Socha sovětského maršála Koněva stojící od roku 1980 v Praze 6, dostala díky neúnavné péči jejího pokrokového starosty tabulku s novým textem. Jeho účelem je, aby případní obdivovatelé tohoto uměleckého díla obdrželi úplnou informaci o životě a díle maršálově a mohli si na něj díky tomu učinit správný názor. Považuji to za výborný nápad a navrhuji, aby byly podobně přepracované tabulky umístěny i na některé další sochy, busty a pamětní desky.

A začít bychom mohli kupříkladu u sochy prezidenta Beneše na Loretánském náměstí. Někde jsem se dočetl, že byla pořízena mimo jiné s přispěním „bojovníků za svobodu“. Což mi přijde úsměvné, neboť aby se „bojovníci za svobodu “ mohli etablovat, musel Beneš nejprve dvakrát za sebou svítit u snadného příchodu těch, kteří jim tu svobodu vzali.

U jeho sochy by tedy podle logiky pana starosty Koláře měl být nápis, že jde o prezidenta, jenž stál v čele zahraničního odboje proti nacistické okupaci, kterou nacistům svým počínáním nejenom v roce 1938 velice usnadnil. Během onoho odboje proti masovému vrahu Hitlerovi se jen tak mimochodem kvůli vlastní moci paktoval s ještě mnohem masovějším vrahem Stalinem a svou skvělou politickou kariéru během níž se tím vším „zasloužil o stát“ zakončil krátce před smrtí tím, že republiku v roce 1948 komunistům naservíroval na stříbrném podnosu a s věnováním.

Ovšem Beneš je i v tomto ohledu pouhým přicmrndávačem. V Praze máme mnohem lepšího bronzového kandidáta na odhalení celé pravdy o jeho životě. Na Žižkově stojí socha skutečného státníka, jenž se opravdu zasloužil o svůj stát a nejenom o něj takovým způsobem, že má plným právem sochy rozesety po celém světě. V politických schopnostech, státnickosti, odvaze činit rozhodnutí, schopnosti nést za ně odpovědnost a také v jejich rozporuplnosti mu Beneš nesahá ani po kotníky.

Winston Churchill byl jednou z největších osobností politických dějin svobodného světa a jeho osobní zásluhy v boji proti totalitním režimům jsou nesmírné. Byl také neochvějným zastáncem židovského státu a již během války si byl velice dobře vědom toho, že spojenecký pakt se Stalinem je paktem s ďáblem. Přesto všechno během své kariéry učinil celou řadu rozhodnutí, která měla negativní dopady na milióny lidí a jejichž dlouhý seznam by si rozhodně na svém pomníku či epitafu nepřál. Byl totiž jen pouhým člověkem v určitém čase a prostoru a jednal v intencích určité ideologie.

Úplně stejně, jako Koněv.

Na tabulce u jeho sochy by tedy mělo být kromě výčtu nepopiratelných zásluh uvedeno zhruba toto: Svou zářnou politickou kariéru zahájil u súdánského Omdurmánu účastí na kulometném masakru deseti tisíc muslimů vyzbrojených předovkami, jenž byl součástí britské kolonizace Súdánu. Během první světové války se vyznamenal plánem na nic neřešící vylodění u Gallipoli, kde pro změnu turecké kulomety zcela zbytečně zmasakrovali desetitisíce Australanů a Novozélanďanů.

Svou velkolepou sérii druhoválečných přešlapů zahájil společně s Rooseveltem sepsáním Atlantické charty, která byla plná vznešených blábolů o lidských a národních právech a na kterou společně se svým americkým kámošem celou válku kvůli zájmům svých zemí vesele prděli. Definitivně ji pak Churchill pomočil svým handlováním se Stalinem o procenta vlivu v osvobozených evropských státech, Jaltou a především svým souhlasem s přenecháním Polska Stalinovi. Toho Polska, jehož vojáci v obrovských počtech bojovali a umírali za svobodu své vlasti po boku těch britských.

Když Francie kapitulovala, nařídil britským lodím potopit francouzskou válečnou flotilu. Tedy lodě svého spojence. Při plnění tohoto jeho rozkazu zemřeli stovky francouzských námořníků. Zbytečně, jak ukázal příklad Alexandrie, kde se britský a francouzský admirál dokázali dohodnout na nenásilném řešení.

Z podobného kadlubu je jeho rozkaz provést „cvičné“ vylodění v Dieppe v roce 1942, jehož jediným účelem bylo dodat důkazy podporující britská tvrzení Američanům, že předčasná invaze do Evropy by skončila katastrofou. V diletantské akci, jenž skončila fiaskem, tak zcela zbytečně zemřeli v britském zájmu tisíce tentokráte pro změnu kanadských vojáků.

Během války došlo v Brity ovládaném Bengálsku k hladomoru, při kterém zemřelo hlady odhadem 3 až 5 milionů Bengálců, aniž by se Churchill pokusil katastrofu jakkoliv odvrátit.

