Pražané nevítající svého neosvoboditele.

Je máj. Osvobození Prahy a konce druhé světové války čas. Už pětasedmdesát let. Z těch pětasedmdesáti to čtyřiačtyřicet let vypadalo, že obojí zařídil Sovětský svaz a těch dalších jedenatřicet se pracovalo na tom, jak to vypadá dneska. Prahu osvobodili Pražané a Hitlerovi kámoši vlasovci a válku, kterou rozpoutalo Rusko, vyhráli Američané tím, že se vylodili v Normandii. Pravda se nachází, jak už to tak bývá, poměrně hluboko a zhruba uprostřed pod těmito nánosy.

Recept na to, jak ji najít a nebýt závislý na tom, co se zrovna píše v novinách, je prostý a na momentálně platné ideologii nezávislý. Vzdělání. A tím nemyslím vysokoškolský diplom či dva, to nemá často se vzdělanostní úrovní jejich nositele nic společného. Vidíme to každý den v televizi. Myslím tím schopnost opatřit si relevantní informace o problému, jenž mne zajímá. Nebo, a to je také dnešní realita, o problému, který je široce mediálně pokrýván a vy máte silnou pochybnost o tom jak a proč.

Šlo to za komančů, byť ne úplně snadno, ale šlo, a jde to i dnes. A to neporovnatelně, protože dnešní a tehdejší přístup k informacím to je nebe a dudy. Myslím tedy k informacím o historii, o věcech, které se staly někdy dávno. Se získáváním pravdivých informací o tom, co se stalo nedávno, nebo co se děje teď, je to už zase podobné jako za komančů, ale to je už jiný příběh.

Takže, abych se vrátil k tématu, kdyby byl například pan primátor doktor Hřib vzdělaný člověk a ne pouze člověk s akademickým titulem, nebylo by možno si od něj přečíst podobná vyjádření jako například teď na Novinkách. V podstatě jde o čistou propagandu, jejímž účelem rozhodně není oslava hrdinů pražského povstání, ale jde pouze o další spodní hák z již dlouhé řady úderů do rozkroku ruského medvěda od skupinky českých politických králíků.

Kteří se prostě v určitém okamžiku rozhodli, že když už s tím nedokážou vyhrát volby, tak alespoň založí demokratickou odbojovou skupinu a budou už tak špatné české mezinárodní vztahy ještě víc rozesírat místo z černínského paláce (kde to i bez nich dělají i tak výborně) z pražských radnic. Pro účel tohoto textu jsem z toho vybral dvě nejzajímavější věci.

Začnu tou větší dezinformací, když už o nich pan primátor tak rád mluví. Tou o označení Sovětského svazu, potažmo Ruské federace a potažmo tedy Putina „za jednoho ze strůjců tohoto nejkrvavějšího konfliktu v dějinách lidstva, který byl po první dva roky války spojencem nacistického Německa“ .

Herr Hitler ne, to Stalin!

Kdyby ta prázdná aktivistická hlava něco věděla o historii druhé světové války a nečerpala své vědomosti o ní pouze z aktivistických materiálů typu „Usnesení europarlamentu o významu evropské paměti o budoucnosti “ , kde se píše zhruba to samé, tak by pravděpodobně hovořil jinak. Pravděpodobně. Protože pokud o ní i navzdory obecnému dojmu zcela prázdné hlavy něco ví, a přesto mluví takto z cesty, je to ještě horší, než kdyby byl jenom „blbý jako lyska“ (malý hold  mému oblíbenému P.G. Wodehousovi).

Pakt Molotov-Ribentrop nebyla spojenecká smlouva a proto ani Hitler se Stalinem nebyli spojenci. Pakt byl primárně smlouvou o neútočení, sekundárně o hospodářské spolupráci a terciárně o rozdělení sfér vlivu. Podobné smlouvy s nacistickým Německem byly tehdy běžné, smlouvu o neútočení s ním mělo například i Polsko. Velká Británie s Hitlerem uzavřela třeba v roce 1935 bez vědomí svých spojenců námořní smlouvu a společně s Francií s ním hlavně podepsala Mnichovskou dohodu. Která, jak pan doktor možná dokonce i ví, byla o tom, jak mezi nacisty a další totalitní státy s pomocí jeho demokratických spojenců rozparcelovat Československo výměnou za „mír pro naši dobu“ .

Tajné dodatky či dokonce celé tajné smlouvy, například o rozdělení sfér vlivu, byly v té době rovněž naprosto běžné a uzavíraly je i „demokratické“ státy. Tedy vlastně především demokratické státy. Například Sykes-Picotova dohoda o dělení Blízkého východu mezi Británii a Francii z roku 1916 nebo ještě lépe Jaltská konference v roce 1945 a její tajné části o sférách vlivu nebo spojenecký bezectný handl se Stalinem o Polsko.

