Mediální společnost: O čem se mlčí a nepíše, to neexistuje

Za dobré vysvědčení knihu, ale ne tuhle

Rok 2010 byl v Německu plný zásadních událostí a protikladů. „Multikulturalismus naprosto, ale naprosto selhal,“ prohlásila v říjnu Angela Merkelová. „V Německu už není místo pro více lidí z cizích kultur,“ řekl o pár dní dříve Horst Seehofer, bavorský premiér a předseda strany CSU. Ve stejném období se v zemi poprvé začalo nesměle diskutovat o fenoménu „Deutschfeindlichkeit“, nenávistných útocích proti Němcům a šikaně jejich dětí na školách s větším počtem žáků z imigrantských rodin. V srpnu téhož roku vyšla vysoce explozivní kniha ekonoma Thilo Sarrazina s názvem „Deutschland schafft sich ab“, v českém překladu „Německo páchá sebevraždu„, jenž celý tento proces symbolicky „odpálila.“ Už už se zdálo, že Německo po letech života v iluzích, vykročí správným směrem otevřené a věcné diskuse o nejpalčivějším problému země i současné Evropy. Obrovský zájem voličů toto po léta zakázané téma otevřít, vyjádřený závratnou prodejností „skandální“ knihy způsobil, že opatrná populistka Merkelová v afektu postavila celou svou dosavadní rétoriku na hlavu a pronesla onen naprosto nečekaný výrok. Byl to ale jen záblesk marné naděje. Levicová mediálně-politická klika multikulti ideologů a dobroserů zvaných „gutmensch“, nepřipustila sebemenší odklon ze stávajícího kurzu směrem ke kulturně obohacenému Německu bez Němců. Sarrazin byl jednohlasně prohlášen za kacíře šířícího rouhačské bludy ohlupující bohabojný lid a byl svolán inkviziční tribunál. Kancléřka okamžitě pochopila, že přestřelila a pokorně se navrátila do lůna církve svaté. „Islám k Německu patří, stejně jako křesťanství a židovství,“ reagoval na Sarrazinovu knihu prezident Wulff a osobně inicioval jeho „odejití“ ze Spolkové banky. Úsměvné je, že sám byl hned poté rovněž odejit ze své funkce kvůli podezření z korupce. Kacíř byl levicovou inkvizicí dlouho lámán v mediálním kole a vystavován na pranýři, zlomit se ho ale díky masivní podpoře veřejnosti a osvícené menšiny elit „gutmenschům“ nepodařilo.

Statistika nuda je

Migrační krize totiž nepropukla na přelomu loňského a předloňského roku, jak by se mohlo podle jejího mediálního obrazu zdát, ale mnohem dříve. Kromě notoricky známých sociálních rájů v severní Evropě, je cílovou zemí značné části „uprchlíků za blahobytem“, jak je nazývá Thilo Sarrazin, už dlouhá léta především štědrý německý sociální stát a jeho magický systém podpory v nezaměstnanosti s názvem Hartz IV, zajišťující všem příchozím bezpracný příjem, jenž by z nich v domovských zemích učinil zámožné občany. Množství přistěhovalců z islámských zemí tak neustále po řadu let strmě stoupalo a alarmující signály, že se brzy stane nezvladatelným, existovaly dávno před vypuknutím loňského stěhování národů. Nyní několik základních čísel: Studie OSN z roku 2000, „Replacement migration“ říká, že vyrovnání trvalého úbytku výdělečně činného německého obyvatelstva imigrací, by vyžadovalo každoroční přísun 500 000 přistěhovalců. Podle údajů Spolkového statistického úřadu v rozmezí let 1970-2003 stoupl počet imigrantů ze 3 na 7,3 milionu, ale počet plátců sociálního pojištění mezi nimi se nezvýšil, a zůstal na počáteční úrovni cca 1,8 milionu. Výzkum Bertelsmannova institutu z ledna 2015 ukazuje, že 54% Němců pod 29 let má negativní názor na Izrael. Pro dokreslení podstaty tohoto textu jsou velmi důležitá ještě tato čísla: 62% německých novinářů je levicově zaměřených a 36% podporuje Zelené, uvádí průzkum hamburského Institutu pro žurnalistiku z roku 2005. Podobných analýz, seriózních věcných dat a výzkumů, ukazujících prokazatelně převažující negativní vliv přistěhovalců ze světa islámu na německou, potažmo evropskou společnost, existují celé stohy. Nikdo se jimi ovšem neřídí. Schopnost ignorovat nevhodná fakta a odkládat je bez čtení do archivů, je základním kvalifikačním předpokladem unijních politiků, byrokratů a mainstreamových novinářů.

