Asi zřejmě slušnej oddíl, ten IJF. Vpravo Tal Flicker, zlatá medaile, prázdné kimono, žádná národní hymna. Fair-play po arabsku.

Byly volby. Bouří se Katalánci. Slavila se nezávislost Böhmen und Mähren. Frčí hokejová liga a taky budou vánoce. A hlavně je Izrael ee. Takže nějaké lapálie s diskriminací izraelských judistů kdesi u naftových šejků tady pálí málokoho.

V Abú Zabí ve Spojených arabských emirátech proběhl mezinárodní judistický turnaj. Arabové na něm znemožnili izraelským sportovcům použít státní symboly, nesměla zaznít jejich hymna a celý izraelský tým musel startovat pod vlajkou IJF (International Judo Federation). Jestli tohle není diskriminace, tak už fakt nevím co. A výsledek? Ticho a šoupání nohama, provázené odérem nafty a pokrytectví.

Následuje mé obvyklé konstatování. Zkouším si představit, co by asi vypuklo v médiích, Bruseli, UNESCO, OSN etc., kdyby na turnaji v Jeruzalémě Izraelci nepovolili judistům SAE státní symboly a hymnu, případně by tam izraelští judisté odmítali podávat ruce muslimům.

Odměnou za vítězství byla Talu Flickerovi vlajka IJF.

A realita? V několika médiích problikla stručná informace ve stylu „letos se urodilo málo brambor, to je nemilé“ a fertig. Nikdo z našich obvyklých antidiskriminačních apoštolů se nevyjádřil, ačkoliv nám dávají čočku pokaždé, když někdo dá ženě přednost ve dveřích, nepovažuje za rodinu chlapa a chlapa, nebo odmítne ze svého 1+1 učinit ubytovnu podezřelých individuí.

To přece nemůže žádného slušného Čecha zajímat. Izrael je navíc ten ošklivý okupant, píšou porád v New York Times, takže si to jeho sportovci v podstatě zaslouží. Není ani ostatně čas, protože je třeba objevovat ruské a čínské špiony našeptávající voličům, aby nevolili Hermana. Ve zbývajícím čase pak hájit práva buzerantů nebo smažek z Kliniky. Na skutečnou diskriminaci prostě u Fendrychů a spol. sere pes, protože se děje v ideově nevhodném gardu.

Olympiáda 2016. Poražený Egypťan odmítl podat ruku svému izraelskému přemožiteli. Alláh zřejmě nemůže být všude.

Muslimské země, tedy přesněji řečeno naftové muslimské země, už léta tímto nechutným počínáním chčijou na záda starému imperialistovi Coubertinovi,  Olympijské chartě, kodexům všech sportovních federací a nepřímo i nám všem – smradlavým nevěřícím. Nezaznamenal jsem doposud žádné účinné opatření, které by se tomu snažilo zamezit. Velké NIC. Pokud sportovní diplomaté konají, je jejich činnost na obranu olympijských principů dokonale neviditelná a především pozoruhodně neúčinná. Prý poslali šejkům výhružný anonym na hlavičkovém papíru IJF.

Logickou otázkou je, proč je tomu tak. Proč prostě bafuňáři neřeknou Arabům, aby ctili zákony fair-play a netahali politiku do sportu, jinak nazdar bazar. Odpověď známe pochopitelně každý – protože nafta. Sedět šejkové ze SAE nebo Saúdské Arábie holou prdelí na suchém písku, problém by nikdy nezvnikl, nebo byl již dávno lusknutím prstu vyřešen.

Marius Vizer, prezident IJF: „Mohamede, nemohli by ty Izraelci přeci jen…“ Mohamed: „NE!“ Vizer: „Aha, chápu. Číslo mýho konta máš, viď?“

Vyhledal jsem si pro zábavu pár z oněch vznešených žvástů, které nečtou ani ti, kteří je do těch stanov smolí, nejspíš postupem ctrl-c, ctrl-v.

Pojďme se společně začíst do výběru z perel moudrosti, které obsahují pochopitelně i stanovy Mezinárodní judistické federace:

Všechny formy obtěžování účastníků, ať už fyzické, profesionální, náboženské, politické, hierarchické nebo sexuální, a jakékoli fyzické nebo duševní zranění účastníků jsou zakázány.
Zabezpečení důstojnosti jednotlivce je základním požadavkem olympismu. Mezi účastníky nesmí docházet k diskriminaci na základě rasy, pohlaví, etnického původu, náboženství, filozofické nebo politické názory, rodinný stav nebo jiné důvody.
Olympijská charta k tématu praví:
Olympismus je životní filozofií, povznášející a vyváženě spojující v jeden celek zdatnost těla, vůle a ducha. Spojením sportu, kultury a výchovy usiluje olympismus o vytvoření způsobu života, založeného na radosti z vynaloženého úsilí, na výchovné hodnotě dobrého příkladu, sociální odpovědnosti a na respektování základních universálních etických principů.

Cílem olympismu je zapojit sport do služby harmonického rozvoje lidstva s cílem vytvořit mírovou společnost, která dbá o zachování lidské důstojnosti.

Provozování sportu je lidským právem. Každý jednotlivec musí mít možnost provozovat sport bez jakékoli diskriminace a v olympijském duchu, jenž vyžaduje vzájemné porozumění v duchu přátelství, solidarity a fair-play.

Někomu tohle celé přijde možná fakt jako ptákovina, se kterou není nutné ztrácet vzácný čas. Jéžiš, tak se prali bez nášivky, no. Nahlíženo tímto úhlem pohledu byly kdysi ptákovinou nepochybně i ty žluté nášivky ve tvaru hvězdy.

Závěrem si neodpustím malý, trošku zemanovský bonmot: Hlavním důvodem, proč museli izraelští judisté v Abú Zabí potupně zápasit pod vlajkou IJF, je existence IDF*.

Apropó, Rusové vybojovali u šejků na tatami devět medailí a Američani žádnou. Hacking, doping nebo špionáž?


*Israel Defense Forces – Izraelské obranné síly. Vznikly v roce 1948 v reakci na vpád arabských armád (s tichou podporou Velké Británie) do Izraele, po vyhlášení jeho nezávislosti posvěceném OSN. Židé si tehdy zpupně dovolili ustoupit od tisícileté „tradice“ pasivního trpění pogromů a holocaustu. Pod heslem „Už nikdy jako ovce“, se odmítli nechat definitivně vyhubit a k překvapení celého světa nakopali obrovskou přesilu Arabů do prdele. I díky československým zbraním. A pak si dali ještě párkrát repete. To si, uznejte sami, dovolili teda dost.

909 total views, 1 views today