Prezident uchvatitel

Úvodem bych rád krátce zmínil teorii vypracovanou na začátku 20. století italským myslitelem Vilfredem Paretem, která s tématem úzce souvisí. V jeho pojetí se populace každého národa dělí na tři části, elitu A, která je momentálně u moci, elitu B, která se dere k moci a oběma elitami ovládanou masu občanů C. Během svého soupeření o moc se skupiny A i B shodně snaží využívat skupinu C ve svůj prospěch a užívají při tom naprosto bez skrupulí všech myslitelných legálních i nelegálních prostředků, včetně tzv. „zakázaných zbraní“. Pareto tvrdí, že historie není vlastně nic jiného než hřbitov aristokracií, které byly svrženy jinými aristokraciemi. Já se touto optikou snažím už dlouho hledět na naše politické i mediální vrtění psem a za sebe tvrdím, že Pareto má s teorií elit 100% pravdu.

Miloš Zeman je ostříleným veteránem, který na své pouti nejen českou politickou scénou zažil mnoho velkých vítězství i porážek, dny slávy i zrady a cestou stihl znectít skutečně rekordní množství lidí. Jeho kariéra je provázena mnoha kontroverzními počiny plynoucími často z jeho mimořádné inteligence, která způsobuje, že její nositel mívá jiná měřítka a hodnoty než ti průměrnější. O jeho politických schopnostech nejlépe vypovídá elegantně machiavelistický způsob, jakým si poradil s opozicí v době svého premiérování. Takzvaná Opoziční smlouva s Václavem Klausem, která mu umožnila vládnout s menšinovým kabinetem, je dokonalým důkazem tvrzení, že politika je umění možného. Tento jeho majstrštyk zvláště vyniká v kontextu současného upatlaně urputného zápasu Sobotkovy vlády s Kalouskem and Co. na půdě parlamentu.

O politických kvalitách prezidenta svědčí i jeho vztah k druhému titánu české politiky s podobným osudem, Václavu Klausovi. Vždy z jejich vzájemných konfrontací vyzařoval takový zvláštní, nevrlý respekt ke schopnostem toho druhého a přestože se mnohokrát utkali na politickém kolbišti velmi urputně, nikdy to nesklouzlo do trapnosti. To, že nyní se oba bývalí velcí rivalové prakticky shodují v názoru třeba na migrační krizi a funkčnost EU, je důkazem jejich schopnosti posuzovat mezinárodní zájmy optikou zájmů národních. Tato vlastnost je právě to, co na současné vládnoucí elitě nejvíce postrádám já. Jsou tak třeskutě politicky korektní  a oddaní Bruselu, že mám často dojem, jako bych se vrátil v čase do dob, kdy ty nyní už pohřbené elity hledívaly podobně oddaně směrem k Moskvě a čekaly na noty. Všichni vypadají, mluví i chovají se tak jednotně a disciplinovaně, jako by si je Evropská komise někde u Bruselu pěstovala ve skleníku.

Miloš Zeman do této kategorie rozhodně nepatří. Je ukázkovým heretikem, kacířem jehož je třeba v zájmu jediné pravé víry upálit. Jedno čínské přísloví praví:“Hřebík který vyčnívá, musí být zatlučen“. A tak zatloukají a zatloukají. Neodpustitelná je v první řadě jeho schopnost povstat jako Fénix z popela politické kariéry a znovu drtivě zvítězit, navzdory pevnému přesvědčení zatloukačů, že je spolehlivě pohřbený. Cestou na hrad navíc porazil předem určeného vítěze, na něhož majitelé vsadili značné částky. Je skvělý rétor, čehož využívá k prezentaci svých názorů, zesměšňování oponentů a pronášení svých slavných, většinou velmi nekorektních bonmotů. Ty pak jeho poněkud pomalejší odpůrci často chápou jako oficiální prohlášení a jsou schopni celé týdny veřejně vyrábět z prdu kuličku, čímž se musí autor královsky bavit. Svou současnou pevnou pozici opírá o skutečnost, že byl zvolen přímo občany, takže není nucen hrát s politiky ono klasické – já na bráchu, brácha na mě. Své názory prezentuje jasně a nečiní mu problém jít s nimi proti komukoliv a čemukoliv. Je ryzí populista, tak jako každý politik, protože už tisíce let platí pravidlo „Vox populi, Vox Dei“, ale na rozdíl od svých odpůrců to nijak nezastírá. Přes svou značnou intelektuální kapacitu nikdy nebyl saloním diskutérem o nesmrtelnosti chrousta, ale zůstal vždy klasickým levicovým politikem, kterému nic lidského není cizí . Skvělá schopnost komunikace se svými voliči je u něj tradiční a mnozí jeho oponenti by za ni dali levou ruku.