Islám je typicky evropský prvek

Naprosto v rozporu se zmíněným odsouzením multikulti ideologie, všemi statistikami i proti zdravému rozumu, držela kancléřka Merkelová v roce 2015 neochvějně opět původní kurs směrem ke kulturní sebevraždě země. Nejprve velmi emotivně, v reakci na vzrůstající vliv hnutí Pegida, opakuje výrok nyní už bývalého prezidenta Wulffa „Islám k Německu patří,“ později přidává vlastní originální nápad „Vítejte,“ dávající směru název „Willkommenskultur“, a po zjištění rozsahu muslimské invaze to celé uzavírá optimistickým „To zvládneme.“ Všechny tyto neuvěřitelné veletoče svědčí o lecčems, jen ne o existenci konzistentní politické linie, mající na zřeteli především zájmy Německa a jeho občanů. Výrok kancléřky o tradicích islámu v Evropě, zopakovala ve stejném duchu i roce také komunistka, ministrině zahraničí EU a kamarádka palestinských teroristů, Federica Mogherini. Tuto obdivuhodnou ukázku ideové shody a demagogie si dovolím doplnit faktickou poznámkou, že přibližně do roku 1960 neexistovala v Evropě, vyjma Balkánu, žádná muslimská komunita, která by stála za řeč.

Drž hubu „stará děvko“! 

A tak zatímco doutnák vedoucí k sudu s prachem v německém podpalubí už dávno hořel, Berlín tančil dál nevzrušeně svůj willkommenskultur valčík. Německá paranoia, způsobená patologickou posedlostí vykoupením zločinů minulosti a zároveň děsivou hrůzou ze spáchání nových způsobuje, že se Němci raději potichu vytratí z dějin jako národ, než aby byli znovu obviněni z nějaké formy nelidskosti. Důsledkem toho všeho je ona absurdně tvrdošíjná neschopnost podívat se nežádoucí pravdě do očí. Z toho důvodu se kompletní německá levicová intelektuální scéna, zahrnující většinu médií a národních elit, zaměřila místo na reflexi Sarrazinem nastoleného problému s přistěhovalci a tradičním islámem, takřka výhradně na osobu jejího autora. Doslova na dohled valící se muslimské tsunami kamenovali veřejnoprávní strážci ideové čistoty Sarrazina za to, že si dovolil prolomit tabu a napsat pravdu o sebedestruktivní německé sociální politice a jejím vlivu na stoupající počet neintegrovatelných příchozích z islámského světa. Celospolečenská debata o palčivém problému se tedy nekonala a řešilo se výhradně to, zda autor svou věcnou analýzou neříká ve skutečnosti o příjemcích sociálních dávek, že jsou příliš tlustí, líní a od přírody natvrdlejší. Na autora byl uspořádán mediální hon, připomínající nejlepší léta bývalé komunistické NDR. Levicové bojůvky vydávané médii za veřejnost, narušovaly pravidelně jeho veřejná čtení s transparenty „Drž hubu Sarrazine„. Dobovou atmosféru nejlépe přibližují titulky: „Člen SPD Sarrazin varuje před cizinci“, „Volání krysařovo“, „Provokatér nevyřeší problémy Německa“, „Proč má Sarrazinova integrační demagogie tolik následovníků“? „Jsou muslimové hloupější“? „Zlý stařec, před nímž děti utíkají“, „Předčasný penzista Sarrazin milionářem“. Výtažky výhradně z německého bulváru použili tehdy evidentně rovněž naši bajkaři. Lidovky.cz hlásily: „Rasistický kverulant Sarrazin bude vyhozen z centrální banky,“ Česká televize uváděla: „Sarrazinovi rasistické výroky rozdělily Německo na dvě půlky,“ Týden.cz psal: „Bankéř Sarrazin proti Saracénům. Muslimští přistěhovalci chtějí dobýt Německo vysokou porodností. Až na prodej ovoce a zeleniny nejsou užiteční.“ Zajímavé je, že český překlad knihy vyšel až rok po zveřejnění těchto článků. Kdo ji přečetl celou, ten ví, že obsahuje brizantní nálož politické nekorektnosti, ale rasistické výroky nikoliv. Nejsou v ní žádné lacině populistické bulvární obraty, urážky ani lži. Uvádí pouze pro někoho nepříjemná, k věcné polemice vybízející  fakta, nic víc. Žádný autorův výrok nebyl právně napaden, zato on byl nucen hájit svou čest v několika soudních sporech. Zatím všechny vyhrál, pouze Vrchní zemský soud vydal rozhodnutí, že označit někoho veřejně za „starou děvku„, je ještě v mezích ústavou garantované svobody projevu.

