Česká televize nedávno připomněla výročí jedné z nejkrvavějších a zároveň nejzbytečnějších bitev Velké války, bitvy u Passchendaele.To první adjektivum v reportáži zaznělo, to druhé nepřekvapivě nikoliv. Pojďme si tedy, čistě z úcty k padlým vojákům, krátce připomenout to, co ke stému výročí oněch jatek veřejnoprávně řečeno nebylo.

Televize měla v nabídce *pouze pietu, krásné hrobečky, památníček a standardizované proslovy panáků, kteří by nás z fleku všechny poslali do Flander znova. Uroň žádoucí slzu vohnoute, na nic se neptej a hlavně nepřemýšlej. Nepřemýšlej o hrobech, plných mladých kluků a o tom, kdo je tam dostal, proč a jestli jejich obět vůbec něčemu posloužila. Prostě tak nějak abstraktně a řízením osudu umřeli, byla přece ta hrozná válka. Další!

Nemám přitom zhola nic proti takovýmto pietním aktům, naopak. Jsem starý militarista, bez Clausewitze pod polštářem neusnu, náš kocour se jmenuje Heinz Guderian, kosu** rozebírám i poslepu a dva roky jsem v maskáčích vz.60 střežil tábor míru a socialismu.

Máločeho si tak vážím, jako padlých vojáků, německé a sovětské nevyjímaje, ale jsou zde bohužel nějaké otazníky. Na to zemřelo příliš mnoho mužů pro příliš málo, než aby se zmínka o nich odbyla položením pár věnců, projevením hrané lítosti a pár frázemi.

Pyrrhovo vítězství jménem Passchendaele 1917 totiž nebyl rozhodně žádný D-day. I na francouzských plážích umírali vojáci a někteří také zbytečně, ale bylo uděláno téměř maximum proto, aby k tomu nedošlo. U Yper bylo naopak uděláno vše proto, aby k tomu došlo. Nabízí se logická otázka – proč tomu tak bylo?

A následuje stejně logická odpověď. Protože operaci Overlord 1944 velel usměvavý „Ike“ a u Passchendaele 1917 gentleman zvaný „Butcher Haig“. Zmíním se o něm později. Nejdříve pár slov o těch, co si to zaslouží.

Války k lidstvu neoddělitelně patří a jejich oběti si musíme neustále připomínat. Ty padlé, i ty přeživší. Jejich hrdinství a odvahu, vítězství a porážky, zbabělost a neschopnost, krutost i soucit. A z toho všeho se poučit, abychom po té příští válce museli podobných monumentů stavět co nejméně. Jak moc nám ono poučování se z historie zatím jde, je nejlépe vidno na jejich počtech. Jsou doslova na každém kroku, velké i malé a ten, jenž připomíná britské padlé u Yper a Passchendaele z roku 1917, je opravdu moc pěkný a důstojný. Největší britský vojenský hřbitov na světě, jménem Tyne Cot.

Škoda jen, že se nemůžeme zeptat na názor těch, kteří jsou na něm v tak hojném počtu (11 871) pochováni. Oněch dělníků, dokařů, farmářů a studentů ze všech končin britského impéria. Většiny z nich se tehdy nikdo na nic neptal, mnozí šli dokonce bojovat dobrovolně. Pro mnohé znamenala uniforma první pořádné oblečení v životě a nevídanou jistotu, že se každý den nají. Myslím, že by bylo velmi poučné, znát jejich názor na věc. A na polního maršála Douglase „Butchera“ Haiga.

Určitě nikdo z nich nechtěl umřít pro jeho slávu a povýšení, ani pro krále Jiřího, jehož znali jen ze známek. Všichni doufali, že přežijí a do vánoc budou zase doma.

Bohužel nebyli a většina z nich se už domů nevrátila nikdy. Většina z nich dokonce nemá ani vlastní hrob. Ostatky přibližně statisíce z nich práchnivějí dosud po celých belgických Flandrech. Jejich těla pohltilo bezedné jílové bahno, které se stalo nejznámějším symbolem hrůz bitvy u Passchendaele.

Jména 54 896 z nich jsou vytesána na zdech Meninské brány v Yprách, památníku zbudovaném výhradně k tomuto účelu. Proč jej jich tam jen půlka? Až při ryteckých pracech se totiž zjistilo, že blahodárným vlivem britského nejvyššího velení bylo pobito vlastně mnohem víc vlastních vojáků, než Němců a tudíž se tam všichni prostě nevejdou. Jména dalších 34 926 byla tedy vytesána na zdech výše zmíněného hřbitova Tyne Cot. 11 447 zbývajících jmen je součástí dalšího blízkého památníku Berkshire memorial.

Dodnes nikdo přesně neví, jaké ztráty tehdy Haigova útočící vojska vlastně utrpěla. Odhady historiků oscilují mezi 180 000 až 400 000. Německá čísla jsou na tom podobně. Střední odhad pouze britských celkových ztrát, je zpravidla cca 250 000 mužů. Tato čísla zahrnují padlé, raněné a nezvěstné. Vzpomínáme-li na tyto vojáky, sluší se z úcty k nim připomenout nejenom to, že padli a kde, ale také proč. ČT to ze scénáře nějak vypadlo, tak se pokusím to velmi stručně napravit.

