„Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily hanbu a budou mít válku“, řekl po podepsání Mnichovské dohody Churchill. Před úplně stejnou volbou stanulo v ten samý čas i Československo. Volilo solidárně se svými „spojenci“. Přesněji řečeno Československo zvolilo válku, ale prezident Beneš mu o své vůli vybral hanbu. 

V roce 1938 nás náš hlavní spojenec Francie ve spolupráci s Anglií předhodil Hitlerovi v domnění, že si zachrání vlastní kůži. Nezachránil. Francie byla poražena a potupena jen o chvilku později a Anglie témuž osudu unikla jen zázrakem. Být Hitler jen o něco menší trubka, bylo vymalováno a dokonale sjednocenou Evropu se společnou měnou, trhem, armádou, nevolenou centrální byrokratickou vládou, totalitou, pronásledovanými Židy a žlutými hvězdičkami bychom měli už skoro osmdesát let. Jen místo Beethovena by se hrál Wagner, místo toxického multikulturalismu by se vyznávala toxická rasová čistota a národní umělec Karl Gott by měl ve strožoku místo slavíků dvaačtyřicet nachtigallů.

Jestli existovala nějaká chvíle, kdy šlo Hitlera ještě zastavit bez nutnosti rozvrátit přitom celou Evropu a nechat zemřít padesát milionů lidí po celém světě, pak právě na podzim roku 1938. V té době ještě Německo na válku navzdory propagandě doktora Goebbelse i České televize připraveno rozhodně nebylo. Našlo by se jistě dost zdánlivě racionálních argumentů, které by se proti této teorii daly postavit. A také dost iracionálních. Například před pár dny se objevilo tvrzení, že Mnichov byl výsledkem jednoho z mnoha Benešových geniálních „plánů“ a jeho velké diplomatické vítězství.

Tím, že samojediný prezident v rozporu s ústavou, proti vůli drtivé většiny národa i armádního velení zakázal zmobilizované armádě bojovat, předal zemi bez jediného výstřelu Hitlerovi a pak odletěl do bezpečí Anglie, prý zajistil, že jsme nakonec slavně stanuli na straně vítězů.

Česká televize, neboť to ona je prostřednictvím svého webu šiřitelkou těchto objevných tvrzení o genialitě spočívající v posranosti a o čirém šílenství boje s drtivou německou přesilou, šíří společně s tím stran vojenské situace v roce 1938 mírně řečeno polopravdy a chvílemi i vyložené lži. Protože jsem svůj vztah k září 1938 a počínání prezidenta Beneše vylíčil již před dvěma lety v článku Od Mnichovské dohody k Moskevskému míru: Proč není lev jako lev, včetně přímo se nabízející paralely s o něco pozdější identickou událostí na severu Evropy, věnuji nyní pár řádků pouze některým silně dezinformačním  tvrzením zveřejněným ČT v článku Mnichov 1938: Někteří historici odmítají tezi o zradě, šlo podle nich o vítězství Benešovy diplomacie.

Konkrétně jde o tam popsanou údajnou drtivou vojenskou převahu Německa nad Československem v září 1938, jenž prý byla hlavním důvodem k realizaci Benešova geniálního taktického politického vítězství nad Hitlerem jménem Mnichovská dohoda a které z naší strany spočívalo v poslušném stažení ocasu mezi nohy. Vezmu to bod po bodu v pořadí, v jakém jsou ony důvody seřazeny v článku:

