O zbraních a lidech

Kladivo na teroristy

Směrnice EK o níž je řeč, spatřila světlo světa roku 1991 a náš současný zákon o zbraních z ní samozřejmě vychází. Dokonce v některých částech jde jeho buzerační potenciál zcela zbytečně nad její rámec. Nicméně se jedná o funkční a prověřenou normu, která plní svůj účel, aniž by házela příznivcům střelných zbraní pod nohy příliš velké klacky. V rámci EU máme jeden z nejlepších zbraňových zákonů a nechat si ho znásilnit nějakým nekompetentním, nevoleným bruselským byrokratem, by byl zločin proti lidskosti.

Předmětná směrnice byla vytažena z klobouku po loňských atentátech ve Francii, jako hlavní trumf v boji s terorismem. Evropou znějí výbuchy a střelba z výhradně nelegálně držených, plně automatických zbraní v rukou islámských teroristů, a hlavní viditelnou odpovědí Bruselu je setrvalá snaha připravit vlastní bezúhonné občany o legálně držené zbraně samonabíjecí. Rozdíl mezi nimi je naprosto zásadní a spočívá v dění po zmáčknutí kohoutku: teroristé to zmáčknou a vysypou celý zásobník naráz, bezúhonný střelec je v imaginárním souboji těžce handicapován tím, že každý výstřel si žádá nové zmáčknutí spouště.

Brusel má přesto pocit, že právo na svobodu náboženského vyznání převyšuje ostatní práva natolik, že hlasitě fandit islámu už nestačí. Proto se ještě pokouší zodpovědnému občanovi v tom nerovném souboji jeho méně účinnou zbraň vyrazit z ruky. Jestli tohle není projev patologické touhy vnucovat druhým svou vůli a jasná ukázka nebetyčné tuposti, tak už nevím co. S touto urputnou snahou neustále utahovat šrouby slušným lidem skvěle kontrastuje nedávné zábavné prohlášení předsedy EK Junckera o přehnané unijní zvyklosti strkat rypák lidem do soukromí.

Místo potírání nelegálního obchodu se zbraněmi, islámského fundamentalismu, zdrojů financování terorismu a především likvidace jeho evropského zázemí, bojují bruselští buzeranti s největší současnou hrozbou pro Evropu především tím, že omezují svobody Evropanů, obviňují je z xenofobie a káží o nutnosti ještě větší náboženské tolerance. Česká republika snaze o odzbrojení vlastních občanů zatím odolává, otázkou zůstává, jak dlouho politikům vydrží odvaha. Poslanecká sněmovna odmítla zbraňovou buzeraci impozantním poměrem 142 hlasů proti 2. Na dva statečné vlastence, kteří hlasovali pro perzekuci spořádaných spoluobčanů, se stojí za to podívat zblízka.

Hooši, děkujem!

Poslanci Zlatuška a Gabal nemohli lépe demonstrovat, na čí straně dlouhodobě stojí. Nelze jim vyčítat, že projevili názor, to je v naprostém pořádku, skutečná demokracie musí poskytnout beztrestnou možnost veřejně se znemožnit naprosto každému. Já mám ovšem tím pádem stejné právo, jako tito dva ctihodní pánové. A s chutí tedy prohlašuji, že poslanci Zlatuška a Gabal jsou bezpáteřní kolaboranti, kteří by za ždibec moci prodali vlastní babičku. Na lidech tohoto typu vždy stojí okupační režimy. Být čtyřicátá léta, obují si holinky a začnou mluvit doma německy, být srpen 68, ukazují ruským tankům, kudy k rozhlasu.

Přestože postup vlády v tomto punktu vítám a chválím, nepodléhám žádné euforii, na to znám příliš dobře své pappenheimské. Tak nějak cítím, že to víno, co nám nalili, nebude úplně čisté. Ministr Chovanec, jenž nyní hovoří jako osvícený zastánce zdravého rozumu, mne vloni po střelbě v Uherském Brodu chtěl rovněž hlasitě odzbrojovat, tudíž se přímo nabízí otázka, co stojí za tímto názorovým veletočem. A hlavně se k celé záležitosti nijak nevyjádřil náš čacký premiér, což samo o sobě lecos naznačuje. Buď tradičně žádný vlastní názor nemá, poradci mají dovolenou a on se jen veze s proudem, nebo jeho postoj k citlivému tématu nesnese jako vždy denní světlo.

Chovancovo názorové salto a vzorně jednotnou sněmovnu lze případně zdůvodnit tlakem mocné myslivecké lobby a čirým populismem, tři sta tisíc voličů přeci jen něco váží. Sobotkovo mlčení však naznačuje, že by si ten bezpáteřný skunk mohl třeba zbraně českých občanů nechávat v rukávu na výměnu za kvóty, až opět dojde na imigrační lámání chleba, protože proti kvótám je ještě daleko více voličů. Nic by mi neudělalo větší radost než zjistit, že se v tomto bodě mýlím.

