Tak Katalánci do toho nakonec šlápli. Madridu nepomohlo ani násilí, výhrůžky, psychologický nátlak tanky, ani výroba politických vězňů. Španělsko má s občanskou válkou zkušenosti, jako nikdo jiný v Evropě. Dají si po téměř osmdesáti letech druhé kolo?  A jak vůbec probíhalo to první?

V napjatém očekávání věcí příštích možná stojí za to, si při příležitosti jednostranného vyhlášení nezávislosti Katalánska na Španělsku stručně připomenout ty ne zas tak dávno minulé časy, kdy se Španělé ve jménu rozdílných názorů na uspořádání své domoviny navzájem podřezávali.

Co je z našeho pohledu opravdu velmi zajímavé, je obecný rámec španělské občanské války . Pokroková menšina v ní tehdy prosazovala promoskevské směřování země ke šťastným socialistickým zítřkům, navzdory konzervativnímu smýšlení většiny obyvatel. Podobnost čistě náhodná. Ale nebojte se – s „obry“ bojoval don Quijote de la Mancha, ne Josef Švejk.

Španělská občanská válka v letech 1936-1939 byla ničivá a bratrovražedná. Řadí se k nejkrvavějším občanským válkám na kontinentu. Zemřelo v ní zhruba půl milionu lidí – Španělů i cizinců bojujících na obou stranách. Oba tábory se během ní dopouštěly neuvěřitelných zvěrstev na svých nepřátelích i na nevinných civilistech. Byla to ouvertura k hrůzám druhé světové války, se kterými byla plně srovnatelná.

Muži, kteří žádali chléb pro své rodiny, byli zabíjeni jako rudí agitátoři. Dělníci, vlastnící knihy, byli zabíjeni jako komunisté. Muži, kteří obdělávali své vlastní kousky půdy, byli zabíjeni jako kapitalisté. Republikánští zajatci byli odsuzováni k smrti za ozbrojenou vzpouru. Kněží byli masakrováni, protože byli kněží, a jejich služebníci ubíjeni proto, že byli služebníky kněží. Obě strany byly vedeny muži, kteří pro své odpůrce neviděli místo na zemi.

Válka vypukla poté, co se legální cestou, byť pomocí méně než poloviny hlasů, k moci dostala koalice komunistů, anarchistů, radikálů a socialistů. Jejich program byl ryze marx-leninský a spočíval především v drastickém „přerozdělení“ bohatství a majetku, likvidaci moci katolické církve a nastolení „lidové demokracie“.

Prakticky okamžitě po volbách začali levicové gangy vypalovat kostely, vraždit „pravičáky“ a znárodňovat soukromý majetek. Pravice se nenechala zahanbit, nasadila svá komanda a vypukla anarchie. V této situaci, jak je v hispánských zemích dobrým zvykem, zasáhla armáda a provedla vojenský puč. Ten uspěl pouze částečně. Vzápětí došlo k jedinému pokusu o smír. Umírněný Republikán Barrio zatelefonoval vůdci pravicové vojenské frakce, generálu Molovi a nabídl mu místo ve vládě. Mola odpověděl:

Všichni jsou připraveni k boji. Jestliže těm lidem teď řeknu, že jsem se s vámi dohodl, první hlava, která padne, bude moje. Totéž se stane vám v Madridu. Nikdo z nás již nedokáže masy ovládat.

Inteligentní člověk, ten Mola. Vystihl to dokonale a jeho slova platí univerzálně, nadčasově a nejen pro Španělsko. Příkladů je v dějinách opravdu habakuk.

Pak se do věci vložil nyní mnohem známější generál Franco a požádal o pomoc Hitlera s Mussolinim. Republikáni oslovili Stalina a občanská válka získala internacionální rozměr. Na jejich stranu se téměř jako jeden „muž“ přidala i světová intelektuální a umělecká  elita, aniž by naprostá většina z nich tradičně měla ánunk, co se ve skutečnosti ve Španělsku děje. V roce 1937 bylo dotazníkem osloveno 145 z těch nejvýznamnějších, jen 5 z nich podporovalo Franca.