  1. Beneš prý jednal tak, jak jednal, protože armáda nebyla na válku s Německem připravena. O tom by se dalo široce polemizovat. Po taktické stránce nebyl na válku s Německem připraven nikdo, po stránce materiální je tato informace velice….nepřesná. Panuje obecná shoda, že naše armáda roku 1938 patřila v Evropě k nejlépe vyzbrojeným, vybaveným a vycvičeným. Kromě toho se na případný konflikt s Německem od roku 1934 velice intenzivně připravovala.
  2. Proti cca 1 200 000 našich vojáků prý stálo cca 3 500 000 vojáků německých. Ó nikolivěk, Německo nemobilizovalo a bylo proti nám schopno nasadit zhruba stejné množství vojáků – tedy něco přes milion.
  3. A jako třetí nejpodstatnější argument pro vzdání se bez boje uvádí web ČT nepoměr v počtech tanků, jakožto nejdůležitější zbraně moderní války. Cituji: „Nejpodstatnější složkou moderního typu boje byly tanky, kterých mělo Československo 350, a to zastaralých kusů. Německo disponovalo 2400 tanky.“ Víc k tankům ani slovo. Zde již nejde o nepřesnost, ale o čistou dezinformaci.
  4. Z německých údajných 2 400 tanků, což je číslo vytažené z klobouku a velice se liší zdroj od zdroje, jich proti nám mělo být nasazeno cca 1 500. Z nich bylo cca 1 400 typu PzKpfw I a PzKpfw II, což byly velice lehce pancéřované tanky se slaboučkou výzbrojí, pro moderní boj nepoužitelné, přičemž nejhojněji byly zastoupeny PzKpfw I, cvičné tanky prakticky bez pancíře a vyzbrojené pouze kulomety. Jediné německé tanky srovnatelné – nikoliv ovšem lepší – s tanky československými, bylo několik desítek kusů (cca 140) tanků PzKpfw III a PzKpfw IV.
  5. Oněch našich 350 kusů podle ČT „zastaralých tanků“, se skládalo z 50 kusů tanků Lt vz. 34 a ze zhruba 300 tanků Lt vz. 35. Oba tyto typy byly vysoce nadřazeny jak pancířem, tak palebnou silou nejpočetněji zastoupeným německým tankům PzKpfw I a PzKpfw II a plně se vyrovnaly tankům PzKpfw III a PzKpfv IV. V některých parametrech je dokonce předčily.

Tolik můj názor na opakované informace z ČT o naší údajné slaboučké a zastaralé výzbroji, početní slabosti a naprosté nepřipravenosti k boji.

Faktem prostě je, že po materiální i početní stránce byla v roce 1938 naše armáda přibližně srovnatelná s tou německou. Minimálně jich nebylo víc a jejich převaha v tancích byla čistě otázkou teoretických čísel a nikoliv skutečnosti. Faktem také je, že naší zářijovou kapitulací bez boje a následující březnovou okupací získal Hitler výzbroj pro čtyřicet německých divizí a že konkrétně oněmi  třemi stovkami těch tak strašně „zastaralých“ československých tanků okamžitě vyzbrojil nové německé tankové divize, které se výrazně podílely na porážce Francie a ve kterých se ještě  v roce 1941 aktivně zúčastnily útoku na Sovětský svaz.

A faktem také je, že v ostatních druzích výzbroje a také v letectvu Německo převahu mělo, i když rozhodně ne drtivou.

Faktem také je, že naše armáda byla vycvičena po francouzském způsobu na druhou první světovou válku a jak tato doktrína perfektní připravenosti na válku minulou a nikoliv budoucí obstála při pozdějším střetu Francie s Německem, je všeobecně známo. Německo mělo nad námi převahu v taktice a strategii, ve způsobu nasazení tanků a letadel, v kvalitě velitelských kádrů a v širokém výběru možných útočných směrů obcházejících ony naše slavné, zastaralé, nedostavěné, nevyzbrojené a tedy poměrně málo užitečné pevnosti.

Faktem také je, že geografická poloha Československa, vztahy k ostatním sousedům a národnostní složení nebyly zrovna dokonalým předpokladem pro neprostupnou a dlouhodobou obranu státu při vojenském napadení. Faktem ovšem také je, že to vše bylo důsledkem nepříliš kulantního způsobu, jakým Masaryk s Benešem pouhých dvacet let předtím stvořili nejprve syntetický „československý národ“ a pak i jeho umělý stát.

Sečteno a podtrženo jsme v září 1938 nebyli ve zrovna růžové situaci, stáli jsme zcela sami proti agresivní velmoci. Úplně stejně, jako o rok a dva měsíce později Finsko. Proti němuž jsme byly vojenskou velmocí zase my. A přesto jsme to byli my, kdo se vzdal bez boje, zatímco Finové svou zemičku proti gigantovi bránili. Sami. Téměř holýma rukama. Ne hodiny, ne dny, ale čtyři měsíce.

Protože vůle k boji za svobodu, morálka a čest se nikdy neptají na počet spojenců, kolik má nepřítel divizí a tanků a kolik to bude stát životů. Svobodu vám nikdo nemůže dát ani zaručit, musíte si ji vždy vybojovat především a v první řadě sami. A je-li to nutné, tak znovu a znovu.

Pokud nebojujete za svou svobodu, nezasloužíte si ji. I Bůh prý přece pomáhá mnohem raději těm, kdo si především pomohou sami.

3,043 total views, 1 views today