Šašek a kancléřka

1. místo Kim Čong-un, 2. místo Angela Merkelová

Angela Merkelová pracuje čím dál usilovněji na tom, aby se zapsala do dějin nejen druhým místem v žebříčku nejdestruktivnějších německých kancléřů, ale útočí také na první místo ve světovém pořadí odtrženosti od vlastních občanů. To prozatím ještě drží soudruh Kim Čong-un, prezident Severní Koreje, ale mutti Angela už je v těsném závěsu. Po pozvání všech potřebných ze Středomoří a blízkého okolí, aby Němcům dělali obohacující společnost, zaměřila pozornost právě na své věrné a disciplinované pappenheimské. Vrozená národní ochota vždy se sklonit před die Obrigkeit (autoritou) a bez ptaní plnit rozkazy, počala pod náporem nových sousedů a jejich vrozené družnosti čím dál znatelněji ochabovat a erodovat.

Arbeit macht Frei

Pappenheimští totiž začali remcat. A sdružovat se v čím dál větším počtu na náměstích, pod transparenty s nápisy naznačujícími, že „vox populi“ , je od „vox Dei“ vzdálen několik světelných let. Což o to, s fašistickou lůzou na ulicích si poradit dovedla, jak si vyzkoušeli na vlastní kůži účastníci protestu proti silvestrovskému sexuálnímu džihádu v Kolíně, kteří byli v lednu osprchování vodnímí děly. Horší je to s „tydlety internety“. Voda, ani gumové projektily na ně použít nejdou, ovládat to nejde, vypnout už vůbec ne, prostě eine Katastrophe. Výhoda určitých mocenských pozic ovšem spočívá v tom, že se nemusíte crcat s kdejakým tajtrdlíkem, ale jdete rovnou hlavním vchodem do ředitelny. Takže když se Merkelová potkala vloni na podzim na summitu OSN s majitelem Facebooku Zuckerbergerem, šla rovnou k věci: „Tak kdy začnete mazat nenávistné projevy Marcu? Pracujete na tom?“„Ano“, odvětil hodný Marek, co rád spojuje lidi.

K její stále stoupající popularitě mezi prostým lidem přispívá dále fakt, že tvrdošíjně odmítá stanovit jakýkoliv limit pro maximální počet přistěhovalců, jak pod tlakem okolností činí příčetnější evropské vlády. Rovněž její demokratický vztah k občanům vyjadřujícím nesouhlasné názory s vládní imigrační politikou, je velmi společensky tmelící. A když už se zdálo, že dále, než kleknout si před tureckého diktátora se sepjatýma rukama už zajít nelze, hopla-máme tu další posunutí hranic lidských možností.

Svoboda projevu ano, ale…

Komik Jan Böhmermann 31. března 2016 v nočním pořadu televize ZDF zparodoval spolu s kolegou počínání Turecka a jeho despotického vládce Erdogana v souvislosti s vysíláním jiné německé televize, kde zazněla satirická píseň hovořící o Erdoganovi. Německý velvyslanec v Ankaře byl kvůli tomu předvolán k vysvětlení. Vláda poté stížnost Turecka odmítla s odvoláním na svobodu projevu. Součástí Böhmermannova výstupu byl dialog s imaginárním právníkem o hledání hranic satiry a jeho konstatování, že tato báseň je přesně ten typ, jenž už nesplňuje podmínky a je proto za hranicí zákona. Následoval přednes inkriminované básně, jenž k Erdoganovi skutečně není příliš laskavá. Kromě mnoha dalších roztomilých přídomků, je v ní obviňován ze zoofilie, ze záliby v dětské pornografii a rovněž je zmiňován v nelichotivém duchu rozměr jeho penisu.

Poslušně hlásím

Protože značná část Němců mluví, myslí a jedná turecky, zvedla se vlna rozhořčení, jenž dorazila rychlostí blesku do Ankary. Následovala stížnost a žádost o trestní stíhání nebohého vtipálka, protože v Německu stále platí jakýsi paragraf z 19. století, o trestní odpovědnosti za urážku cizího potentáta, bez ohledu na to, zda se nachází na území Německa, či nikoliv. Protože se naposledy použil někdy v šedesátých letech minulého století, kvůli perskému šáhovi, není povědomost o jeho existenci mezi současnými německými satiriky příliš rozšířená. Meritem věci ovšem je skutečnost, že jeho použití musí vždy posvětit německá vláda. Až potud se nejedná o nic tak mimořádného, stížnosti papalášů na neuctivost ze strany umělců, nebo novinářů, jsou běžnou věcí. Cena za podíl na moci je vždy zaplacena ztrátou určité části práv na soukromí a ochranu cti, jinak běžnou u normálního občana a práh urážlivosti musí mít veřejně činná osoba posunut o řádný kus dozadu.