Nemám čas číst, vládnu

Aféra zaměstnala německé levicové elity natolik, že místy připomínaly kapelu vyhrávající tango na potápějícím se Titaniku. Kancléřka Merkelová nejdříve tradičně uvážlivě prohlásila: „Nevidím v knize žádný přínos“ a teprve poté přiznala, že ji vůbec nečetla. To byl ostatně problém naprosté většiny jejích kritiků. Nijak jim to samozřejmě nebránilo pokračovat v jejím rozhořčeném odsuzování. Sarrazin byl ocejchován jako rasista, pravicový populista a dokonce antisemita. Po vyhazovu z práce následoval pokus o vyloučení ze strany SPD, jenž nevyšel. Vzorní němečtí demokraté obviňovali Sarrazina z používání nacistických praktik a zmiňovali v souvislosti s ním Osvětim. Sami poté neváhali a přesně ve stylu nacistického zákona „Sippenhaft“, neboli „viny krve“, přisuzujícího stejnou odpovědnost za zločiny proti státu také příbuzným obviněného, proskribovali i jeho manželku. Trapnost, stupiditu a hlavně absurdnost onoho likvidačního tažení nejlépe vyjadřuje jeden z oné menšiny německých intelektuálů, kteří vystoupili na Sarrazinovu obranu, židovský spisovatel Chaim Noll: „K čemu je nám názorová svoboda, jestliže jsou z ní eliminovány celé sféry myšlení? Má-li islám patřit k Německu, jak nám tvrdí někteří politici, pak k Německu musí patřit i kritika islámu. V západních zemích patří k lidským právům i možnost kritické reflexe jakéhokoliv jevu. Kritika islámu je nutná k zachování duchovní svobody v Evropě.“ Novinář Bertold Köhler napsal: „Svoboda názoru se netýká jen těch názorů, které jsou pokládány paní kancléřkou za užitečné a moudrými sloupkaři za hodné diskuze, nýbrž i výroků mylných, zavrženíhodných a deklasujících, pokud nepřesáhnou hranici ostatních ústavou garantovaných hodnot.“ Inkviziční tribunál přesto zasedal na pokračování až do roku 2013 a úspěšně dal zapomenout na podstatu celé věci. Odsun imigračního sudu s prachem mimo veřejný obzor i paměť navíc spolehlivě dokonalo rozhodnutí Merkelové, učiněné rovněž roku 2010, přidat k německému státnímu rozpočtu novou položku s názvem Řecko. Mimózní Berlín díky tomu plánoval přijmout v roce 2014 celkem 6 000 uprchlíků. V průběhu první poloviny onoho roku se v německojazyčných médiích objevilo necelých tisíc článků obsahujících slovo „uprchlík“- téměř všechny referovaly výhradně o potopených lodích ve Středozemním moři.

