Celoevropské neřešení

Jen za první 2 měsíce letošního roku do Evropy doputovalo skrz řeckou slavobránu cca 132 tisíc migrantů. Tohoto čísla loni dosáhli organizátoři plaveb po Egejském moři až v červnu, takže je zde velmi slušný nárůst produktivity práce svědčící o tom, že Turecko si po ekonomické stránce v EU ostudu rozhodně neuřízne. Kromě cestovního ruchu se na pozitivním stavu tureckého hospodářství také významně podílí strmý nárůst obchodní bilance s Čínou, kde výrobci člunů, přívěsných motorů a vest zavedli třísměnný provoz. Turečtí vědci navíc zřejmě dosáhli nedávno mimořádného úspěchu na poli průmyslové výroby černého zlata, neboť země se stala významným producentem ropy, přestože nevlastní žádná její naleziště. Stává se tak pro Evropu velmi zajímavým partnerem v oblasti strategických surovin, který nás navždy zbaví závislosti na Putinovo nejistých rourách. Sestřelování ruských letadel mají též za 1*, podpora syrských i jiných demokratů výtečná a s těmi jejich otravnými Kurdy jim pak holt nějak pomůžeme, mohli by se třeba taky všichni přeplavit k nám.

Jediným drobným problémem, bránícím okamžitému přijetí Turecka do EU za zásluhy tak zůstává fakt, že tři miliardy euro výpalného zatím bohužel evidentně způsobily úplně opačný efekt než měly a místo poklesu přílivu klientů tureckých cestovek, se jejich počet násobí. Někde asi došlo k informačním šumům. To je ale detail, který se poladí hned na tom příštím summitu, na tom posledním to bohužel nešlo, protože nebylo s kým ladit. Také z naší strany se organizace plaveb po Středozemním moři výrazně zlepšila a spolupráce s pašeráky je nyní nadmíru výtečná. Probodávání gumových člunů pasažéry při spatření lodě pobřežní stráže tak už není vůbec nutné, neboť hlídkové čluny nyní automaticky odtahují objevené lodě až k řeckému pobřeží. Do procesu také velmi rázně vstoupilo NATO a kromě dlouhodobě úspěšné flotily Frontexu tak nyní v oblasti působí i pět lodí aliance a velmi účině vše monitorují špičkovou technikou. Noví Evropané jsou po vylodění na řeckých ostrovech dobrovolníky baleni do termofólií a posouváni dále do takzvaných Horkých puntíků (hotspots), které slouží k identifikaci a registraci příchozích. Zde se všichni prohlásí za Syřany a plynule pokračují dále do vnitrozemí, směrem k severní hranici Řecka.

Tady nám to momentálně trochu skřípe. Makedonci se xenofobně zadrátovali, protože ještě nejsou členem EU a dělají si co chtějí. Bulharsko sice v Eurosajuzu je, ale vzhledem k balkánsky upřímnému temperamentu si jeho občané ještě úplně neosvojili ty správné hodnoty a svá pole s paprikou brání stejně urputně, jako v dobách expanze Osmanské říše. Nadějně to vypadá jedině v Albánii, která se k migrační vlně sama už vloni solidárně připojila a přidala k ní své Syřany, takže nyní nemá dost sil k obraně hranic. Jenže v cestovních manuálech, které migranti dostávají na cestu, bohužel ještě nedošlo k aktualizaci dat, takže stále míří k doporučované Makedonii a začínají se u drátů neplánovaně hromadit. To ale rozčiluje Řeky, kteří oprávněně argumentují tím, že oni svůj díl práce odvádějí výborně a nezaslouží si tedy, aby syrští inženýři s rodinami zůstávali na jejich území a vyhrožují, že příště už žádné miliardy eur od Německa nevezmou a své důchodce si uživí sami.

