Letošní novinka v podobě povinné školky slaví velký úspěch. K zápisu se spořádaně dostavily téměř všechny děti. Chyběly evidentně pouze ty, kvůli kterým se celý ten edukačně-buzerační cirkus vlastně zaváděl. Děti z notoricky známých lokalit, které s notorickou pravidelností přicházely do prvních tříd nedotčené čímkoliv, co by alespoň vzdáleně připomínalo náznak rodičovské péče, neřkuli výchovy.

Mluvit o tomto fenoménu, natož ho podrobovat kritice, se považuje za politicky nekorektní = neslušné. Je to nejklasičtější české tabu. Snahy o jeho prolomení vedou k ostrakizaci, zahánění do pravicově extrémistického kouta a mediální dehonestaci. V tom lepším případě. V tom horším jde o rasismus, diskriminaci a tvrdou sesli v kanceláři vyšetřovatele. Tak pojďme směle do toho.

Cikáni, jejich těžký životní úděl společenských páriů a osobité pojetí výchovy dětí. Protože jde o školky, které u nich evidentně příliš nebodují ani navzdory slavnému mediálnímu zaklínadlu „hrozí jim až“, začneme u dětí.

Pocházejí většinově z prostředí formujícího je tím nejhorším myslitelným způsobem. Nikdo je neučí mluvit či si zavazovat tkaničky. Nikdo jim nečte a neučí je kreslit. Nemají od koho přebírat vzorce žádoucího socio-ekonomického chování, protože v jejich okolí nikdo takový není. Nemají si kde osvojit potřebné sociální dovednosti, díky absenci funkčního rodinného prostředí. Zplozeny za účelem zvýšení sociálních dávek a poté ponechány působení přírodního výběru. Přežijí jen ti nejsilnější. Starý Darwin by měl nejspíš radost.

Naše jediné štěstí je, že tuhle skutečnost není při nejlepší vůli na koho svést. Nepatříte-li pochopitelně ke světlonošům rovnosti a pokroku nebo nemáte-li na věci ekonomický zájem. V tom případě je to samozřejmě naše vina. Nicméně raději se o ní mlčí, protože je poněkud obtížné ji prokázat. Dienstbier s ombucmáňou a aktivisty žijícími z hýčkání cikánů, se můžou klidně kolektivně uanalýzovat. S tímhle faktem prostě nehnou, i kdyby z pracovního tábora pro osoby práce se štítící tisíckrát vyrobili druhou Osvětim-Březinku.

Výchova dětí jejich rodiči, totiž není na vnějších vlivech nijak významně závislá. Nezáleží příliš na stavu okolního společenského prostředí, ekonomické situaci rodiny ani na jejich sociálním statusu. Jediné, co malé děti potřebují, je láskyplná péče a pozornost obou rodičů. V ideálním případě jednoho původního muže a jedné originální ženy. Věci velmi prospěje i přítomnost vědomí důležitosti vzdělání, ale není to nutná podmínka. Více ingrediencí netřeba, aby do školy dorazil prvňáček stoprocentně připravený nasávat lidské vědění.

Nebo má snad někdo z Vás pocit, že Cikánům brání ve vzdělání nějaká vnější síla? Kromě absence vlastní vůle a nyní již nejspíš geneticky zakódovaného odporu k překonávání sebemenších překážek? Média alespoň žádné komplikace ani překážky nepředpokládala – „děti z ghet čeká dojíždění do ‚bílých‘ mateřinek.“ Osvícený vládní befel všem, jehož pravým účelem bylo dostat do školek především mauglíovská cikáňata, byl navzdory všem zkušenostem i zdravému rozumu považován za řešení problému.

A nějak to zase nevyšlo. Někde „udělali soudruzi z NDR opět chybu“. Přibyl pouze další, zhola zbytečný buzerační zákon, který mají Cikáni na banánu, tak jako všechny zákony bílých rasistů, kromě těch o sociálním zabezpečení a lidských právech. Pravicový extremisté se opět spikli a zabránili znevýhodněné skupině obyvatelstva v začlenění, po kterém léta prahli.

Thilo Sarrazin, autor bestselleru „Německo páchá sebevraždu“ a díky tomu miláček tamních levicových médií, označuje tyto skupiny obyvatelstva nikoliv jako „znevýhodněné“, ale jako „vrstvy stranící se vzdělání“. Posuďte sami, která definice je trefnější. Současně s touto charakteristikou jde podle něj ruku v ruce i výrazně nadprůměrná závislost na sociálních dávkách, vysoká porodnost = zdroj snadných příjmů, podprůměrná inteligence, vrozená alergie na práci a nadprůměrná kriminalita. Tohle jsou jediné dary, které většina cikáňat dostává do vínku od svých rodičů.

Samozřejmě, že existují i romské rodiny, které jsou funkční. Rodiny, kde se nežije na smetišti. Rodiny nenasírající permanentně sousedy svým svébytným kulturním projevem. Rodiny, kde se rodiče živí prací, vychovávají své děti a vedou je ke vzdělání. Říká se jim plně integrované a je jich prostě na sedmdesát let integrace a extrabuřtů příliš málo.

Neuvěřitelně málo nato, že se Cikánům už sedmdesát let odstraňuje z životní cesty úplně každičké smítko. Rok 1948 znamenal nejen definitivní likvidaci zbytků kapitalismu a notně scvrklého ducha první republiky, ale i jejího přímočarého principu potírání „cikánského způsobu života“. Tatíček Masaryk „zákon o potulných cikánech“ bez mrknutí oka v roce 1927 podepsal, rasista jeden.

