Máj, lásky a pokrytectví čas

Protože dějiny píší vítězové, bylo po skončení války možné určit za univerzálního původce všeho zla Hitlera a jako univerzální reprezentanty dobra Spojence. Dokonale se tak zopakoval scénář ukončení první Velké války, kde bylo Versailleskou smlouvou Německo rovněž označeno za „jediného původce války“, přestože ji nevyvolalo. K čemu to vedlo, popisuje první odstavec. V prvních poválečných letech byl tedy stanoven tradiční mýtus, že za všechno může Německo a Spojenci jsou svatí, jenž převzala historie a v podstatě ho s malými korekcemi tlačí před sebou dodnes. Květnové oslavy „Dne vítězství“ jsou jeho nedílnou součástí a slouží k rituálnímu sebepřesvědčování národa, že je součástí dokonalého Dobra, které bylo předurčeno nějakým fyzikálním zákonem k vítězství.

U nás 8. května slýcháváme z médií, že „slaví celá Evropa“. Podíváme-li se na mapu svátků, zjistíme, že z původní „Velké trojky“ USA, Rusko a Anglie, slaví tento svátek pouze Rusové, které ovšem mainstreamová média za Evropany nepovažují. V EU ho kromě nás mají v kalendáři pouze Francie a Slovensko, což má do „celé Evropy“ sakra daleko. Proč neslaví Němci a Rakušané je jasné, proč neslaví zbytek víceméně také. Příliš mnoho lidí zemřelo, „spravedlivý“ boj za svobodu proti nacismu nakonec přinesl příliš mnoha lidem i státům komunistickou nesvobodu a stalo se příliš mnoho zvěrstev – na všech stranách fronty. Proč tedy Francie , Česko a Slovensko tak zarputile oslavují ono magické „Vítězství“? Především proto, že nezvítězili a pak také proto, že z dob před „vítězstvím“ nemají nijak zvlášť čisté svědomí.

Francie pomohla Hitlerovi nahoru, předala mu Československo, pak i sebe sama a nakonec musela přijmout svobodu z rukou Američanů. Francie musí slavit, aby se nezhnusila sama sobě. Slováci jsou jasní, infikovaní komunistickým duchem grandiózních májových oslav Rudé armády osvoboditelky a kromě toho byli Hitlerovými spojenci, že. My jsme sice přesunuli oslavy z moskevského devátého na bruselského osmého, nicméně onen ruský styl nám také zůstal. Historie tohoto svátku u nás nám mnohé napoví.

Slavit se začal až SEDM let po válce v roce 1952, výhradně za účelem adorace Rudé armády, pod názvem „Den osvobození Československa Sovětskou armádou“. V roce 1991 došlo k onomu historickému vymanění z moskevského područí posunem o den dopředu a změnou názvu na „Den osvobození od fašizmu“. Za zmínku snad stojí, že iniciátorem změny byl tehdejší poslanec Miloš Zeman. Škoda jen, že mu nikdo nevysvětlil rozdíl mezi fašismem a nacismem. Trvalo deset let, než si toho někdo všiml a v roce 2001 jsme obdrželi „Den osvobození“. Vývoj se prozatím zastavil v roce 2004, když v rámci příprav vstupu do EU se vlezdoprdelisticky už předem „sjednocovalo“ názvosloví a výsledkem byl dnešní „Den vítězství“. Symbolickou tečkou je výrok poslance Šplíchala o psychologickém efektu přejmenování a jeho pozitivním vlivu na morálku občanů. Prohlásil, že „je lépe se cítit jako vítěz, než jako pouhý osvobozený.“

Krásná a hluboce pravdivá definice. Díky prezidentovi, jenž si nasral do kalhot, odevzdal stát bez boje Hitlerovi a odletěl se vybrečet do Londýna k těm, kteří ho podrazili, jsme se stali jedinou evropskou zemí, která se nebránila vlastní okupaci. Drtivá většina národa se „snažila přežít“ a makala v protektorátních zbrojovkách, až se z nich kouřilo. Domácí odboj se skládal z několika tisíc hrdinů, výkladní skříň naší účasti v boji proti nacismu tvořilo 2500 letců v RAF, z nichž ten nejslavnější, četař Josef František, létal pro jistotu u Poláků. Naše západní pozemní síly nemá cenu zmiňovat, velikostí ani významem nehráli žádnou podstatnější roli, navzdory tobruckým bajkám pseudovlastenců typu filmového producenta Marhoula.