Pakt Molotov-Ribentrop byl ze strany Stalina otázkou přežití SSSR. Hitler se nikdy netajil touhou zničit bolševismus i jeho první stát a touhou expandovat na východ. V roce 1939 měl Stalin tři možnosti, co s tím dělat. Buď se spojit s Anglií a Francií majících podobné obavy z německé agresivity, nebo nedělat nic a čekat na německý útok, kterému by SSSR čelil sám a nebo se pokusit nějak dohodnout s Hitlerem. Tak jako o rok dříve Anglie s Francií.

Jako první možnost Stalin zvolil možnost spojenectví s Anglií a Francií. Jak to probíhalo v praxi? Angličané s Francouzi jednání protahovali do ztracena a i jinak dávali všemožně najevo, že o spojenectví s ním vlastně moc nestojí. Vyjednávací tým vyslali do Ruska lodí, takže tam putoval řadu týdnů. Do jeho čela postavili zcela neznámého britského admirála třetí kategorie, který neměl pravomoc cokoliv podepsat. Když Rusové vyjmenovali stovky divizí a tisíce tanků, které jsou ochotni do spojenectví vložit a požádali o totéž Brity, dozvěděli se s velkými vytáčkami, že Anglie má momentálně celkem asi tři bojeschopné divize.

A do tohoto Stalinova vystřízlivění z možných „spojenců“ proti Hitlerovi přišla najednou nabídka z Berlína. Během dvou dnů bylo v podstatě hotovo, Stalin dostal, co chtěl, tedy odvrácení hrozící agrese a čas a nádavkem ještě mnohem víc. Že se to za dva roky zase celé zvrtlo už je jiná kapitola.

Všichni byli v létě toho roku ochotni podepsat téměř cokoliv s kýmkoliv, aby nemuseli do války na kterou nebyl nikdo připraven. Ani Hitler, ale ten to netušil. A zároveň všichni věděli, že Polsko už Hitlerovi dát nesmějí. A tak se v tom spojeneckém a smluvním a vlivovém babylonském kruhu motali a motali, až Hitler zaútočil a jediný, kdo mohl být paradoxně na čas v klidu, byl největší Hitlerův nepřítel bolševik.

Hitler byl jinak unikátní hňup, ale tohle se mu opravdu povedlo. A Stalinovi taky. Byl to prostě jeho Mnichov, jeho „mír pro naši dobu“ . Taková ta doba byla.

Byl proto Sovětský svaz jedním ze „strůjců“ války? Když prostě jen chvíli Hitlerovi z čirého nezbytí svítil na jeho prasárny úplně stejně jako mu na ně z nezbytí a díky vlastní blbosti svítily i všechny významné „demokratické“ evropské státy?

Pokud už někdo chce na vznik druhé světové války nahlížet z tohoto zvláštního úhlu, tak je celkem nefér označovat jako jediného Hitlerova spolustrůjce války Rusko a nemluvit zároveň ve stejném duchu i o Anglii a Francii. Je to laciné, je to trapné a je až příliš zjevné, čemu to má ve skutečnosti sloužit. Pravda, kterou se nejen to uvědomělé primátorské vemeno stále ohání, to tedy rozhodně není.

A teď pár slov k pražskému povstání.

Vidím město veliké, jenž se osvobodilo úplně samo

Úvodem se klidně přiznám, že obecně nejsem nijak velkým příznivcem povstání na poslední chvíli teprve v době, kdy už je fakticky dobojováno, nepřítel je už někým jiným a jinde poražen na hlavu a stavěním barikád a upalováním skutečných či domnělých kolaborantů na lampách si mnozí povstalci hlavně leští vlastní špatné svědomí, ale nešť. Ti, co přitom padli v boji, si jistě naši úctu vždycky zaslouží. A důstojný pomník. Který dosud, pokud vím, nemají.

Momentálně státně chráněný Hřib tvrdí, že Koněv a Rusové přijeli za úsvitu 9. května už do svobodné Prahy a tedy v podstatě k hotovému, takže ji vlastně vůbec neosvobodili a nezaslouží si žádný vděk. A z toho plyne, že Koněv si sochu na Praze 6 ani rudoarmějci pamětní desku na staroměstské radnici nezaslouží a proto muselo oboje zmizet. Aby nepřekroucená historie a pravda, jak říká Hřib, konečně vyšla najevo.

Což o to, s tím příjezdem ruských tanků do již téměř svobodné Prahy má Hřib v podstatě pravdu. Místy rudoarmějci sice ještě bojovali s německými opozdilci nebo fanatiky, ale naprostá většina německých vojáků už byla opravdu pryč a prchala směr americké zajetí.