Náš premiér, experty označovaný za nejlepšího předsedu vlády od dob Antonína Zápotockého, se od počátku sice tradičně eurohujersky zapojil do hledání onoho celoevropského zázraku, ale postupem času dospěl celkem pragmaticky ( zřejmě při pohledu na výsledky průzkumů agentury STEM) k názoru, že čeští voliči v souladu s husitskou minulostí na zázraky nevěří a tudíž se opatrně vytasil s plánem B. Zároveň uvedl do pohotovosti armádu, takže našich několik tisíc nasazení schopných chlapců a děvčat spí v kanadách a je připraveno neprodyšně uzavřít 1276 km převážně lesní hranice s Rakouskem a Německem. Plán B bohužel odmítla máma Merkelová, protože není její a navíc narušuje kontinualitu dlouhodobé přistěhovalecké strategie Německa, která spočívá v tom, že si vždycky v nějakém záchvatu dobroserství do země pozvou jednou všechny Turky, podruhé celou Sýrii a teprve pak přemítají, co s nimi budou dělat. V tom prvním případě se Helmuth Kohl v roce 1983 pokusil, zřejmě skvěle integrované miliony tureckých gastarbeiterů, vystrnadit nabídkou výkupného ve výši 10 500 marek a zpětné výplaty důchodového pojištění na hlavu každému, kdo Spolkovou republiku opustí. Neúspěšně, drtivá většina nových Němců mu tam zůstala, protože sice věří v Alláha, ale nejsou pitomci.

V nynější, téměř identické situaci, volí Anděla mnohem mazanější taktiku. Po obdivuhodné sérii promyšlených výroků počínaje úvodním: „Multikulturalismus selhal“ přes „Syřané přijďte“ až po momentálně poslední, „Čekejte, my tam pro vás přijedeme“, jejichž dopady sledujeme už dlouhé měsíce v přímém přenosu, si nyní jezdí klekat přímo do Ankary. V záři fotoblesků si tam potřásá rukou s blahoskloně se tvářícím Erdoganem a tvrdí, že na to konečně kápla. Když sultánovi ještě pár miliard přisypeme, budeme si moct svůj celoevropský kontingent takto zlegalizovaných migrantů na vlastní náklady vyzvednout téměř přímo v místě konfliktu a tím se potvrdí ona tvrzení, že problém se dá vyřešit pouze tam, kde vzniká. Navíc se tak zcela eliminují ony mediálně tolik populární ztráty na životech během riskantní plavby v přeplněných gumových člunech.

Je to skutečně skvělá myšlenka, jen nevím, jak dlouho ještě bude Německo, potažmo Evropa ochotna snášet důsledky těchto výborných nápadů a kancléřčiny jojo politiky. Němci jsou disciplinovaný, ukázněný a pořádkumilovný národ, ochotný „snášet nesnesitelné a trpět netrpitelné“, což je sice výrok císaře Hirohita po kapitulaci Japonska, ale na Němce se hodí jakbysmet. Jenže i zdánlivé nekonečno má v případě národů někde své hranice a role současného evropského pokladníka je mimořádně náročná. Pracovití Němci živí už léta méně pracovité unijní národy, včetně nás (ta slavná Sobotkova půlmiliarda plus, vysosaná z fondů), od roku 2010 komplet celé Řecko a od předloňska stále stoupající počet migrantů z Blízkého východu a Afriky. Jak dlouho to ještě asi vydrží, než jim dojdou ony zmiňované ctnosti a Willkommenskultur, podmíněná pocity viny za hrůzy spáchané nacisty a za holocaust, se zhroutí a přetaví v cosi méně voňavého.

Jak se to celé letos bude vyvíjet se dozvíme poměrně brzo, obyklá hra na pštrosa totiž Bruselu, potažmo Berlínu nevyšla, problém se sám nevyřešil a začínají se dokonce ozývat první realističtější prohlášení unijních lodivodů. Sirotek Donald, kterého odložila do Bruselu nedávno tragicky zesnulá polská levice, se kupříkladu nechal slyšet, že Schengen vstává z mrtvých a vyzval všechny cestovatele za evropským blahobytem, aby nejezdili. Zda to byl obvyklý blábol, nebo první známka návratu evropských papalášů zpátky na zem, se teprve uvidí.