitelných harantů se dostane ke knihám a čtení jaksi z druhého konce duhy, až poberou trochu rozumu a objeví Ameriku, že kniha má jakési zvláštní kouzlo trvalosti, které digitalizované zdroje informací a zábavy sotva někdy budou mít.

Jako velmi paradoxní se mi jeví i to, že my tady v našem kulturním okruhu skuhráme, že ti pacholci už nečtou a místo toho si vypalují raději mozkové buňky čím dál placatějšími a chytřejšími telefény, zatímco zhruba polovina třetího světa se číst ještě stále nenaučila.