Turecký prezident Erdogan má pravděpodobně tento práh posunut na opačnou stranu. Nechci se pouštět do nějakých spekulací, ale je možné, že to nějak souvisí s jeho tělesnou výškou a rozměrem v básni zmíněného orgánu.

Já, Recep Tayyip Erdogan, z Boží vůle paša

Takže věc doputovala na vládu. Je nadějí Německa, že nerozhodla jednomyslně, ale slušně se tam zhádali. Ministr zahraničí Steinmeier a ministr spravedlnosti Maas byli proti: „Náš názor je, že stíhání nemělo být povoleno.“ „Svoboda tisku, svoboda projevu a umělecké svobody jsou nejvyšší hodnoty, které vyžadují ústavní ochranu.“ „Já to považuji za špatné rozhodnutí“, řekl Thomas Oppermann, vůdce parlamentní frakce sociálních demokratů, „Stíhat satiru na základě zákona o urážce majestátu není v moderní době vhodné.“ V Německu ovšem velí Merkelová a ta rozhodla, že trestní stíhání komika pro urážku majestátu bude povoleno. Je nepochybné, že Böhmermann tureckého diktátora veřejně znectil a rovněž tak je nepochybné, že trestní stíhání je plně v souladu s německým právem. Měl si dát pozor na hubu, šašek jeden. Objektivně je tedy všechno v pořádku, takže proč o tom vlastně píšu? Protože je tu jeden malý zádrhel. Rozhodnutí o vhození Böhmermanna do justičního soukolí kvůli orientálnímu despotovi, záviselo zcela na kancléřce Merkelové. Nebudeme si nic nalhávat, vláda , to je ona, nikdo jiný. A Angela řekla ano.

Merde!

Měla tisíc možností, jak z toho vybruslit, aniž by předhodila bláznivého německého šaška tureckým vlkům. Dalo se to udělat se ctí, diplomaticky, jen mazaně nebo i škobrtavě, to je nepodstatné. Holým faktem je, že svoboda projevu v západní Evropě, ten svatý grál všech evropských humanistů, má od včerejška opět užší hranice kvůli chlapovi, který ji ve vlastní zemi už dávno udusil polštářem s vyšitým půlměsícem. Kvůli mohamedánovi, jehož jediným cílem je rozšíření středověké ideologie podobající se fašizmu, po celé Evropě. Děkujeme.

O motivaci tohoto výroku se v německých médiích vedou rozsáhlé diskuse. Ozývají se názory, „ať rozhodne soud“, a také pochopitelně zaznívají hlasy o vlezdoprdelismu kvůli imigrantům. Já osobně se přikláním k zastáncům teorie rektálního alpinismu způsobeného zoufalou snahou ničím nenasrat Turka, aby nám neposlal všechny Syřany najednou. Soudím také, že skutečný vrcholný politik, ve smyslu volený zástupce svého lidu, by v takovémto případě měl odpovědět jako francouzský generál Cambronne v bitvě u Waterloo na výzvu ke kapitulaci: „Merde!“

Nebohému šaškovi tentokrát rolničky nebyly nic platné. Po rozsudku bude pravděpodobně, v rámci zachování dobrých vztahů s orientální despocií, vydán do Ankary k potrestání podle práva šaria. Pro lepší pochopení celé problematiky přikládám následující náhled na osobnost žalobce:

Svoboda u nás jen kvete

V květnu 2015 turecký nezávislý deník Cumhuriet zveřejnil důkazy o pašování zbraní z Turecka Islámskému státu, organizované tureckou tajnou službou. Erdogan prohlásil: „Ten kdo zveřejnil tento příběh, bude těžce pykat.“ Novináři Dundar a Gul byli zatčeni, strávili tři měsíce v base a poté následovalo obviněni ze špionáže a napomáhání teroristům. Na protest proti jejich kriminalizaci se k soudu v Istanbulu březnu letošního roku dostavilo také několik generálních konzulů západních zemí, v čele s britským diplomatem Turnerem. Erdogan na to reagoval takto: „Generální konzulové v Istanbulu přišli k soudu. Kdo jste? Co tu děláte? To není vaše země , to je Turecko…Diplomaté mohou působit v rámci hranice svých misí. Kdekoliv jinde musíte mít povolení.“ Podle zprávy Asociace tureckých novinářů, 500 novinářů bylo v roce 2015 vyhozeno z práce, 70 podrobeno fyzickému násilí, 30 jich zůstává ve vězení-většinou na základě obvinění z „terorismu.“ Během letošní návštěvy Recepa Erdogana ve Washingtonu v Brookings Institution, napadla jeho ochranka už při příchodu novináře, kteří se pokoušeli pouze pracovat a poté se násilím pokoušeli vyvést ze sálu dva turecké žurnalisty, ačkoliv byli na seznamu hostů. V rozhovoru pro CNN Erdogan následně prohlásil: „Nikdy jsme neudělali nic, co by ohrožovalo svobodu tisku nebo projevu.“