Dnes je ten den, v jehož prvních minutách byla v roce 1938 podepsána Mnichovská dohoda. Válku, jejíž hrozbu měla naším obětováním definitivně odstranit, oddálila o pouhých pár měsíců a všem jejím signatářům přinesla místo míru smrt a zkázu.

30. září 1938 podpisy Hitlera, Mussoliniho, Chamberlaina a Daladiera formálně zpečetily likvidaci Československa. Pokud bychom se této mezinárodní dohodě nepodřídili, zůstali bychom proti Německu sami a byli bychom označeni za původce případné války. Taková jsou syrová fakta a takto tu událost vnímají generace Čechů a Slováků. Ovšem nikdy nic není jen černé, nebo bílé.

Přestože na Mnichovské dohodě, pro níž se vžilo známé označení „o nás, bez nás“, nezpochybnitelně chybí podpis prezidenta Beneše, přesto je pod ní svým způsobem vryt mnohem hlouběji a zřetelněji, než ty pouze inkoustové výše zmíněných pánů.

Tento imaginární podpis našeho nejvyššího politického představitele se na Mnichovské dohodě ocitl díky Benešovo politické zaslepenosti, neschopnosti řešit obrovské a dlouhodobé vnitřní problémy jím stvořeného státního Frankensteina a díky jeho neochvějnému přesvědčení o vlastní výjimečnosti, neomylnosti, významu a údělu být velkým evropským státníkem.

Ano, spojenci nás sice v Mnichově zradili, ale my jako národ a především naše tehdejší elity, jsme jim k tomu de facto svým přístupem a chováním dali dávno předem bianco šek.

Už nejpozději od roku 1935 na Beneše doslova ze všech stran, ale především od velvyslanců Osuského z Paříže a Mastného z Berlína pršely varovné zprávy, memoranda a analýzy. O tom, že Francie nemá sílu a především ani chuť dodržet spojeneckou smlouvu. O tom, že Německo je rozhodnuto problém zvaný Československo vyřešit jakýmkoliv způsobem. O neuvěřitelně rychle bobtnajícím megaproblému v Sudetech ani nemluvě.

1935, kancelář prezidenta republiky, fikce: Říkáte, že ti nevděční Henleinovci vyhráli volby? To nic neznamená přátelé, my demokraté se semkneme, vyšoupneme ty nácky mimo mísu a tím to krásně vyřešíme.

Taky vám to něco připomíná?

Beneš nic neviděl, neslyšel, nevnímal a hlavně neřešil. Já vím všechno nejlépe.  „Zůstaňte v klidu. Mám svůj plán a nedám se ničím mýlit“ , zní citát z jeho rozhlasového projevu z 21. září 1938, kdy už bezpečně věděl, že jsme v kýblu. Beneš měl vždycky nějaký „plán“, bohužel málokterý vyšel. A to už stačí, na toto téma jsou k mání i mnohem lepší články. Třeba tenhle na portálu Svobodný svět. Je od Jana Urbana – Mnichov jako samohana. Doporučuji přečíst. Velice doporučuji.

Kdo už neumí číst text delší než 160 znaků, ať to čte na pokračování, nebo si to nechte od někoho poslat v esemeskách. Stojí to za to. Článek a mimochodem i celý tento portál.

Pojďme si místo pitvání mnohokrát rozpitvaného Beneše v tento náš slavný den raději připomenout slova jiného politika z téže doby a k velice podobnému tématu. Nějaký čas po naší „nejskvělejší hodině“ začaly totiž mlít Boží mlýny, a Anglie stála najednou po pás ve velice podobných  sračkách. Ta Anglie, která nás v těch našich prostřednictvím Nevilla Chamberlaina nechala a lebedila si, jak se v nich celkem zaslouženě rácháme a ona je pěkně na suchu.