Přestože byl Winston Spencer Churchill přesvědčeným sionistou a filosemitou, tak když došlo ke střetu těchto jeho zásad se zájmy Velké Británie, s ledovým klidem hodil Židy přes palubu a proti jejich genocidě, o níž věděl nejméně od roku 1942, nepodnikl prakticky nic, přestože bylo v silách Anglie učinit mnohé.

A na závěr stručného a neúplného výčtu věcí, jež  Churchillovi zrovna dvakrát ke cti neslouží, jsem si ponechal tu pravděpodobně nejznámější a následně jednu velice málo známou:

  1. Byl plně odpovědný za barbarské masakry statisíců německých civilistů – penzistů, žen a dětí, prováděné Brity prostřednictvím takzvaného strategického kobercového bombardování německých měst. Tato ničím neomluvitelná zvěrstva vyvrcholila v roce 1945, kdy už bylo o výsledku války dávno rozhodnuto, zničením Drážďan na přímou Stalinovu objednávku
  2. V době, kdy Británii teklo do bot, zcela vážně plánoval použít při obraně Británie před německým vyloděním otravné plyny a biologické zbraně na vlastním území a počítal přitom se ztrátou cca dvou milionů britských civilistů. A následně to ještě trumfl plánováním operace Vegetarian, jejímž cílem bylo vyhladovění Němců. Při její realizaci měli být po okupovaných evropských pastvinách z bombardérů rozhozeny krmné granule pro dobytek obohacené antraxem

V kontextu některých současných otravných událostí je velice pikantní, že tuny krmných granulí s antraxem se vyráběly v místě zvaném Porton Down…

Docela slušný seznam hříchů, co říkáte? Ani by se to všechno na ten Churchillův pomníkový sokl nevešlo. Voják Koněv se se svým trapným plněním rozkazů politbyra v Maďarsku a neškodnými návštěvami Prahy a Berlína může jít klouzat.

A mohli bychom pokračovat téměř do nekonečna. Jen skutečně málokdo je totiž po mravní stránce dokonalý a čistě běloučký, jak ta andělská křídla. Kdo je bez viny, ať první hodí kamenem, řekl Ježíš.

U kolika českých soch, bust a pamětních desek by mohlo být kupříkladu dopsáno – antisemita? Jen namátkou: Neruda, Němcová, Karel IV. U Máchova pomníku by mělo stát: Velký básník, mužský šovinista a smilník. U pražské busty Pabla Nerudy: Velký chilský básník a kovaný stalinista. U busty Jana Wericha: Moudrý klaun a signatář Anticharty. U Haškova pomníku zase: Génius pera, antisemita a bolševik. Na pamětní desce připomínající Ferdinanda Peroutku by podle logiky pana starosty mělo být dopsáno: Novinář, spisovatel a softantisemita, jenž Hitlera nenazval gentlemanem, ale géniem.

Nikdo není jen černý, nebo jen bílý. Vždy je to namícháno v nějakém poměru a jde o to, která barva a v čím zájmu při zkoumání převáží. Naprostá většina z nás má ve skříni nějakého kostlivce. Nevýznamní lidé nevýznamného, významní významného. Věci se vždy dějí v nějakém čase a prostoru a v jiném čase a jiném prostoru jsou posléze nějak hodnoceny, zkoumány a především interpretovány.

Já Koněva nijak nehájím a o jeho přínosu „osvobození“ Prahy si myslím své. Nicméně je faktem, že úspěšně velel jednotkám rudé armády, které mnohokrát Němcům natrhly půlky, dobyly Berlín a osvobodily značnou část našeho území, přičemž položilo životy mnoho desítek tisíc rudoarmějců, takže mne jeho socha v Praze nepopouzí a mám ji za odpovídající historii.

Jen bych si přál, když už si doba žádá, aby se na pomníky lidí, kteří něco dokázali, k výčtu jejich přínosu lidstvu dopisovalo, co všechno v životě naopak pohnojili, aby se všem měřilo stejným metrem. Nic víc, nic míň.

A začít by se mohlo třeba u sídla TOP09, jejímuž starostovi ten bronzový Rusák tak strašně leží v žaludku. Protože to je zcela jistě to, oč v tomto absurdním příběhu běží. Že Ivan Stěpanovič Koněv byl Rus. Na historickou přesnost pražští topkaři serou. Kdyby nebylo současné Rusko na černé listině, nikoho z těch uvědomělých pablbů by ani nenapadlo dělat vlny kolem toho, co je, nebo není napsáno na jeho pomníku. Tak, jako je ani nenapadne psát na Churchillův pomník, že chtěl v zájmu dobré věci antraxem vyhubit půl Evropy.

Ale to jsem nějak odbočil. Zpátky k té topce. Na ceduli u jejich sídla by tedy v zájmu absolutní pravdy a jejich vlastní logiky mělo být napsáno: Údajně demokratická a pravicová strana – ve skutečnosti slizký, bezbarvý, bezpáteřný a centristický nepodarek s téměř nulovou občanskou podporou, inklinující k neomarxismu a přetékající typicky bolševickým myšlením, jehož jediným účelem je udržet se u moci za jakoukoliv cenu.

4,855 total views, 1 views today