Pohřeb obětí pogromu v Kielcích.

Diplomatické vztahy Polska a Izraele opět klesly k bodu mrazu. Jako ostatně vždy, když se jejich tématem stane antisemitismus. Protože antisemitismus je momentálně stále ještě považován za nežádoucí. Muslimů ještě v Evropě není dost. A protože Poláci mají v tomto ohledu na hlavách mnoho tun másla, je logické, že velice neradi slyší, když jim to někdo připomíná.

Celá věc začala konstatováním prostého historického faktu, že Poláci během holocaustu „kolaborovali s nacisty“, jenž zazněla z úst izraelského premiéra. Ve smyslu toho, že mnoho Poláků se aktivně účastnilo procesu vyhlazování Židů. Což je prokázaný historický fakt. Stejně jako je prokázaný historický fakt, že mnoho Poláků Židům pomáhalo. Problém je v tom, že prokázaným historickým faktem bohužel také je, že těch prvních bylo mnohonásobně více.

A když kolečkem na mrazáku později otočil do mínusu ještě také izraelský ministr zahraničí, jehož rodiče holocaust přežili, konstatováním už ne tak dobře prokazatelného faktu, že „Poláci sají antisemitismus s mateřským mlékem“, bylo vymalováno. Poláci se podle hesla o potrefené huse ukázkově načuřili a sáhli k diplomatické odvetě vedoucí ke zrušení summitu zemí V4 a Izraele. A žádají omluvu.

Protože oni přece nejsou žádní historicky doložitelní největší evropští antisemité hned po nacistech, ale židomilové, kteří svým židovským spoluobčanům nikdy ani stéblo přes cestu nepřeložili a vždy je jako správní katolíci milovali, jako sebe samé. Tak se na tu polskou lásku k bližnímu svému  pojďme podívat trochu zblízka.

Židovská diaspora na území dnešního Polska, byla zhruba od 15. století, kdy sem uprchli Židé, vyhnaní ze západní a jižní Evropy, největší v Evropě. Postupem času se toto území stalo součástí Ruska, Rakouska, Pruska a Německa, aby se po první světové válce vynořilo opět jako Polsko.

Ani pod jedním z těchto států si „polští“  Židé nemohli příliš výskat a zdaleka nejhůře se měli pod carskou nadvládou. Ovšem i pod carskou nadvládou žili stále uprostřed polského území obklopeni polskými sousedy. A právě ti při pogromech (slovo ruského původu), ať už „státních“, či „civilních“, hráli pokaždé hlavní role. Situace Židů se stala kritickou po atentátu na cara Alexandra II. v roce 1881, kdy byli Židé označeni za strůjce. Pogromy byly takřka na denním pořádku a zemi opouštěli statisíce Židů.

Po první světové válce se na dotyčném území s temnou antisemitskou minulostí opět zformoval samostatný polský stát s několika miliony Židů. A protože prostředí se mění, ale lidé zůstávají stále stejní, nevedla tato z hlediska polské státnosti důležitá událost k nijak zvláště velké změně židovského společenského postavení. Za Pilsudského a později Becka to sice nebylo tak strašné, jako za cara, ale na postavení nenáviděných páriů se nic nezměnilo. Tento stav se postupně zhoršoval a v druhé polovině třicátých let by polský Žid asi už na první pohled nepoznal, jestli žije v hitlerovském Německu, nebo v beckovském Polsku.

V obou státech byl Žid méněcenným parazitem, který vysával krev ze společnosti a usiloval o její ovládnutí, čemuž bylo třeba se bránit. Zfackování rabína byla velká legrace, vyrabování židovského obchodu akt sociální spravedlnosti a utlučení židovského směnárníka spravedlivou odplatou za lichvu. A stát těmto projevům „lidové spravedlnosti“ fandil, minimálně tím, že je prakticky netrestal: „Jsi líné netáhlo, co si nevydělá ani na slanou vodu a tvůj pracovitý a schopný židovský zaměstnavatel tě popouzí svým úspěchem? Řekni, že tě vykořisťuje a zapal mu dům. Dlužíš Židovi peníze a nechce se ti je vracet? Řekni, že o šábesu vraždí křesťanská batolata a pověs ho na lucernu. Za všechno zkrátka může Žid. Pobijte je!“

Tato iracionálně středověká atmosféra vládla v různé intenzitě v třicátých letech po celé Evropě, suverénně nejhorší byla v Německu, ale Polsko bylo těsném závěsu. Být Židem v Polsku nebylo tehdy zrovna o moc větší terno, než jím být v Německu.