Nehodící se škrtněte

Po svém loňském vědeckém příspěvku k historii kontinentu, obdržela kancléřka Merkelová otevřený dopis od německého občana Hameda Abdel-Samada, politologa, publicisty a muslima egyptského původu. A také pravděpodobně nejznámějšího německého kritika islámu, který už léta píše a veřejně nahlas říká věci, podobně jako Sarrazin, o nichž se nesmí mluvit ani potichu a o samotě. V Německu totiž existuje dvojí pohled na islám. Ten oficiální, zastávaný mainstreamovými médii a politiky, tvoří jeho pojímání výhradně jako náboženství, jež má nezcizitelná ústavní práva a je pevně propojen s vládní sociální politikou. Neoficiální, a proto nežádoucí náhled na islám je prezentován malou částí muslimské populace, která odmítá vidět jen dílčí zástěrku náboženství a vnímá ho jako celek neoddělitelného propojení středověké politické ideologie s vírou. Tito osvícení muslimští liberálové veřejně kritizují nejen islám, ale i přístup evropských elit k němu a činili tak již dávno před Sarrazinem. Jejich reformní pojetí islámu se v ničem nepodobá onomu potěmkinovskému obrazu neprávem utiskovaného a neškodného náboženství, který nám je stále předkládán a o jehož blahodárném vlivu na Evropu nás denodenně přesvědčují média a Bruselem vyškolení neomarxisté. Největším paradoxem této skutečnosti je fakt, že svými odvážnými postoji hájí tito páriové a disidenti ony proslavené hodnoty evropského humanismu daleko více, než všichni křesťanští evropští „gutmenschové“ dohromady.

Svými moderními postoji k víře kromě toho riskují nejen společenskou pověst a sociální vyloučení, ale především vlastní životy. Pronásledují je radikálové, v islámském světě jim hrozí smrt a často jsou nuceni se skrývat, nebo žít pod policejní ochranou. Přestože muslimové tohoto typu jsou jedinou nadějí islámu na osvobození ze středověkých okovů násilí a netolerance, demokratická evropská média se tváří, že neexistují. Místo toho nás raději zahlcují rozhovory s učenými radikály typu Ahmada-al Tájiba z egyptské islámské univerzity Al-Azhar, jehož hojně citovaný březnový projev v Bundestagu byl plný těch správných pasáží z koránu o toleranci a míru, včetně sofistikovaného odsouzení Islámského státu. Hamed Abdel-Samad tomuto apoštolovi míru napsal: „Islámský stát nedělá nic víc, než že provádí to, co je napsáno v knihách Al-Azharu.“ U nás podobnou úlohu zastává například Hassan Alrawi, předseda Ústředí muslimských obcí, který pravidelně v ČT odsuzuje násilí a horuje pro integraci. Mezitím v brněnské mešitě každý pátek hlásá nenávist k Židům a nevěřícím.

„Já píši Vám – co mohu více?“

Část dopisu Hameda Abdel-Samada kancléřce si dovolím nyní ocitovat, neboť našim mediálním loutkářům pochopitelně nestál za zmínku: „Jste kancléřkou všech lidí žijících v Německu, a tím samozřejmě i kancléřkou muslimů. Nejste však oprávněna tvrdit, že islám je součástí Německa. Úkolem politika není hodnotit, nebo dokonce obhajovat nějaké náboženství. Politici jsou zde pro lidi a ne pro jejich ideologie. Než vypustíte takové prohlášení do světa, jste povinna vysvětlit lidem, co islám vlastně znamená!“ Dále se ptá kancléřky, zda někdy slyšela o džihádu, trestech smrti pro odpadlíky a kritiky, platném institutu otroctví, neexistujících právech žen, polygamii a dalších jevech provázejících islámské náboženství. „Buď nevíte, že to všechno k islámu patří, a pak nejste kvalifikována pronést takový výrok. Nebo to víte a vědomě klamete občany této země kvůli obchodům, například se Saúdskou Arábií a aby se neurazili turečtí obchodní partneři! Mýlíte se a klamete nás. Neděláte zdejším muslimům žádnou laskavost, když říkáte něco, co není pravda a co většina Němců vidí jinak…To vy , politici, ničíte mír v této zemi a tak ženete lidi proti sobě.“ Při jiné příležitosti pronesl: „Vůči islámu se z politických a hospodářských důvodů kultivuje politika appeasementu a obavy vlastních občanů jsou zamlčovány…Náhubek je jednodušší než rozumná argumentace.“ K válce s Islámským státem říká: „Islám bez islamismu nikde v islámském světě neexistuje a nikde není nenásilný. Všichni kdo tvrdí, že ISIS nemá co dělat s islámem, ztěžují boj s ním. Je třeba mu čelit kulturou a svobodou. A ke svobodě patří i pranýřování koránu a jeho otevřená kritika.“ Autor těchto výroků momentálně čelí trestnímu oznámení za šíření nenávisti kvůli jednomu výroku ze své knihy o Mohamedovi a je nucen žít pod policejní ochranou. Jeho otevřený dopis zveřejnil v Německu pouze deník Handelsblatt.