Všichni oslovení diktátoři neváhali se zapojením, protože na rozdíl od západních demokracií pochopili, že se jim naskýtá jedinečná šance. Španělsko se tak stalo pokusnou laboratoří druhé světové války. Během konfliktu se zformovalo mnoho jejích klíčových prvků, z nichž většina platí dodnes:

Ignorování válečných konvencí. Masakry civilistů. Masakry válečných zajatců. Bombardování měst. Význam letectva a jeho podpory pozemních sil. Význam tanků. Význam propagandy. Neuvěřitelná slepota západních intektuálů ohledně pravé podstaty marxismu-leninismu, a jejich stejně neuvěřitelná schopnost vytrvale a navzdory zkušenosti povyšovat abstraktní ideje nad realitu.

Generál Franco nakonec na jaře roku 1939 utrpěl Pyrrhovo vítězství, protože se Stalin na podzim 1938 rozhodl definitivně nechat Republikány padnout. Mohl si to dovolit. Za jeho pomoc mu museli platit cash, zlatem ze státních rezerv. Inkasoval od nich celkem zlato za 600 milionů dolarů (tehdejších).

Franco skončil válku s dluhem přes 500 milonů dolarů Německu a Itálii. Kromě materiálních a ekonomických škod však Španělsko zaplatilo ještě mnohem vyšší cenu morální. Občanská válka a její průběh na desítky let rozdělily španělskou společnost. Některé jizvy se prostě nehojí.

Zajímavým rysem války byla činnost tzv. Interbrigadistů. Šlo o dobrovolnické jednotky, složené z cizinců podporujících Republikány. Celkem jich bylo zhruba 40 000 a bylo mezi nimi i mnoho levicově smýšlejících Čechoslováků, zvaných později „Španěláci“. Tak také vzniklo proslulé komunistické heslo – „U Madridu se bojuje za Prahu.“ Tyto jednotky se skládaly zpravidla z idealistů – nevojáků a utrpěly tomu odpovídající drastické ztráty. Ovšem politické školení mužstva u nich mělo vysokou úroveň. Z deníku britského interbrigadisty:

9. března. Zaujali jsme pozice v záložní linii. Navštívil nás tam redaktor „New Masses“ a čtyři další američtí soudruzi.

10. března. Navštívil nás básník Stephen Spender. Společná četba z „Daily Workeru“. Zjišťuji, že oznámil mou smrt.

13. března. Bylo velmi dojemné slyšet muže, promáčené až na kůži, zpívat Internacionálu.

Všichni zúčastnění na současném dění ve Španělsku, včetně mudrců z Evropské unie, by si možná měli před „pouštěním se do jakýchkoliv větších akcí“ tuto část španělské historie znovu prostudovat. Především však ti sedící v Madridu a Bruselu. Ti minimálně dvakrát.

A hned poté mohou začít studovat historii vzniku nezávislého Kosova nebo třeba i Slovenska, případně si oživit paměť ohledně svého počínání při pokusu Čečenska oddělit se od Ruska.

Platí právo na sebeurčení národů, formulované prezidentem Wilsonem po první světové válce, jež je nyní součástí charty OSN, nebo neplatí? Platí, ale jak pro koho a jak kdy? Vzniklo tedy Československo před 99 lety protiprávně, díky flagrantnímu porušení rakousko-uherské ústavy z roku 1873? Neříká se podobnému počínání „dvojí metr“?

Kosovo i Čečensko se nám hodilo do krámu, protože jsme tím parádně nasrali Rusa. Katalánsko se nám do krámu nehodí, protože jeho odtržení od Španělska Rusa rozhodně nenasere, spíš naopak. 

Nevím, jak vy, ale já držím Kataláncům palce a nejen proto, že jsou slabší. Jejich boj za nezávislost vnímám jako jasný důkaz toho, že projekt evropské integrace je nesmyslný a utopický sociální konstrukt, jdoucí proti lidské přirozenosti.

A tou je být hrdými občany svého národního státu, kteří si na jeho půdě sami rozhodují o svých věcech. Čím dřív to po mně pochopí i bytostní demokrati v Madridu a Bruselu, tím lépe pro Evropu. A naopak.

Závěrem ještě o jiné lidské přirozenosti. Na holocaust, v původním řeckém smyslu ohnivou obět vyšší moci, nemá autorská práva výhradně jen Hitler a nacisté. Je to v nás. V lidech. Ve všech. Od počátku věků. V Evropě to bylo naposledy k vidění před pouhým čvrtstoletím na Balkáně.

2,382 total views, 1 views today