Pokaždé, když islámským teroristům v Sýrii teče do bot, obviní Asada z chemického útoku. A Asad je vždy předem vinen a potrestán. Protože chemické zbraně jsou přece fuj a nikdo jiný, než Asad s Putinem je nevyrábí, nevlastní a nepoužívá. A už vůbec ne islámští teroristé, islám je přece náboženství míru a Mohamed se o chlóru nikde nezmiňuje. Trestné rakety NATO mířily mimo jiné také na místa výroby a skladování syrských chemických zbraní a všechny prý zničily své cíle. Alláh má alavitu Asada zřejmě rád, protože se přitom jako zázrakem nikomu nic nestalo. Na rozdíl třeba od italského Bari v roce 1943, kde při německém bombardování  přístavu explodovala americká loď John Harvey. Mající v podpalubí dva tisíce dokonale utajených yperitových bomb.

Nevím, jak vy, ale já v tom mám trochu guláš. USA prý v Sýrii bojují s islámskými teroristy a Asad jim nevadí. Přičemž: Jejich armáda tam operuje bez mandátu OSN a bez pozvání syrské vlády. Vybrané islámské teroristy, které sami stvořili vyzbrojují, školí a poskytují jim vojenskou podporu. Místo na islámské teroristy útočí především na vládní vojska útočící na islámské teroristy a čas od času ostřelují Damašek raketami kvůli tomu, co tvrdí Damaškem poražení islámští teroristé.

Pokaždé je to stejné. Islamisté oznámí světu chemický útok spáchaný Asadem a informaci doprovodí záběry na „krásná miminka“ omývaná vodou z hadice. Následuje vlna rozhořčené politické a novinářské hysterie o „červených čárách“ a „zvířeti“ Asadovi, za níž následují „krásné a chytré“ rakety na Damašek a okolí. Ověření informací? Netřeba. Důkazy? Netřeba. Řádné vyšetření? Netřeba. Mandát OSN? Netřeba. Protože demokracie.

Přemýšlím, jestli by se tohle nekonečné absurdní divadlo dělo i v případě jiné konstelace hvězd. Třeba, že by Sýrie neměla ropu, nebyla důležitou tranzitní zemí pro dopravu plynu, měla dobré vztahy s Izraelem, její vládce by místo ruských zbraní nakupoval ty americké a místo jediné ruské středomořské námořní základny tam byla americká.

Ale zpátky k meritu věci. Přestože podle tvrzení Pentagonu všechny rakety zasáhly své cíle, tedy také sklady  chemických bojových látek používaných na „krásná miminka“, například ty v Homsu, nebyl těmito látkami nikdo zasažen a všichni se tam těší dobrému zdraví. Jak je to možné, když podstatou užití chemických bojových látek je jejich rozptýlení ve vzduchu, čehož je exploze nejlepším původcem? Jak to, že obyvatelé Homsu neprožili totéž, co námořníci spojeneckých lodí a obyvatelé Bari po explozi lodi John Harvey?

V noci z druhého na třetího prosince 1943 provedla Luftwaffe jeden ze svých nejúspěšnějších náletů. Historikové ho řadí na druhé místo největších ztrát spojeneckého loďstva hned za Pearl Harbor. V italském přístavu Bari během něj zničili velké množství plavidel, mezi nimiž byla i americká loď typu Liberty jménem John Harvey s nákladem yperitových bomb. Stojí za zmínku, že v prosinci 1943 již byla válka rozhodnuta, Německá porážka byla neodvratná a německá armáda nikdy chemické bojové látky nepoužila.

O tom, že se v přístavu nachází takto nebezpečný náklad nebyl nikdo kompetentní informován a posádka lodi zahynula při její explozi. Výpary z hořící lodi se po přístavu i jeho okolí rozšířil yperit a zasáhl celkem 617 spojeneckých námořníků, z nichž téměř stovka zemřela. Ztráty italského obyvatelstva nebyly nikdy ani odhadnuty.

Lékaři ve spojeneckých i místních nemocnicích si s pacienty nevěděli rady, protože otravu plynem nepředpokládali a symptomy pacientů jim byly neznámé. Teprve po několika dnech na místo dorazil Eisenhowerův specialista na chemickou válku, doktor Alexander a ve své utajené zprávě identifikoval záhadnou chorobu jako otravu yperitem. Nejprve se domníval, že yperit použili Němci, ale během šetření vyšel najevo jeho americký původ.

Vyšetřování bylo přísně tajné a jeho závěry nebyly zveřejněny. O příčině potíží zasažených námořníků nebyly jejich lékaři informováni a to, čím jejich pacienti trpí, pro ně dál zůstalo záhadou. Jaroslav Hrbek, který tento přísně tajný incident zmiňuje ve své knize Monte Cassino k tomu píše:

Kolik námořníků tak zbytečně zemřelo zůstává otázkou, stejně jako kolik z nich zemřelo později na rakovinu. Jednání spojeneckého velení v případě otrávení vlastních mužů yperitem jako by předznamenalo způsob boje v Itálii. Těžké a často i zbytečné ztráty ztráty vojáků hnaných na jatka generály, kteří nevěděli téměř nic o poměrech v první linii.

Jak vidno, „jednání spojeneckého velení“ se od těch dob příliš nezměnilo. A ani generálové na tom nejsou se znalostí poměrů v první linii o nic lépe než před pětasedmdesáti lety. O momentálním obyvateli Bílého domu ani nemluvě.

Co z toho všeho plyne? Že ať už rakety v Damašku a Homsu trefily cokoliv, rozhodně to nebyly sklady neexistujících bojových chemických látek a celý ten „odvetný úder“ za chemický útok, který se nekonal, byl jako obvykle pouhý humbuk. Čím dál trapnější humbuk, protože záminkou k němu se stávají čím dál chatrnější důvody.

Asad je tímto pofidérním způsobem trestán zato, že se nenechal porazit a svrhnout islámskými teroristy podporovanými USA. Také mu pochopitelně velice přitížila úspěšná ruská vojenská pomoc v boji s islamisty.

Stejně jako kdysi v Itálii, ani teď v Sýrii Američané rozhodně nepřiznají barvu a je jim naprosto šumafuk, kolik lidských životů to bude stát. Je naprosto nereálné doufat, že někdy řeknou: „OK, chtěli jsme svrhnout Asada a nastolit v Sýrii nějaký proamerický loutkový režim, který by kupoval naše zbraně a plnil naši vůli a nepovedlo se, sorry.“

Kdyby jim šlo primárně o blaho Syřanů a věnovali by tomuto cíli alespoň polovinu úsilí, které vytrvale věnují podpoře džihádistů, snaze svrhnout řádně zvoleného prezidenta a nejrůznějším protiruským piklům, už dávno by musel být v Sýrii mír.

Který tam přece všichni tak strašně moc chtějí, nebo ne?

901 total views, 1 views today