Od našeho vstupu do EU uplynulo 15 let. Oficiální, mediální a společensky žádoucí pohled je, že to bylo fantastické terno. Kdo říká cokoliv jiného, je pravicový populista a pokud si dokonce přeje czexit, je navíc fašizující nacionalista a kremelský agent. Už to samo o sobě vypovídá o „stavu unie“ a tom, jaké je to terno víc, než všechny statistiky.

Soudruh Špidla, to je ten, co nám v roce 2003 za našich 200 miliónů vylíčil v barvách všechny plusy EU a o mínusech taktně pomlčel, dokonce i dnes tvrdí, že členství nemá žádné nevýhody. V jeho případě asi opravdu ne – dívá se na věc shora, díky EU se stal multimilionářem a za neutuchající oddanost Bruselu pobírá stejný důchod jako deset průměrných, méně zasloužilých důchodců dohromady. Já bruselský důchod pobírat nebudu, takže si mohu dovolit při svém každodenním pohledu zdola pár nevýhod dogmatu „proevropskosti“ vidět.

Oblíbeným argumentem obhájců členství v EU je tvrzení, že neexistuje alternativa. Což je samo o sobě důvodem k tomu, aby příjemce této informace velice zpozorněl. Protože nějaká alternativa je vždycky a pokud někdo tvrdí opak, je záhodno hlouběji prozkoumat důvody, proč tak činí. Při této příležitosti bych rád zmínil amerického myslitele profesora Sowella a jeho slavné tři otázky, které se vyplatí položit pokaždé, když dojde na podobná kategorická tvrzení, čímž děkuji Marianu Kechlibarovi, že s ním seznámil českou veřejnost:

Jaké jsou alternativy? Kolik to bude stát? Jakými skutečnostmi to máte podložené?

A zhruba v tomto duchu povedu svou následující soukromou bilanci těch uplynulých patnácti let s Bruselem.

Už ta Evropská unie, do které jsme slavnostně vstoupili pomocí referenda, neboť tehdy byl lid zřejmě informovanější než dnes, kdy to samé v opačném gardu prý není možné, protože nemáme dost informací, byla díky Maastrichtské smlouvě něčím, od čeho jsme se měli ostražitě držet dál a alespoň ještě chvíli to jen pozorovat. Následná Lisabonská smlouva by nám možná otevřela oči. A možná ne, teď už je to jedno. Každopádně nové referendum o setrvání či vystoupení považuji vzhledem k okolnostem za vysoce žádoucí a naprosto legitimní. Když jsme pomocí něj mohli vstoupit, můžeme jím i rozhodnout, co dál. Neexistuje argument, který by mohl logicky obhájit to, že je nám v tom pod záminkou nekompetentnosti a neschopnosti hloupého lidu si vládnout sám bráněno. Ke schválení vstupu jsme měli chytrosti, schopností a kompetencí dost?

Za největší nevýhodu současné Evropské unie považuji to, že přestala být Evropským společenstvím. Tedy, že k převážně ekonomické spolupráci, která je výhodná pro všechny, přidala v roce 1993 politickou nadstavbu s cílem vytvořit Spojené státy evropské. A tato vize už zdaleka pro všechny výhodná a perspektivní není. Ne každý touží žít v multikulturním, pseudodemokratickém superstátě, zřízeném a řízeném na základě liberálně levicových ideálů kolektivismu, progresivismu, centrálního plánování a tuhého dohledu nad všemi aspekty lidského života, který bude daleko spíše než Spojené státy připomínat Sovětský svaz.

Dále mi vadí, že jakákoliv skutečná kritika výsledků těch společných patnácti let se, stejně jako v bývalém Sovětském svazu, nepřipouští. Je povoleno hlásat, že EU potřebuje reformy. Ve smyslu toho, že je třeba ten koncept totalitního superstátu podávat lidem v nějaké stravitelnější formě. Aby ti nevzdělaní burani přestali prudit a nerušili vzdělané eurobyrokraty a eurohujery při vládnutí. Cokoliv jiného, jako třeba kritika samotného konceptu superstátu, je považováno za důkaz toho, že kritik je obdivovatelem Mussoliniho a proruský troll.

Nejhorším důsledkem pokračujícího nepřirozeného evropského „sjednocování“ nesjednotitelného pak je skutečnost neustále se stupňující ztráty svobody. Konkrétně svobody jednotlivce na úkor posilování pozice státu. Nejhůře je logicky a v souladu s historickou zkušeností postihována svoboda projevu, na tu tvůrci dokonalých společností pokaždé útočí nejzuřivěji a pokaždé je první obětí. V zajetí dogmat politické korektnosti je cokoliv, co nezapadá do žádoucího schématu „nadšeného souhlasu“ označeno některou z mnoha nálepek – nenávist, extrémismus, rasismus, fašismus, nacionalismus, islamofobie.

