Nejpopulárnější zbraní v Evropě se stává židle. Všem snadno dostupná, levná, ve větších množstvích překvapivě účinná. Často volně k použití i na místech činů. U médií, policie i státních zástupců oblíbená! Zcela zjevně přiměřená způsobu útoku a navíc politicky korektní! Nebojte se ji nosit, nebojte se ji použít! Každému Evropanovi jeho vlastní židli!

Tak, jak proud islámských inženýrů vytrvale přichází kulturně, nábožensky, geneticky i materiálně obohatit Evropu, zvyšuje se logicky i četnost konkrétních případů mezikulturních happeningů. Stárnoucí, hloupnoucí a ubývající Evropané mají stále častěji možnost se na vlastní kůži přesvědčit o mnohých výhodách, plynoucích ze zvyšování muslimské populace ve svých utlačovatelských, postkoloniálních státech. Ta asi nejviditelnější z nich, je u muslimů povinná, avšak přesto velmi populární. Jde o celoevropsky ústavně zaručenou formu vyznávání pravé víry – džihád.

Tu Vás šiřitel víry vyhodí do luftu při čekání na letišti, tady do Vás nasype zásobník z kalacha na koncertě, tamhle Vás rozjezdí kamionem či dodávkou. Tyto skvělé příležitosti ke kulturnímu obohacení islámem, jsem seřadil podle míry sofistikovanosti, potřebné k jejich realizaci.

Nakonec jsem si tedy ponechal nejjednodušší způsob, jak může dojít k průniku dvou, zdánlivě nekompatibilních kultur – a to úplně doslova. A sice, že Vás nějaký palestinský fyzik, frustrovaný životem na Západě, prostě rozpáře jak slanečka.

Teď trochu odbočím od tématu, aby mne někdo neobvinil, že vypichuji jen zcela ojedinělá negativa náboženství míru a pomíjím naprosto převažující pozitiva. Kromě džihádu, nám tedy prorok Mohamed nabízí ještě namátkou tyto kulturní výdobytky, prověřené staletími:

  1. Možnost vidět a slyšet orientální architekturu a kulturu, aniž by bylo nutno někam cestovat

  2. Unikátní příležitost na vlastní oči studovat náboženský, společenský a ideologický systém pedofilního velbloudáře, přenesený z ranného středověku do současnosti bez sebemenší změny

  3. Jedinečná šance odvrhnout konečně zátěž pomýleného římského práva a přijmout dokonalý právní systém plynoucí z Boží vůle

  4. Příležitost definitivně se zbavit matoucích židokřesťanských okovů a z nich plynoucích úchylek: demokracie, svobody, vědy, umění, kritického myšlení, bůčku a ovocných destilátů

  5. Pravou emancipaci žen, projevující se především nošením burky, uříznutím klitorisu a ukamenováním za vlastní znásilnění

  6. Konečné řešení letitého problému diskriminace LGBT komunity nabízením výletů na střechu nejbližší výškové budovy

A nyní zpátky k meritu věci. Poslední dobou přibývají v západní Evropě téměř geometrickou řadou útoky islámských teroristů na tzv. „měkké cíle“. Měkké cíle, to jsme my, plebejci a proletáři, co nemají pancéřované limuzíny, gorily a hnízdečka v hlídaných rezidenčních čtvrtích. To, že syrští lékaři nevyhazují do vzduchu europapaláše, nebo jaderné elektrárny, je mimochodem jeden z hlavních důvodů, proč s tím nikdo nic reálně nedělá, a ani dělat nebude.

Nyní si krátce popíšeme standardního teroristu naší doby. Psychicky labilní a svým konzumně orientovaným, bezbožným okolím frustrovaný „osamělý vlk“. Přestože je vždy muslim, nikdy nemá nic společného s islámem. Velmi často nechodí do mešity, chlastá a sjíždí se koksem. Vždycky je v nějakém registru, pod dohledem a všichni široko daleko vědí, že si četuje s kámošema z Islámského státu. Přesto nikdy není nebezpečný, na někoho napojený a jeho čin každého z MI5 překvapí.

Vyjma spektakulárních, mediálně oblíbených explozí a střelby, přibývá zejména útoků pomocí toho, co má vidinou ráje natěšený, osamělý vlk zrovna po ruce. A logicky to nejčastěji bývá nůž. Je snadno dostupný, zacházet s ním umí každý a k jeho úspěšnému použítí netřeba vyšších nervových funkcí. Prostě jednou vejdete do krámu, vezmete z regálu Tescoma kuchyňák a jdete na věc. Jednoduché jako facka.