Velmi jim vadí i jeho pojetí nynější funkce v lidovějším stylu a kreativní přístup k jejímu výkonu, reprezentovaný prohlášením, že nebude „fíkusem v koutě“. Jak pravil tak i činí a třeba takový Zaorálek, ve sněmovních kuloárech nazývaný Zao Ce-tung, si musí někdy připadat jako veverka v bubnu. Na poli mezinárodním totiž Miloš jedná často dle svého uvážení a vládní linie se drží jen velmi volně. Při pohledu na činnost Bohoušova spolku pro veřejné blaho se mu ani příliš nedivím. Vyčítají mu například, že leze do zadku Číně a to je nechutné, protože Peking je přece „ee“ skrz šikanování svých vyčnívajících hřebíků. To je zábavné především v kontextu faktu, že tyto rektální expedice vysílají k následovníkům Velkého Maa úplně všichni v čele s USA, protože „pecunia non olet“. Jenom se o tom politicky korektně moc nemluví.  Rád se poslouchá a je, celkem oprávněne, tak pyšný na svou schopnost formulovat myšlenku, že často nebere v potaz její dopady. Ondřej Neff kupříkladu navrhuje, aby sněmovna schválila Lex Zeman, ve kterém bude pouze jedna věta ve smyslu:“ Nic, co řekne prezident Zeman, nemá být bráno vážně“. To je, myslím, poněkud přehnané, ale dobře to vystihuje podstatu problému.

Sečteno a podtrženo máme prezidenta, který je všechno možné, jen ne němá loutka a takový byl vždycky. Takového ho jeho příznivci posadili na trůn ve Vladislavském sále a pokud mu vydrží zdraví, nepochybuji o tom, že ho tam posadí v roce 2018 znovu. Má spoustu chyb, s jeho názory a způsobem, jakým je prezentuje můžeme často nesouhlasit a skákat přitom vzteky metr vysoko, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat. Zdaleka nejodpornější jeho vlastností v očích vyvěšovačů trenýrek je však fakt, že Miloš Zeman není Václav Havel. Trenýrkáři na jedné straně stále moralizují a káží o demokracii a na straně druhé nejsou ochotni respektovat její elementární zásady, v tomto případě fakt, že v regulérní volbě zvítězil z jejich pohledu nevhodný kandidát. Odepsaný politik na penzi, který mluví sprostě, místo joggingu objímá stromy, cpe se tlačenkou a pije becherovku. Říká co chce, kdy chce a komu chce a odmítá tančit, jak někdo jiný píská.

To, že na Hradčanech přistál neplánovaně naprosto neovladatelný Miloš, považují jeho odpůrci za národní katastrofu srovnatelnou s inaugurací Klementa Gottwalda. Místo prověřených a důstojných zastánců odkazu krále Václava I., Karla „Kalouska“ Schwarzenberga a nebo dokonale prázdného Jana“Kulaté razítko“ Fischera, tam sedí rozkladný element, který místo povoleného „vítejte přátelé“, říká „tahle země je naše“ a občané mu za to ještě tleskají. Uznáte sami, že něco takového se principiálně neodpouští a jsem si poměrně jistý, že i kdyby Miloš Zeman vyřešil syrský konflikt, ukrajinskou a migrační krizi dohromady a nádavkem ještě objevil lék na rakovinu, tak mu jeho protivníci z řad intelektuálních kruhů známější pod šifrou „pražská kavárna“, stejně nikdy neodpustí.

Tehdy po volbách jsme se s manželkou shodli, že sice netušíme jaký bude Miloš prezident, ale že nudit se s ním určitě nebudeme. A to se myslím vyplnilo, viďte?