Udavačství a kolaborace slavili žně, velká úspěšnost Gestapa v boji s odbojáři byla dána z velké části tímto pěkným národním rysem. V roce 1942 dvě stě tisíc „vlastenců“ hajlovalo na Václaváku na znamení nesouhlasu s atentátem na Heydricha. Když byli Němci na prkně, vyrojili se najednou davy povstalců, natáhli si pásky RG (rabovací garda), začali „osvobozovat“ majetek, sklady potravin a střílet německé civilisty. „Vítězové“ nad nacismem, v čele s tím samým sráčem co posledně, pak předali, jak jinak než bez boje, zem komunistům a Stalinovi. My musíme slavit podobné pofidérní svátky, nic jiného totiž nemáme. O hrdinech od Sokolova, Kyjeva nebo Dukly, se totiž momentálně nesluší mluvit nahlas. Jména jako Tesařík, Sochor, nebo Buršík by měla znít v hodinách dějepisu, ale neznějí. Bojovali totiž zase na té nesprávné straně. U nás vždycky někdo bojuje na nesprávné straně, to už je takový další národní obyčej. Národ přizdisráčů má vždycky důvod plivat, nebo alespoň zapomínat na těch pár nesehnutých, kteří měli páteř a čest, protože mu příliš připomínají jeho vlastní slabost a hříchy.

Jediný, kdo má celkem oprávněný důvod slavit konec války a hlavně „Den vítězství“, je nakonec zase to nepopulární Rusko. Nezničitelný „Ivan“ vydržel nemožné, vstal z mrtvých a pod vedením diktátora, vedle nějž vypadá Hitler jako trapný amatér, za mohutného potlesku a materiální pomoci USA a Anglie, došel až do Berlína. Když byl masový vrah Hitler a jeho nacismus poražen, předali Roosevelt s Churchillem svému váženému spojenci, masovému vrahovi Stalinovi a jeho komunistům polovinu Evropy. Kdo by neslavil, byl to dokonalý majstrštyk. Proto tento „svátek“ neslaví například Poláci, na rozdíl od nás hrdý národ. Jejich příspěvek ke skutečnému vítězství Spojenců je přitom oproti našemu naprosto gigantický. Bojovali celou válku jak na vnitřní, tak na vnější frontě. Polská odbojová „Armia Krajowa“ měla v roce 1944 téměř 400 tisíc členů. Varšavské povstání, při kterém bylo město kompletně zničeno, je dodnes symbolem nezměrné statečnosti. Polská západní zahraniční armáda měla na konci války 250 tisíc mužů a zúčastnila se nejtěžších bitev na Západní frontě, nesmrtelnou slávu si získali například u Monte Cassina. Nebylo jim to nic platné, jejich vlast přidělili Spojenci Stalinovi a drtivá většina z nich se už domů nikdy nevrátila.

U příležitosti letošního výročí se k vítězům přihlásil prostřednictvím projevu napsaného některým ze svých podržtašků i premiér Sobotka. Smutné křoví mu přitom dělali i poslední zbytky těch, kteří skutečně bojovali za svou vlast proti nacistické vizi sjednocené, rasově čisté Evropy. Informoval je, že jedinou budoucností státu za nějž nasazovali životy, bude jeho rozpuštění v plně sjednocené, multirasové Evropě. Přítomní veteráni to bohužel nijak nekomentovali, co by na to řekli ti, kteří v boji proti velmi podobné ideji položili své životy, by jistě stálo za vyslechnutí. Premiér rovněž zmínil nutnost poučení se z minulosti, pranýřoval přepisování historie a pozměňování příčin dějů. Připomněl miliony mrtvých, koncentrační tábory a vinu nacismu na všech těchto jevech.