Veškeré vymoženosti Západu jsou tím pádem rázem out. Satelity, drony, odposlechy, kamerky, detekční rámy, buzerace na letištích, utahování šroubů ovčanům a všechno to krájení salámů je nám najednou úplně k hovnu.

A nyní na scénu konečně přicházejí v úvodu avizované židle. S jejich pomocí se totiž oběti multikulturních průniků nejčastěji brání stát se vstupenkou do ráje pro vydlabaného islámského fanatika ze sousedství. Můžete s ní nejen ubránit život svůj, ale i životy svých bližních. Navíc poté, co s ní utlačovanou oběť západní civilizace konečně skolíte, můžete si na ní sednout, dát kávičku a zapálit trabuko. Protože někdy je to čekání na příjezd místní varianty Pomáhat a chránit kurevsky dlouhé.

Pokud tedy nemáte naprosto mimořádnou kliku a kavalérie není náhodou někde za rohem, na což bych rozhodně nespoléhal. V drtivé většině případů se ramena zákona dostaví se zpožděním v řádu desítek minut, popatří na Vaší tělesnou schránku, ležící na chodníku a obtáhnou Vás neuměle křídou. „Co můžu říct než…smůla!“*

Myslím, že celkem chápu, proč ta mediální glorifikace hrdinů s židlemi, kameny a holými pěstmi. Židle nikomu nevadí, jejich vlastnictví nikoho nepopouzí, nejsou určené k zabíjení, nikdo se jich nebojí, vlastník židle není pro nikoho divný pavouk, jejím vlastnictvím nenarušujete státní monopol na násilí, a hlavně – nedá se s nimi svrhnout vláda.

Já, na rozdíl od presstitutů a vohnoutů, nehýkám organizovaně nadšením, kdykoliv se někdo náhodou a díky pouhému štěstí ubrání ozbrojenému fanatikovi židlí nebo půllitrem. Neslzím dojetím nad záplavou plastových svíček a stereotypními bláboly politiků. Nedojímám se ani nad příběhy hrdinů z nutnosti a nad nezastrašenými občany, odhodlanými tvářit se i nadále, že problém rozhodně není v islámu.

Vždycky, když k podobnému případu dojde, popustím raději uzdu své divoké fantazii a nasednu na imaginárního okřídleného koně jménem Burák. Odletíme spolu do Jeruzaléma, hlavního města státu, kde občané zpravidla nemusí používat na obranu svých životů židle, usednu tam ve stínu tisícileté Západní zdi, němého svědka vzniku mých kořenů, a přemýšlím.

Přemýšlím o tom, kolik zbytečně zmarněných životů by mohlo být zachráněno, kdyby na místě byl někdo ozbrojený něčím přesvědčivějším, než pouhou židlí. Lhostejno kdo – voják na vycházce, policajt mimo službu nebo, a tady je ten kámen úrazu – nedej přírodo civilista. Z hlediska EU, neomarxistických jelit a médiusů strašidelná noční můra. Ozbrojený občan=nebezpečný občan, to jistě všichni chápete. Sobě, svému okolí a hlavně nám, světlonošům pokroku z Brusele.

Že legálně drženými zbraněmi je pácháno statisticky mizivé minimum trestné činnosti a jejich majitelé se v téměř absolutní většině chovají zodpovědně a nikdo o nich ani neví? Koho to zajímá?

Pistolky nebudou a fertig. My víme nejlépe, co potřebuješ, vohnoute pomýlená, židle ti na obranu musí stačit. Na tomto evropském narativu nic nemění ani fakt, že u nás máme v současnosti velmi slušný zbraňový zákon. Ovšem na jak dlouho? Stačí aby se k veslům dostali kolaboranti typu soudruha Gabala a už to pojede směr Brusel – „židle, nejlepší přítel etnického Evropana“.

Přemýšlím, co by se stalo, kdyby v Londýně, v Hamburku nebo v Uherském Brodě byl alespoň jeden ozbrojený člověk. Jeden svobodný, zodpovědný občan, který odmítá vložit odpovědnost za svůj osud do rukou státu a jeho pofidérních institucí typu „vyzvali jsme je k odchodu, ale asi nás nikdo neslyšel, tak čekáme až se rozejdou sami od sebe“.

Kdoví, možná by nechal židli židlí a chudáka Ahmada prostě svojí devítkou střelil do palice. Vždyť po tom vlastně toužil, ne? Chtěl se stát mučedníkem, odebrat se do ráje a tak dále. Všichni to už známe nazpaměť. A hrdinové s židlema mu to vlastně pokazili, islamofobové.

* Citát pochází ze seriálu Červený trpaslík

 ** Omlouvám se tímto Svobodným, za zneužití jejich hesla

2,158 total views, 9 views today