Ovšem řízením osudu už teď v jejím čele nestál neškodný introvert, mírumilovný a nemocný gentleman Čambrdlajn, ale narcistický, samolibý, zkázu šířící, zdravím kypící a velice bojechtivý Winston Churchill. Také míval velice často plány. Také mu až příliš často nevycházely. Také byl kdysi poměrně známým mezinárodně-politickým konstruktérem, stejně jako Beneš, ovšem spíše mimoevropským a ona sláva byla dávno pryč. V současnosti platil spíše za politického exota na sklonku lehce nadprůměrné britské politické kariéry.

A tenhle vysloužilý exot a slovy Hitlera také „válečný štváč“ se v červnu roku 1940 v okamžiku, kdy Anglii v její nejtemnější hodině šly takzvaně „tlustý do tenkejch“ úplně stejně, jako v osmatřicátém nám, postavil v dolní sněmovně k řečnickému pultíku a stejně jako Beneš pronesl projev. Tím bohužel veškerá podobnost končí. Tedy bohužel pro nás a bohudík pro Anglii.

V tom projevu zaznělo mnoho věcí. Pro nás je v tento historický den nejpodstatnější jeho závěr, po němž následovaly ovace ve stoje, provolávání slávy a co je nejdůležitější – Anglie i přes to, že byla doslova na kolenou, pokračovala v boji.

Takto tehdy onen „exot“promluvil k parlamentu, národu, světu a především k Hitlerovi:

…Osobně mám plnou důvěru, že pokud každý splní svou povinnost a budou učiněna nejlepší opatření, což se děje, budeme opět schopni hájit svůj domovský ostrov, odehnat bouři války, překonat hrozbu tyranie, pokud to bude nutné, roky, pokud to bude nutné, sami.

V každém případě se o to hodláme pokusit. To je rozhodnutí Vlády Jeho Veličenstva, každého jejího člena. To je vůle Parlamentu a národa. Britské impérium a francouzská republika, spojeni v boji za svou věc a svou nouzí, bude do posledního dechu hájit své rodné země, pomáhajíc si navzájem jako dobří přátelé ze všech sil, třebaže velká část Evropy a mnoho starých a slavných států padlo nebo může padnout do rukou Gestapa a všech těch nenáviděných aparátů nacistické nadvlády.

Naše úsilí neustane ani neochabne. Budeme bojovat až do konce. Budeme bojovat ve Francii a na mořích a oceánech; budeme se vzrůstající silou a jistotou bojovat ve vzduchu. Budeme svůj ostrov hájit za každou cenu; budeme bojovat na plážích, přistávacích plochách, na polích, v ulicích a v kopcích. Nikdy se nevzdáme a i kdyby, čemuž v tento okamžik nevěřím, byl tento ostrov nebo jeho velká část ovládnut a vyhladověn, pak naše impérium za oceány, zajišťované a hlídané britským loďstvem, bude pokračovat v zápase až do doby, kdy v lepších časech Nový svět se vší svou silou a mocí vyrazí aby osvobodil a zachránil Starý.

Churchill o Benešovi:

Byl mistrem praktické každodenní politiky a diplomacie. Dokázal s trpělivostí a vytrvalostí překonat dlouhá období, kdy se k němu osud otočil zády. Zklamal však v tom – a on sám i jeho vlast za to draze zaplatili – , že se ve vrcholném okamžiku nerozhodl pro násilí. Byl příliš zkušeným diplomatem a příliš prohnaným praktickým politikem, aby si uvědomil, že přišel okamžik, kdy je třeba vsadit všechno na jednu kartu, jež znamená vítězství, nebo smrt.

Hm. Je skutečně zvláštní, že pokaždé když potřebuji najít nějaký dokonalý protiklad k Benešovi a jeho státotvornému konání, pokaždé na mne jako první odněkud vypadne Churchill. Ale nebojte se, o obou teď ode mne uslyšíte zase až za rok. O Benešovi tedy určitě. Doufám.

3,124 total views, 1 views today