Nu, a poté, co bylo v roce 1939 Polsko opět rozděleno mezi Německo a Rusko, se tradiční polský jaksi přírodní antisemitismus spojil s německým perfekcionistickým a byrokratickým úředním antisemitismem a vzniklo tak dílo, které vstoupilo do dějin. Poláci byli sice v očích nacistů také podlidé určení k likvidaci, ale Židé byli v jejich společenské hierarchii ještě mnohem níže a měli rozhodně přednost. A polská pomoc se hodila, Židů bylo hodně, esesáků málo. Stejný scénář probíhal mimochodem i na Ukrajině, ať si o tom Ukrajinci a Petříček blábolí, co chtějí, nebo také třeba ve Francii, kde Židy pro nacisty chytalo a shromažďovalo takřka výhradně francouzské četnictvo.

Poláci se během nacistické okupace Polska aktivně účastnili mnoha pogromů, vraždili, chytali a udávali Židy Němcům. Podle odhadů izraelských historiků vedla tato dobrovolná činnost polských občanů souhrnně ke smrti zhruba 200 tisíc Židů. V červnu 1941 pobili Poláci ve Sczuczyne tři stovky Židů, další ve Wasoszi a Radzilowe. Asi nejznámějším polským židovským druhoválečným pogromem, je masakr v Jedwabnem v červenci 1941, kde polští „sousedé“ pobili více než tři sta Židů, včetně žen a dětí. Většinu tak, že je upálili ve stodole.

Po porážce nacismu v roce 1945, kdy vyšla najevo celá pravda o holocaustu a kdy měly vítězné státy stran svého přístupu k židovské otázce také ne zrovna čisté svědomí, by se dalo teoreticky předpokládat, že bude žalostným zbytkům židovské populace složené převážně z přeživších z koncentračních táborů umetána cestička k návratu zpátky do normálního života. Ovšem „šedá je všechna teorie a zelený života zlatý strom“, jak pravil klasik.

A tak například Velká Británie, holocaust neholocaust, vesele pokračovala v předválečné mocenské politice a všemi dostupnými prostředky bránila Židům, tedy lidem, kteří právě přežili největší vybíjení národa v dějinách, aby mohli vycestovat do Palestiny. Protože by to vadilo Arabům. Těm Arabům, kteří pro porážku nacismu nehnuli ani prstem a kteří ho naopak aktivně podporovali. Na rozdíl od Židů, kterých jen v britské armádě bojovali proti nacismu desítky tisíc.

Ale zpátky k židomilnému Polsku. Okamžitě po skončení války, tak, jak se začali přeživší Židé vracet, začaly okamžitě opět pogromy, vraždění, násilí. Židé, paraziti jedni, se začali dožadovat svého majetku, který si ovšem po odchodu Němců rozdělili bohabojní polští katolíci, protože předpokládali, že se důkladnému panu Hitlerovi podařilo všechny ty židovské vši svým zyclonem B vyhubit. Čili ještě jednou, pro zdůraznění: Poláci začali znovu pobíjet Židy okamžitě po skončení války, tedy ještě v roce 1945. Ty Židy, co se právě vrátili z německého koncentráku, abych učinil zadost polskému zákonu, který trestá všechny, kdo označí Osvětim za polský koncentrák.

Nejznámějším se pak stal pogrom v Kielcích, provedený Poláky v roce 1946, při kterém zahynulo 40 Židů. Celkem zahynulo v Polsku při pogromech těsně po druhé světové válce asi tisícovka Židů a 140 tisíc jich z téhož Polska, které je podle současné polské vlády v této otázce čisté, jako lilium, uprchlo v nové hrůze do Izraele.

Tolik mé poznámky k mimořádně zvýšené polské citlivosti na připomínání poněkud nevábně zavánějící polské minulosti.

A abychom snad neupadli ve zcela mylný dojem, že u nás se něco takového nedělo, že mi máme přece Židy rádi, nikdy jsme jim neubližovali a že my nejsme žádní Poláci, pojďme si připomenout jedno z našich máslíček na našich českých hlavičkách. I u nás se za války vesele udávali Židé, i u nás se jim po válce nechtělo vracet majetek, ve kterém jsme se už pěkně usadili. A i u nás se dělaly pogromy.

Jako třeba v moravském Holešově, v prosinci 1918. Tehdy tam provedla právě zrozená československá armáda ve spolupráci s místními vlastenci přímo ukázkový pogrom, při kterém zemřeli dva lidé a bylo vyrabováno několik desítek židovských domů  a obchodů.

5,121 total views, 2 views today