„Buďto cikáni podrobí se naší morálce, naší civilisaci, našim občanským principům, nebo není a nemůže být pro ně u nás více místa. Potulný život jako semeniště mravní zkázy a jako nebezpečí majetku a života musí býti likvidován,“ prohlásil poslanec za agrární stranu Viškovský v parlamentu v roce 1927.

Z hlediska staromarxistů šlo o téměř dokonalý revoluční materiál. Nevlastnili žádné výrobní prostředky a měli hafo dětí. Dokonalí proletáři a navíc barevní. S jásotem se na ně vrhli a jali se z nich snímat jho bílého kapitalisty.

Vytáhli je z maringotek a smradlavých slumů, každý dostal práci, rozdali jim byty a haranty poslali do škol. Děti se mohly stát jiskřičkami, pionýry, svazáky a rodiče členy ROH, KSČ, PSVB nebo agenty STB či disidenty. Úplně stejně jako my. Dokonalá rovnost životních šancí existovala tedy dávno předtím, než se malý Jiřík Dienstbier stal ve Washingtonu, díky svému taťkovi, tehdy ještě spolehlivému komunistovi, pravým bílým Američanem.

Jenže Cikáni jim na rovné šance hodili bobek. Nechtěli být na řetězu u krásné, teplé boudy, jako gadžové. Milovali svobodu a tehdy i svoje děti. Dál kradli slepice, v panelácích rozdělávali ohně a své děti vychovávali po svém. O stále zjevnější nefunkčnosti sociálně-inženýrského experimentu se prostě mlčelo a soudruzi tiše doufali, že se navzdory dialektickému materialismu prostě stane zázrak. Nestal. Cikáni se díky pokřivenosti revolučně-marxistického systému a levicovým fantasmagoriím o rovnosti natrvalo uhnízdili v hýčkající státní náruči a postupně pozbyli svou původní identitu.

Pozitivně diskriminační šílenství současného kulturně-marxistického systému a jeho levicových fantasmagorií o rovnosti, pak spolehlivě dokonalo zbytek. Z původně hrdého menšinového etnika se stala tlupa parazitů beze stopy sebeúcty a vůle, přisátých ke stále plnému cecku sociálního státu. Obskakováni hejnem studovaných jelit, která na univerzitách vstřebala místo konstruktivního vědění destruktivní vir frankfurtské školy, degenerovali Romové pod deštníkem pozitivní diskriminace v dokonalé asociály.

Jediným viditelným výsledkem letitého společného působení obou bratrských systémů, jsou v romské populaci široce rozšířené sociálně-patologické jevy. Absence rodičovství, nezájem o vzdělání a práci, nejrůznější závislosti a vysoce nadprůměrná kriminalita, která se ovšem v rámci pozitivní diskriminace nesmí sledovat. Dále pak ještě nadprůměrná romská společenská arogance a hypertrofovaný pocit, že mají pouze mnoho práv a žádné povinnosti:

Nemame gde bydlet, dejte byt nebo na nájem, ne. Máme pět dětí, další na cestě, ne, dejte nám na ně peníze, ne. Nebejt nás, nevynaleznete ty bejbyboxy,ne, a nemate koho adoptovat, ne, impotenti gádžovsky. Vy místo marneho šukani choďte rači až do smrti do práce, ne, ať se my mame dobře, ne. Šukani nechte nam.“

Když se porozhlédneme po světě, zjistíme, že do velmi podobného rámce lze zasadit nejrůznější etnické skupiny. Amerika má Afroameričany, Británie Pakistánce, Německo Turky, Francie Araby. My máme Cikány. V tomto kontextu říkám – zaplaťpámbu za ně. Alespoň nevybuchují na letištích, nechtějí více mešit, méně minisukní a halal stravování pro všechny.

Jako velmi zajímavý až kuriozní, mi v souvislosti s tématem přijde fakt, že Romové pocházejí původně z Indie. A Indové patří všude na Západě k naprosto bezproblémovým imigrantům, kteří jsou pro hostitelské země vždy kulturním i ekonomickým přínosem. Jejich děti téměř vždy patří mezi vysoce nadprůměrně úspěšné studenty, kteří svými výkony převyšují domácí „bílé“ děti a bez problémů dosahují nejvyšších společenských i vědeckých met. Naši „Indové“cestou bohužel zřejmě nějak zmutovali, nebo co.

Romů je u nás cca 250 000, to jest zhruba 2,5% populace. Kolik znáte romských špičkových sportovců? Nebo herců, strojvůdců, zámečníků, zdravotních sester, vojáků, učitelů, lékařů, inženýrů, vědců? Myslíte si, že je důvodem Vaší neschopnosti vybavit si honem nějakého cikánského inženýra nebo ligového fotbalistu diskriminace a vůbec nejrůznější ústrky ze strany nepřející bílé většiny? Že je na ty školy a ligové trávníky prostě z vrozeného rasismu nepouštíme?

Asi tak stejně, jako jsme jim vlastními těly bránili v přístupu k zápisům do mateřských školek.


P. S. Na té mapce v článku iDnesu mě nejvíc pobavilo to modré kolečko v jižních Čechách, znázorňující Větřní. Ti z Vás, kdo jezdíte na Lipno nebo sjíždět Vltavu víte, o čem píšu. O té ulici hrůzy a beznaděje, kterou pokaždé musíme všichni projet.

684 total views, 1 views today