Cizí nevěsta a Multikulti omyl

Další neúnavnou bojovnicí za reformu islámu je Necla Kelek, socioložka tureckého původu, odbornice na problémy a postavení muslimských žen a autorka bestselleru o vynucených sňatcích „Cizí nevěsta“. Cituji: „Levicově liberální a zelení multikulturalisté pod praporem tolerance a náboženské svébytnosti legitimizují každodenní násilí a intoleranci provozovanou na ženách ve jménu islámu.“ O nošení šátku říká: „Západní intelektuálové nás nabádají, abychom vůči takovým otázkám odívání nebyli nedůtkliví. Demokracii u nás ani v Turecku taková lapálie prý neohrozí. Já tento postoj nesdílím, neboť šátek je plápolající prapor v čele jedné ideologie, prapor kolektivistického a patriarchálního obrazu muslimské společnosti.“

Přizvukuje jí Seyran Ateš, advokátka, muslimská feministka a publicistka, autorka studie „Multikulti omyl“: „Integrace muslimů musí vždy zákonitě zkrachovat, západní společnost nemá ani potuchu, jak muslimové myslí a cítí.“ „Multikulti človíček nakupuje zeleninu u Turka a je hrozně pyšný, jak žije multikulturně a neněmecky a přitom ho život a kultura jeho zelináře vůbec nezajímají.“ „Jak je možné, že všichni schvalují nebo mlčí, když otcové nepouštějí své dcery na školní výlety nebo jim zakazují školní sport?“ „Islám se musí reformovat, co my potřebujeme je islámský Luther…Jako demokraticky myslící člověk mám právo požadovat, aby se islám v Německu přizpůsobil jeho ústavě a všeobecně platným lidským právům.“ Seyran Ateš po léta hájila týrané muslimské ženy. Opakovaně ji napadli a těžce zranili manželé jejích klientek a musela se dlouho skrývat. Z bezpečnostních důvodů se vloni odstěhovala do GRUZIE. Německo už totiž není pro islámské disidenty bezpečné.

Kupředu levá

Zatímco u našich nejdůležitějších a doslova osudových sousedů stoupá opět tlak ve společnosti do červených čísel, my se tady u nás v teplíčku hádáme na sociálních sítích, jestli je Zeman kromě ruského, také čínský špion a kdo a kam vyvěsil, nebo naopak nevyvěsil jakou vlajku. Média jedním dechem obhajují lidská práva a zároveň velebí smažky, okupující a ničící cizí majetek. Nevadí jim ani to, že se profily a blogy mažou ve velkém. Česká televize si už Dienstbiera zřejmě ubytovala přímo na Kavčích horách a mediální agenti s teplou vodou, jako je třeba Jiří Pehe z portálu Novinky.cz, dál v klidu zaměřují svou pozornost i hnojomety téměř výhradně směrem na Hrad nebo názorové oponenty. Skutečná realita je nezajímá, jiné postoje než ty jejich mají svůj původ vždy v Kremlu a smrdí rublem. Zadáte-li jména odvážných lidí a skutečných Evropanů, jako Hamed Abdel-Samad, Necla Kelek nebo Seyran Ateš na tomto českém zpravodajském portálu, dostanete odpověď, „nebylo nic nalezeno, zjednodušte svůj dotaz.“

Některé citáty Necly Kelek a Seyran Ateš převzaty z blogu Hany Deutschmann.