Vyslyším ho a závěrem přidám nějaké to poučení z minulosti, které od lidí sobotkovského ražení zaručeně nikdy neuslyšíte. V době největší perzekuce evropských Židů v dějinách, v rozmezí let 1933 až 1948, bránila Velká Británie židovskému přistěhovalectví do Palestiny, která byla pod její správou, a to i pomocí násilí. Informace o genocidě Židů, bezpečně známé od roku 1942, nebo jejich vlastní Balfourova deklarace z roku 1917 zaručující Židům vlastní stát v Palestině, na tom nic nezměnily. Němci přitom až do roku 1942 umožňovali Židům emigraci do Palestiny, včetně možnosti vyvézt část svého majetku ve formě německého zboží. Činili tak podle smlouvy uzavřené mezi hitlerovským Německem a Židovskou agenturou sídlící v Palestině. Jako perličku dodávám, že palestinští Židé vstupovali dobrovolně a hromadně do britské armády, později vytvořili dokonce vlastní brigádu a aktivně se účastnili boje proti Německu. Palestinští Arabové hromadně podporovali Hitlera a mocnosti Osy, do britské armády nevstoupil nikdo z nich a jejich vůdce jeruzalémský muftí al-Husajní, který většinu války strávil v Berlíně, je dodnes symbolem kolaborace muslimů s nacisty. Přesto Britové výrazně stranili Arabům a jejich požadavkům na zákaz židovského přistěhovalectví do Palestiny.

Potvrzené zprávy o holocaustu se ke Spojencům dostaly v roce 1942. Jedinou jejich reakcí bylo, že USA zakázaly používat pro přenos podobných zpráv své diplomatické kanály. Když židovské organizace shromáždily prostředky na možné záchranné akce, dostaly odpověď jak z Washingtonu, tak z Londýna, že peníze by mohly padnout do rukou nepříteli. V roce 1943 odmítly USA návrh na již domluvený bezpečný průchod cca 10 tisíc židovských uprchlíků přes Španělsko do Severní Afriky z důvodů údajného nedostatku lodní kapacity.

V témže roce se pokusilo od „konečného řešení“ distancovat Bulharsko a vyjádřilo ochotu povolit svým Židům odchod do Palestiny. Ministr zahraničí Velké Británie Anthony Eden nabídku smetl ze stolu se slovy: „Uděláme-li to, pak všichni Židé světa budou od nás chtít podobnou nabídku pro Polsko a Německo. Hitler by klidně takovou nabídku mohl přijmout a celý svět nemá prostě dost lodí, aby to zvládl. Kromě toho by mohl mezi ně propašovat své agenty.“

Stále ještě v roce 1943 se sešli představitelé spojenců na Bermudách, aby pokonferovali otázku uprchlíků. Jako možný azyl bylo zmíněno několik tichomořských ostrovů, Palestina byla z úvah předem vyloučena. ŽÁDNÁ DALŠÍ VLÁDA nebyla ochotna otevřít dveře židovským uprchlíkům.

V roce 1944 došlo v Maďarsku k jedné z nejbizarnějších, nejpokrytečtějších a nejtragičtějších epizod války. Spojenci při ní odmítli reálnou možnost záchrany 800 tisíc maďarských Židů. Židovský bonviván a člen uprchlického výboru Joel Brandt dostal od Adolfa Eichmanna, který přijel do Maďarska osobně dohlédnout na „konečné řešení“, ohromující nabídku. Eichmann byl ochoten nechat všechny maďarské Židy odejít, výměnou za 10 tisíc nákladních vozidel, tisíc tun kávy a tisíc tun mýdla. Poté nechal Brandta dopravit letadlem do Turecka, aby nabídku předal Spojencům. Zpráva k nim nakonec doputovala přes prostředníky s dodatkem, aby bez ohledu na své úmysly začali alespoň s Eichmannem vyjednávat, protože ten už kvůli prodlení začal odesílat denně 12 tisíc Židů k likvidaci.

Londýn celou záležitost uťal, uvolnil Eichmannovu nabídku pro tisk a označil ji za „nestoudný pokus vydírat vládu Jeho Veličenstva.“ Dva zástupci Židovské agentury se poté pokusili ještě o akci na vlastní pěst, ale i tu Britové zmařili. Tou dobou již bylo 434 tisíc maďarských Židů odvlečeno do Osvětimi a zlikvidováno. Zbytek přežil díky osvobození Maďarska Rudou armádou. Tragické válečné intermezzo dostalo název „Krev za zboží“ a je jedním z výrazných mement lidského pokrytectví.

Až zase jednou uslyšíte někoho takhle v květnu řečnit o hrůzách holocaustu, Hitlerově odpovědnosti za smrt milionů Židů, a nebo vítězech a poražených, vzpomeňte si na slova filozofa Santayany, která citoval i náš pan premiér. „Kdo se nepoučí z minulosti, je odsouzen ji opakovat.“

Zdroje: Howard M. Sachar, Dějiny Státu Izrael, 1999

Tom Segev, Sedmý milion: Izraelci a holocaust, 2014