Ale ani některé další oblasti na tom nejsou o moc lépe. Třeba svoboda rozhodnout se, jak naložím se svým majetkem, například restaurací – co v ní bude a nebude, co se v ní bude dělat a co ne a kdo do ní bude chodit a kdo ne. Svoboda rozhodnout se, co budu vyrábět a co ne. Čím budu topit a čím ne. Čím svítit. Čím luxovat. Jaký si postavím dům a jaký ne. Čím chci jezdit a na jaké palivo. Jestli chci vlastnit zbraň a jakou.

A svobodách národních ani nemluvě. Vstupem do EU jsme ztratili právo se sami rozhodnout, jaké zákony chceme ve své zemi mít a jaké nechceme. Ztratili jsme právo rozhodnout, s kým chceme ve své zemi žít a s kým ne. Právo rozhodnout s kým budeme obchodovat a s kým ne. Už nerozhodujeme o tom, co budeme pěstovat, chovat, jíst, z čeho, čím a co pít.

Toho všeho a ještě mnoha dalších věcí a práv jsme se vzdali zhruba stejně výhodně jako biblický Ezau svého prvorozenství. Pro misku čočky na kyselo.

Naše miska čočovice má hodnotu 740 miliard Kč čistého, které jsme podle eurohujerů za těch patnáct let obdrželi z toho úžasného Bruselu úplně zdarma, pro naše krásné modré, východoevropské oči. Což je ten druhý nejčastější argument, jakým obhajují výhodnost našeho členství v EU. Brusel nám prý dává zpátky mnohem více, než mu posíláme. Ano, to je pravda. Ale bohužel ne tak úplně celá. Dokonce se to nebojím označit za přímo ukázkovou dezinformaci. Probruselskou.

Protože uvádět toto nepochybně pravdivé číslo samostatně, bez některých dalších souvisejících čísel není nic jiného než dezinformování a čistá manipulace.

Zpravidla u něj například chybí informace, že mnozí významní ekonomové a účastníci evropského „volného“ trhu hlásají, že dotace ekonomice státu nepomáhají, ale škodí. Že deformují volný trh a jsou zdrojem obrovské korupce. A že bez nich by si ekonomika a tedy i stát vedly lépe. Je zvláštní, že veřejnoprávní média tyto hlasy ještě asi nezaznamenala, protože do svých studií zvou neustále téměř výhradně proevropsko-dotační nadšence.

Takového Sedláčka s Prouzou a Špicarem známe všichni jako svoje boty, ale kolikrát jste v ČT viděli a slyšeli Šichtařovou, Švihlíkovou nebo Lipovskou?

Neuvádějí, že těch 740 miliard ani dotace obecně nepadají Bruselu z nebe a ani je sám nevydělá. A musí je tedy někde, respektive někomu vzít. Z kapes občanům ostatních evropských zemí. Z kapes německých zámečníků a italských zdravotních sester. A obráceně z kapes českých sestřiček, protože i ony zase nedobrovolně přispívají na stavbu dotovaných center lesbických tanců například v Litvě. Jsem si naprosto jist, že jak italské tak české zdravotní sestry i němečtí zámečníci by dali přednost tomu, aby jimi vydělané peníze zůstali v jejich kapsách a oni sami se rozhodli, za co je případně utratí. A nejenom já, ale i mnozí významní ekonomové jsou si jisti, že by takové ponechávání peněz v kapsách těch, co je vydělali, prospělo ekonomikám jejich zemí daleko více, než evropské dotace. Ani tito ekonomové k nám z masmédií nehovoří nějak zvlášť často.

Neuvádějí, že každý dotovaný projekt musí být spolufinancován ze státního rozpočtu, tedy opět z peněz obyčejných lidí a to až do výše 50% ceny projektu. A že tedy spolufinancujeme něco, o čem jsme nerozhodli my, ale nevolení bruselští byrokrati. A že až příliš často všechny tyto peníze končí u evropských „Čapích hnízd“, tedy především u těch, kdo umějí čerpat a ne u těch, kteří by čerpat potřebovali.

