Dnes, po více než tisíci dnech od referenda, mělo dojít k završení evropsky unikátního procesu nazvaného brexit a Velká Británie měla vystoupit z EU. Místo toho je stále její součástí, v britském parlamentu probíhá kabaret a budoucnost brexitu je…nejistá. Já jsem před referendem vyšel z úvahy, že Brusel si z mnoha důvodů něco jako brexit nemůže v žádném případě dovolit, proto nemají brexitáři šanci zvítězit a veřejně jsem tipoval jejich prohru. Mýlil jsem se. V tom, že prohrají už v červnu 2016. Ve skutečnosti prohráli až dnes. Prašť, jako uhoď. 

Nebudu předstírat, že jsem nezávislým pozorovatelem. Jako zastánce co nejrychlejšího rozkladu EU a czexitu mám pochopitelně značný zájem na tom, aby ostrovní monarchie svůj rozvod s Bruselem nejenom uskutečnila, ale aby přitom hlavně nezůstala jeho vazalem. Zároveň jsem ale také skeptikem, který prožil totalitu komunistickou, zažívá nástup totality levicově liberální a s aktivními i pasivními aktéry těchto společenských jevů a procesů má letité zkušenosti.

Takže se u příležitosti dne, kdy se navzdory vůli lidu Velké Británie vláda jeho věcí nenavrátila do jeho rukou krátce zamyslím nad tím, co ta uplynulá tisícovka dnů s brexitem přinesla, proč to přinesla a zaprorokuji si, co přinesou dny příští.

I přes dosud probíhající brexit je mým neochvějným stanoviskem, že Evropská unie si nemůže dovolit, aby ji nějaký členský stát opustil. Mohla by si to dovolit pouze v případě, kdyby byla ve skvělé materiální, duchovní i morální kondici díky níž by členství v ní přinášelo samá pozitiva a rovnalo se pobývání v ráji. Ovšem v takovém případě by ji s vysokou pravděpodobností nikdo opouštět nechtěl, takže tuto teorii můžeme hned škrtnout.

Dále jsem si celkem dost jist, že pokud by nějaký nevděčník chtěl uplatnit své právo z ráje odejít, vládne u nikým nevolených vrcholných orgánů v Bruselu jednomyslné přesvědčení vyplývající z mé teorie uvedené v předchozím odstavci, že v takovém případě z něj musí být učiněn exemplární odstrašující případ, aby něco podobného už nikoho ani nenapadlo.

A ze stejných důvodů nelze připustit, aby se takový nevděčník měl po odchodu z ráje stejně dobře, nebo dokonce lépe, než v ráji a dával tak špatný příklad ostatním.

Proto vypadalo vyjednávání o brexitu tak, jak vypadalo, proto byla jeho výsledkem smlouva, která by z Anglie učinila místo bruselského vazala s hlasovacím právem vazala bez hlasovacího práva. Svůj značný podíl na tom nepochybně měl i fakt, že Velkou Británii zastupovala při vyjednávání premiérka – vyjednavač byl pouze „hlasem své paní“ , jíž vazalské postavení její vlasti nijak nepálí a je s ním spokojená. Jak by mohl nějaký lídr úspěšně dovést zemi k cíli, o kterém si sám myslí, že je pro ni nežádoucí?

A proto pochopitelně také ta už tisíc dnů trvající mediální masáž o ekonomické a sociální apokalypse, k níž směřuje chudinka proevropská Velká Británie zblblá několika málo pravicovými populisty a Putinem.

Předpokládám, že to všechno, jakkoliv se to nyní jeví zmatené, má jasný účel, daný zlou vůlí. Protože kdyby existovala dobrá vůle, tak by dnes Anglie EU nepochybně opouštěla, a to se smlouvou v režimu win – win. Což nebylo z výše uvedených důvodů možné dopustit.

Takže se po dobu tisíce dní jedna britská eurohujerka a mnozí bruselští eurohujeři dohadovali, jak to udělat, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Navzdory tomu, že neustále opakovala „brexit znamená brexit“ .  Výsledkem byla smlouva, kterou celkem po právu britský parlament po třetí odmítl schválit, protože nemohla, vyjma eurohujerů, uspokojit nikoho západně od kanálu La Manche. A sekundárním výsledkem je totální chaos v britském parlamentu, kdy někteří skalní příznivci brexitu už raději i hlasovali pro onen paskvil, jen aby nepřišli o brexit úplně.

Což jim nyní po mém soudu stejně celkem reálně hrozí. Protože výsledkem třetího odmítnutí smlouvy a faktu, že parlament během oné nekonečné série opakovaných hlasování odmítl divoký brexit, je skutečnost, že se Británie musí do čtrnácti dnů rozhodnout, co dál, nebo nastane onen zamítnutý divoký brexit.

Bruselu se tedy povedlo onou vazalskou smlouvou a za vydatného přispění britské premiérky i parlamentu přivést Anglii do těžké politické a společenské krize, která směřuje k brexitu bez dohody. Který ovšem většina poslanců a zjevně ani vláda nechtějí, protože apokalypsa bla bla bla.

Takže co se stane 12. dubna? Můj odhad skeptika je, že něco určitě, ale brexit to nejspíše nebude. Dokud to fakticky nenastane, tak tomu prostě nevěřím. Můj tip je, že robotická premiérka s tragickým výrazem a tradičními originálními koulemi kolem krku oznámí, že je jí to velice líto, ale protože vinou parlamentu je jedinou zbývající variantou automatický tvrdý brexit, který by způsobil návrat Velké Británie do doby kamenné, je v zájmu své vlasti nucena požádat Brusel o deaktivaci článku 50. A pak rezignuje, protože nenaplnila vůli lidu. Mission accomplished.

Druhé referendum nebude určitě, protože navzdory mediálním blábolům nemají ani teď žádnou jistotu, že by „Evropané“ „Brity“ porazili a druhá prohra by jim udělala definitivní tlustou čáru přes rozpočet.

Můj názor je ten, že by Velká Británie měla opustit ten notně nahnilý totalitní spolek za jakoukoliv cenu, protože nezávislost a svoboda za to rozhodně stojí. A tudíž jí velice přeji, abych se jako obvykle naprosto mýlil a ona se 12. dubna opět stala suverénním státem, který je řízen vládou vzešlou z voleb a ne skupinou nevolených, pološílených levicových byrokratů v čele s puncovaným alkoholikem.

To, že budoucnost Velké Británie vidím vzhledem k tamním společenským trendům velice černě, ať už v EU setrvá, či nikoliv, s brexitem nijak nesouvisí. Velká Británie půjde do kytek, rozvrácena neomarxisty a islámem, ale měla (ještě teoreticky má) velkou šanci do nich odejít svobodná.

2,522 total views, 1 views today