Nicméně faktem také je, že Němci byli ochotni i přes drtivou převahu boje v Praze urychleně ukončit a odtáhnout právě jen proto, že se k ní ze dvou stran už řítily ruské tanky. A vidina předem prohraného boje s Rusy a hlavně ruského zajetí už v květnu 45 lákala ve Wehrmachtu jen nemnohé jednodušší jedince s duševním obzorem rozsahu zhruba dnešního pražského primátora. Rusové tak sice objektivně přijeli už do téměř osvobozeného města, ale jejich zásluhu na jeho osvobození a hlavně nezničení to nijak nezmenšuje.

Patton není Koněv

V Plzni přitom například socha generála Pattona stále nerušeně stojí, nikoho nepohoršuje a také letos se tam bude vesele slavit „osvobození“ Plzně Američany, přestože příběh osvobození Plzně Američany je takřka identický s „osvobozením“ Prahy Rusy – Američané a Patton taky přišli už k hotovému. Povstalci povstali a Němci ukázněně čekali na zajetí v kasárnách. A podle nyní šířeného pohledu se osvobození Prahy Rusy nekonalo, ale Plzně Američany ano. Čert se v tom vyznej.

Mimochodem, často se také uvádí blud, že kdyby Praha nepovstala a vlasovci nepomohli, Němci by při obraně město zcela zničili. Zlatý voči. Pevnost Praha je stejný mýtus jako slavná Alpská pevnost. V květnu 45 už měli vojáci i velitelé  Wehrmachtu či SS jen jeden jediný zájem: využít hodiny zbývající do kapitulace k tomu, aby unikli ruskému zajetí.

A přes Prahu jako přes důležitý komunikační uzel fofrem ustupovali vstříc Američanům. Neměli nejmenší zájem se tam zaplést do pouličních bojů s povstalci – které by dokázali snadno rozdrtit – a už vůbec ne město ničit a činit ho tak neprůjezdným pro svá vozidla. To ostatně rychle pochopila i pražská Česká národní rada a snadno se s nimi dohodla na rozebrání barikád a jejich odchodu z města.

A táž ČNR se již 7. května distancovala od vlasovců, kteří v podstatě na vlastní pěst a z čistě zištných důvodů začali 6.5. pomáhat povstalcům. Nutno říci, že celkem účinně. Pochopila totiž, že pomoc přijatá od ruských vlastizrádců a až do 5. května  věrných nacistických spojenců, kteří měli na svědomí četné válečné zločiny – například brutální potlačení varšavského povstání, což je v tomto kontextu opravdu pikantní – by byla velice kontraproduktivní.

Vlasovec je našinec

K současnému zajímavému trendu adorovat z čistě politických důvodů takzvané vlasovce nebo-li příslušníky Ruské osvobozenecké armády zřízené Němci v roce 1944 z ruských zajatců a dobrovolníků v rámci SS a bojující na straně nacistů proti spojencům, respektive především vraždící civilisty, mám pouze jednu faktickou poznámku.

Obléci dobrovolně uniformu nepřítele, bojovat v ní proti své vlasti či v ní střílet civilisty tehdy trestala smrtí jako vlastizradu každá válčící země bez výjimky, včetně těch demokratických a spojeneckých.

Závěrem se přiznám, že je mi úplně fuk jestli v Praze stojí nebo nestojí socha Koněva, ale pokud mám vyslovit svůj názor na to, co se dnes okolo toho všeho děje, tak Koněv má po mém soudu o dost větší právo na pražskou sochu, než vlasovci na řeporyjskou pamětní desku.

A když si tak na starých fotkách prohlížím ty rozjásané zástupy Pražanů a Pražaček, zasypávající ty opožděné a zbytečné ruské tanky, které pro ně byly v těch předchozích temných letech blížícím se symbolem svobody, záplavou šeříků, mám mlhavý pocit, že by se mnou možná souhlasili.

Pan primátor je prostě velice agilní a aktivní osoba, která ví nejlépe, jak by měla vypadat naše zahraniční politika a snaží se vládě v tomto směru neustále napovídat. Díky tomu se momentálně prý nachází na neznámém místě pod ochranou policie kvůli ruskému agentovi s ricinem, který byl podle známého etalonu věrohodnosti Respektu Putinem vyslán, aby pana doktora zavraždil a zabránil tak jeho dalšímu boji za historickou pravdu.

Můj názor je, že nejenom politickému ovzduší téhle země by velice prospělo, kdyby na tom neznámém místě už zůstal.

4,649 total views, 1 views today