Zemřeli, protože jejich vrchní velitel, polní maršál sir Douglas Haig měl pro svou funkci dokonalou kvalifikaci. Byl to zcela neschopný, nepoučitelný a mimořádně zabedněný příslušník uzoučké anglické vládnoucí elity, pohrdající plebsem a profesionálně zamrzlý v Búrské válce. Výborně by si nejspíš rozumněl se Stalinem, protože vyznávali stejné krédo: „Smrt jednotlivce je tragédie, smrt miliónů je statistika“. Oba rovněž milovali čelní útoky ve vlnách. Ovšem Josif Vissarionovič byl v porovnání s ním geniální vojevůdce.

Podle odhadů dosáhly celkové britské ztráty pod Haighovým velením zhruba dvou milionů mužů.

O rok dříve, v bitvě na Sommě, předvedl v bleděmodrém to samé, co u Yper. Podle strojově přesného plánu hnal svoje vojáky ve vlnách do čelního útoku proti dobře zakopaným Němcům a jejich dokonale vycvičeným kulometčíkům a dělostřelcům. Dělostřelectvo Dohody do puntíku plnilo harmonogram a „pohyblivou palebnou přehradou“ před i ZA útočícími jednotkami, hnalo vlastní vojáky kupředu. Kdo klesl raněný nebo zůstal pozadu, dostal se do bubnové palby vlastních děl.

Ztráty britských vojáků tehdy dosáhly 50%, u důstojníků 75%. První den útoku ztratili útočící britské jednotky 60 000 mužů, z toho cca třetinu padlých. Byly to největší ztráty za jeden den v celé válce ze všech zúčastněných armád a největší ztráty v dějinách britské armády. Celkové ztráty Dohody činily na Sommě cca 420 000 mužů.

Vzhledem k tomu, že dějiny Britského impéria jsou de fakto dějinami válek, byl to od sira Douglase celkem slušný výkon, co říkáte?

V roce 1917 tedy pro veliký úspěch totéž do puntíku zopakoval ve třetí bitvě u Yper. Cenou za necelých osm kilometrů dobytého území, včetně mnohokráte zmíněné vesnice Passchendaele, byly statisíce zmařených životů na obou stranách fronty. Jeho vojáci ho museli milovat.

Klíče k odemčení statické zákopové války, přinášející děsivé ztráty útočníkům, přitom již existovaly. Jeden byl vyroben přímo v Anglii, u jeho zrodu asistoval neposedný Churchill a jmenoval se tank. Existovaly i další způsoby k překonání nehybnosti Západní fronty bez hekatomb mrtvých. Haig se s nimi osobně seznámil na jaře roku 1918, při německém „Kaiserschlachtu“. Speciálně vyzbrojené německé úderné oddíly „stosstruppen“ vrátily do hry manévr a jediným úderem dobyly 2 500 km2 území. Haig přišel o dalších 160 000 vojáků.

Z každých deseti britských mužů, kteří narukovali, dva padli a pět bylo raněno. Polní maršál sir Douglas Haig má na tomto výsledku lví podíl. Navzdory tomu ho po válce neminuly nejvyšší pocty, jeho zfalšované deníky se staly základem oficiální válečné historie, válečné archivy byly vypleněny a znepřístupněny. Vše ve jménu oficiální pravdy vítězů. Katastrofální neschopnost britského velení, jejímž zářným příkladem sir Douglas nepochybně byl, měla zůstat veřejnosti utajena.

Význam tanku ani manévru Haig nikdy nepochopil, až do konce války cpal své vojáky do mlýnků na maso. Historik Liddell Hart o Passchendaele napsal: „Tak planá ve svých výsledcích, tak depresivní ve svém vedení, byla tato ofenziva roku 1917 synonymem černě orámovaného vojenského neúspěchu.“ Komentář Kanadského válečného muzea zní: „Jeho epické, ale nákladné útoky na Sommě a u Passchendaele se staly téměř synonymem pro krveprolití a marnost bitvy první světové války.“

Je ironií osudu a dnes těžko uvěřitelným paradoxem, že tentýž muž stál v roce 1921 u zrodu symbolu oslav dnešního Dne válečných veteránů, jenž je také vzpomínkou na padlé – rudého květu vlčího máku.

* Reportážička je pochopitelně na chvostě, hned za Pulitzerovu cenu atakujícími sólokapry typu „Dotace jsou fantastická věc“, „Máme se výborně“ a „PR pro kámoše Honzu“. Podmínkou pro získání funkce editora zpravodajství ČT zřejmě bude, kromě vrozeného odporu k prostému sdělování informací, také nutnost další doplňkové kvalifikace.  Jde nejspíše o absolvování lobotomie, brainwashingu, semináře Evropských hodnot a intenzivního výcviku Pavlovovou metodou.

** Samopal vz.58

Zdroje:

WARNER, Philip. První světová válka. Ostrava: OLDAG, 1997. ISBN 80-85954-28-1.

DEIGHTON, Len. Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války. Brno: Argo, 1996. ISBN 80-85794-95-0.

Československá obec legionářská, 2009 [online]. Dostupné z: http://www.csol.cz/domains/csol.cz/index.php/clanky-a-reporty/z-cinnosti-csol/archiv/2009/115-meninska-brana-v-ypres

2,067 total views, 1 views today