Zdá se, že zase šlo volit pět a půl voliče. Nijak se těm pravděpodobně více než třem čtvrtinám těch, co využili své občanské právo nevolit a raději dělali něco smysluplného, nedivím. Lidé zpravidla volí to, v čem vidí nějaký smysl. Volit do českého parlamentu, který je alespoň skutečným parlamentem sice nemá smysl o moc větší, ale o něco málo přece – a alespoň půlka jich tedy přijde plná marných nadějí vždycky. Ale v parlamentu evropském zjevně český volič žádný smysl nevidí. A má recht.

Co taky s „parlamentem“, který nemá pravomoc navrhovat zákony a je tak pouhou dobře promazanou hlasovací mašinou pro pravidla, která určují ti, které nikdo nezvolil.

Co s „parlamentem“, kde se většinově hlasuje nikoliv podle vlastního vědomí, svědomí a vůle evropských voličů, ale především podle toho, co se v zákulisí dohodne, což vždy bohatě stačí k tomu, aby bylo těch pár výjimek z tohoto pravidla pokaždé spolehlivě přehlasováno.

Co s „parlamentem“, který nadšeně odhlasuje prakticky cokoliv, co jeden ze zdrojů  skutečné moci – v tomto případě Evropská komise – navrhne, byť to byla sebevětší hovadina.

Co s „parlamentem“, který naprosto demokraticky a naprosto spolehlivě odhlasoval a díky novým „proevropským“ poslancům spolehlivě zase v budoucnu odhlasuje věci jdoucí přímo proti zájmům občanů ČR a to za vydatné pomoci i některých českých kolaborantů, v čemž zvláště vynikalo například topkařské duo Polčák – Niedermayer, či lidovec soudruh Svoboda. Aniž by se pochopitelně občanů ČR někdo ptal na jejich názor.

Co s „parlamentem“, který sice teoreticky vyslovuje důvěru a ještě teoretičtěji i nedůvěru jak členům této komise, tak jejímu předsedovi, ale v praxi v podstatě opět pouze poslušně stvrzuje to, co bylo schváleno jinde a jinými a dává na to tenoučký maskovací nátěr demokracie. Vyslovil snad tento „parlament“ za dobu své existence někdy nějaké Evropské komisi či jejímu předsedovi nedůvěru, byl z ní někdy někdo odvolán?

Co s „parlamentem“, kde nemají čeští poslanci žádnou reálnou šanci jakkoliv prosadit či úspěšně hájit české zájmy, pokud nejsou náhodou totožné se zájmy těch členů, co mají skutečnou moc. Protože skutečnost je taková, že schopnost nějakého státu prosadit někde své zájmy se už tisíce let neodvíjí od toho, co před volbami blábolí jeho představitelé, ale od jeho reálné moci – ekonomické, politické, vojenské. Kecy o rovnosti a stejné šanci všech členů prosazovat své zájmy si je možno spolehlivě nechat na koledu.

Co s „parlamentem“, kde většina jeho poslanců současných i budoucích zvysoka dlabe na národní zájmy svých zemí i zájmy a vůli jejich občanů a hájí v něm výhradně takzvaná „proevropská“ stanoviska, jenž jsou v mnoha případech v přímém rozporu s tím, co chtějí voliči jejichž vůli v těch dalekých, krásných a reprezentativních budovách údajně zastupují.

Co s „parlamentem“ a jím „volenou“ komisí, jenž se společně už předem hroutí z možnosti, že v těchto volbách dají kremelskou propagandou zblblí voliči příliš mnoho hlasů „protievropským“ a „populistickým“ stranám, což by prý ohrozilo tu naši krásnou a především krásně jednotnou proevropskou demokracii. A taky by to pochopitelně mohlo zkomplikovat tu doposud ničím nerušenou evropsky-integrační selanku směřující k Západem dosud nevyzkoušeným a proto tolik lákavým  socialistickým světlým zítřkům.

Často je slyšet argument o reformě EU. Že je to výborná věc, která nemá alternativu, jen se musí kapánek vylepšit: „Zvolte do ní nás, my ji uděláme jinou – lepší!“ A zaznívají i hlasy: „Zvolte nás, my jí rozložíme a zrušíme zevnitř!“ Představa je to sice krásná, ale jak známo, kapři si rybník nikdy nevypustí. Mocenské vazby jsou příliš silné a příliš velkému množství aktérů na nich se podílejících vyhovuje současný i budoucí plánovaný stav, jenž bude spočívat především v  dalším postupném umenšení rušivého vlivu Evropanů na cokoliv důležitého. Takže případné pokusy je měnit či dokonce likvidovat jsou předem odsouzeny k neúspěchu.

Reformátorů nebo likvidátorů prostě za současné hysterické společenské konstelace stavící na údajném vnějším i vnitřním ohrožení evropské demokracie Ruskem a jeho domácími agenty nikdy nebude zvolen dostatek. I z toho důvodu, že euroskeptici jako převážně pravicoví konzervativci zpravidla necítí potřebu neustále někomu nutit své vidění světa, mobilizovat proti jiným názorům a především chtějí, aby jim všichni, včetně státu i s jeho totemovými rituály dali především svatý pokoj.

To eurohujeři už nyní jásají, že podle odhadů tentokrát přišlo více voličů, než posledně. Místo minulých 18% prý možná až 25%. Olala. Ať už uspěje kdokoliv, dvakrát silný mandát to ale ani tentokrát evidentně nebude.

To, že Češi na volby do evropského parlamentu v drtivé většině opakovaně dlabou, je samo o sobě mnohem silnějším vzkazem politikům, než je jakýkoliv volební výsledek. Když je ta Evropská unie podle průzkumů mezi občany tak úžasně oblíbená, potřebná a nenahraditelná, tak jak to, že ti Češi, Moravané a Slezané volby do ní tak vytrvale bojkotují?

2,141 total views, 1 views today