Auta budou na povolení

Nyní několik holých faktů. Je empiricky ověřeno, že množství legálně držených zbraní nezvyšuje počet trestných činů, nýbrž přesně naopak. Státy s volnějšími režimy vlastnictví vykazují dlouhodobě příznivější výsledky, než země částečně, nebo zcela odzbrojené. Roční počet vražd na 100 000 obyvatel se v téměř dokonale odzbrojené Anglii pohybuje okolo 1,5. V České republice je to 1,0. Počet trestných činů spáchaných u nás ročně legálně drženou střelnou zbraní se dlouhodobě drží v řádu promile. Statisticky máte mnohonásobně větší šanci sejít ze světa pomocí auta, nože, nůžek, kladiva nebo kamene, než prostřednictvím legálně držené střelné zbraně. Na silnicích u nás loni zemřelo při dopravních nehodách 669 lidí. Olga Hepnarová úmyslně zabila náklaďákem přesne stejný počet lidí, jako šílený uherskobrodský střelec. Přesto nikdy nikdo nevolá po zpřísnění režimu vlastnictví nožů, kladiv, nebo aut, ale jen a pouze střelných zbraní.

Důvody jsou nasnadě. Pro zpravidla naprosto nekompetentní novináře představují zbraně v rukou občanů první krok k cestě na šikmou plochu a potenciální tisíce obětí militantních šílenců ročně. Chtít vlastnit pistoli může v jejich představách pouze psychicky narušený podivín, jenž v maskáčích i spí a stravuje se výhradně pomocí nouzových dávek US Army. Pro politiky pak vlastnící střelných zbraní představují rušivý prvek v pečlivě budované struktuře naprosté závislosti občana na státu. Zbraň je totiž symbolem občanské svobody, nezávislosti a především zodpovědnosti. Tyto prvky současné socialistické vlády systematicky a plošně potlačují. Ozbrojený občan, jenž je schopen hájit svá práva sám, stojí mimo žádoucí rámec, je daleko méně ovladatelný a náchylný k odporu.

Němá svědectví

Oba tábory „odborníků“ při taženích proti majitelům zbraní často používají velmi oblíbený argument, že nás přece dostatečně chrání naše nákladná policie, a zbraní tedy občanům netřeba. To nemá snad ani cenu rozebírat. Myslím, že oběti ze všech lokalit, které se staly během chvilky místem činu, by na tento neuvěřitelný blábol měly diametrálně odlišný názor. Sebelépe vycvičená a vyzbrojená policie už jen z čiré logiky věci nikdy nebude na místě tragédie včas, protože zatím nikde na světě nefasuje křišťálové koule. Jediné, co pro vás muži zákona opravdu spolehlivě udělají, pokud budete mít smůlu a budete ve špatný čas na nesprávném místě, bude to, že oblečeni do igelitu obtáhnou vaše ostatky křídou. Kdyby byl v Uherském Brodě v oné restauraci jeden z hostů ozbrojen a schopen zbraň použít, mohlo být obětí pouze méně a ne více.

Poslušně hlásím

Závěrem letmo nahlédneme do císařského patentu č. 223 z roku 1852, jenž upravoval držení zbraní na území Rakouska-Uherska a posléze Československa téměř sto let a střelhbitě ho zrušili až komunisté v roce 1949. Ani se jim nedivím, svou liberálností zákon daleko předběhl dobu a v mnoha ohledech byl mnohem benevolentnější, než úprava současná. Každý spořádaný občan mohl svobodně kupovat a vlastnit určený široký okruh zbraní, aniž k tomu potřeboval nějaký štempl. Toto zjištění poněkud nabourává onen stereotypní obraz habsburské monarchie, jako říše nesvobody a permanentního útlaku, v čele s úplně senilním despotickým monarchou, jehož podle putimského vachmajstra už „nemůžou pustit z hajzlu, aby jim nepodělal celej Schönbrunn.“

Také sám Švejk v úvodní pasáži nesmrtelného Haškova románu informuje paní Müllerovou, že on by „si na takovou věc koupil browning.“ Lapidární věta potvrzuje, že císař „Franc-Josef“, zvaný u nás familiárně „starý Procházka“, evidentně neměl nijak zvlášť velké obavy, že lid obrátí zbraně proti monarchii či jejímu vládci. V tomto ohledu byl skutečně velmi jasnozřivý, k pozdějšímu rozpadu říše a vzniku Československa došlo naprosto nenásilnou cestou, čímž zároveň vznikla naše hezká tradice předávat a opět přebírat vládu nad vlastní zemí výhradně bez použití zbraní.