Neuvádějí, že v tom nejsou započítané obrovské náklady, které má stát i soukromé osoby pokaždé, když Brusel zreguluje či zakáže něco dalšího. Sama Evropská unie uvádí průměrné číslo okolo 3,5% HDP.

A neuvádějí spoustu dalších čísel, díky kterým těch jásavých 740 miliard čistého poslaných nám z Bruselu poněkud ztrácí lesk. Také spolu s tímto číslem nyní říkají, že díky EU jsme bohatší, máme se nejlépe v historii a co teprve, kdybychom měli euro. Jestli jsme bohatší nevím, ale každopádně bych rád věděl, jak to změřili. „Mít se nejlépe v historii“ je z podobného abstraktního soudku. A co se týká ekonomické prosperity EU, stačí se podívat na čísla. Jiná čísla. Na ta, co prokazují, že ekonomický výkon EU, potažmo eurozóny, je dlouhodobě hluboko po světovým průměrem i pod průměrem největších ekonomických konkurentů. Evropská unie není rájem úžasné prosperity, který udává tón světové ekonomice, ale prohnilým, byrokratickým kolosem na hliněných nohou, který za sebou vláčí gigantická závaží regulací, daní, socialismu a ekologického šílenství.

Neřeknou vám, že těch 740 miliard je zhruba něco málo přes 1% celkového HDP ČR za stejné období. Vzdali jsme se státní suverenity, vlastní svobody a v budoucnu i národní identity a národní kultury za celé jedno procento z toho, co jsme za patnáct let dokázali jako stát vyprodukovat. Z mého pohledu „skvělý“ obchod, gratulujme si.

A tohle vše, co není nikdy řečeno a co jsem tu popsal, staví těch „darovaných“ 740 miliard do poněkud jiného světla. Na roveň oné zmíněné biblické misky čočky. A já prostě nejsem schopen vidět v takovém obchodu terno. Vidím v něm daleko spíše cosi naprosto opačného. A viděl bych to stejně, i kdyby nám těch 740 miliard poslal Juncker ze svého.

Protože suverenita státu, kultura národa a svoboda občanů mají nevyčíslitelnou hodnotu a jsou neprodejné. Tedy, jak vidno, pouze teoreticky a mimo EU.

A já s naprosto klidným svědomím všechna nesporná pozitiva členství EU obětuji kvůli stejně nesporným negativům, která v mých očích i mysli značně převažují. Ani ne tak kvůli tomuhle státu, který je i bez zhoubného vlivu EU dostatečně prohnilý, kolektivistický a socialistický, ale kvůli svojí svobodě. Svobodě svítit tím, čím chci, chcete-li použít nejoblíbenější údajný unijní „mýtus“. Protože Brusel a ne Praha rozhodl, čím musím svítit a kdo tu kravinu případně inicioval, mě nezajímá. Bez zaváhání kvůli tomu ten nejvíce v historii plný nákupní košíček oželím a uskrovním se. Bude-li to nutné, o čemž pochybuji, protože existuje poměrně mnoho států světa, které v EU nejsou a kupodivu slušně prosperují.

Vždycky, když se periodicky objeví ono tvrzení, že se máme díky EU fantasticky a mimo ni žijí všichni na stromech, mi hlavou vrtá jedna konkrétní otázka:

Je-li tomu tak, proč průměrné stáří námi vlastněných osobních aut neustále stoupá a nyní je to už více než 15 let? Proč pořád jezdíme v těch starých popelnicích a nekupujeme si ta báječně unijně zregulovaná, nová a stále dražší auta, když se máme tak báječně? Asi z postkomunistické nostalgie či vrozené východoevropské šetrnosti, hádám.

Nedělám si nejmenší iluze, že původcem všeho zla u nás je Brusel. Máme dost vlastních idiotů, kteří chtějí jiným určovat pravidla moštárny. Ale boj s domácím idiotem je přece jenom o něco jednodušší, než boj s idiotem vzdáleným a globálně internacionálním. A naše úspěšnost či neúspěšnost v tomto boji je jen naší věcí a naším problémem.

Nevím, jak vám, ale mně pocit, že si ve své zemi rozhodujeme o svých věcech sami a úroveň vlastní prosperity máme ve svých údajně zlatých rukách, rozhodně za czexit stojí. Ten totalitní spolek stejně nemá žádnou perspektivu a je jen otázkou času, kdy a za jakých okolností zkolabuje. Jeho opuštění ještě dříve, než ta situace nastane by nám dalo výhodu.

Vím, že k tomu na 99% nedojde, ale svobodně snít snad ještě můžu, ne?

3,536 total views, 1 views today