Vrcholí Palachův týden. Piety, pochody, proslovy, patetické fráze. Komentáře o nadčasových morálních odkazech, mediální uctívání, leštění mramoru, bronzu a ega. Intenzita uctívání tohoto oficiálního státního kultu sebevraždy je gradována tak, až začínám mít chvílemi nutkání zajít do garáže pro kanystr a sirky. 

Ale svým způsobem je to tak nějak symbolické. A velice české. Když nemůžeme z důvodu neexistence uctívat skutečné hrdiny protisovětského odboje, přičemž ovšem potřebu uctívat je máme zcela srovnatelnou s národy majícími koho, tak uctíváme alespoň toho kluka, co se na protest polil benzínem a zapálil.

Bylo to hrdinství? Svým způsobem určitě. Zkuste se polít benzínem a pak si vezměte do ruky sirky. Kolik z nás by našlo odvahu škrtnout? Je to ale dost na to, aby vás pak odlévali do bronzu a adorovali jako morálního Ježíše, který kromě sebe zažehl i něco v národu?

A zažehl vlastně vůbec něco ? Tiché demonstrace, které zašly na úbytě, jinak nic. Národ, který chtěl vyburcovat k aktivnímu odporu místo vzpoury pouze falešně zaslzel, protože skutečně málokdo znal Palacha osobně, navršil kytice a pak s režimním a sovětským požehnáním odjel na chalupy natírat ploty a péct buřty. A jeho nepatrná částečka se po třiceti letech protestního chalupaření nechala v lednu 1989 jednou osprchovat z vodních děl.

Upálil se Palach kvůli tomuhle? Silně pochybuji. Upálil by se, kdyby věděl, k čemu to povede, respektive nepovede? Toť otázka. Mělo to tedy smysl? Z tohoto pohledu nemělo. Okupanti, komunisti i režim přežili Palacha naprosto bez problémů o dvacet let a jejich konec nebyl zapříčiněn žádnou lidovou protirežimní aktivitou, ale šlo o naprosto přirozené úmrtí sešlostí věkem.

Pokud chtěl Jan Palach vyburcovat národ k odporu proti kolaborantskému režimu a cizí okupaci, pak stále ani po těch dlouhých letech nechápu, proč k tomu zvolil sebevraždu. Nevybavuji si v dějinách žádný příklad sebevraždy, která by něco podnítila v sebevrahových spoluobčanech. Cokoliv, kromě falešného patosu. Neřkuli vzpouru. Notabene sebevražda upálením. Polovina národa má díky tomu jasno hned: „Magor!“ A té druhé je to v podstatě fuk, protože proti větru se přece nevyplácí močit, mnohý příklad známe a „mámo, to je hrůza, viď, ale přece se zase nemáme tak špatně, co říkáš?“

Pokud byl Palach zjevně odhodlán z nějakého důvodu zemřít pro národ a hodlal tak učinit demonstrativně, proč nezvolil sebevraždu aktivní? Výsledek stejný, šance na zamýšlený důsledek sice také nepatrná, ale určitě vyšší, než nulová při pouhé sebevraždě pasivní. Jak se dočítám, nebyl odkázán pouze na benzín, ale vlastnil i střelnou zbraň.

Mohl tedy zemřít při pokusu o atentát na Vasila Biľaka. A kdyby byl při tom navíc úspěšný, tím lépe pro onu věc. Mohl vtrhnout na ÚV KSČ, zastřelit pár bolševiků a následně zemřít při přestřelce s policisty. Zavraždit velícího sovětského generála při nějakém bratrské slavnosti, či vojenské přehlídce a pak se zastřelit. To všechno by mu dodalo ten samý status, který má trochu nepochopitelně dnes, tedy morálního giganta a  bojovníka s národní pasivitou, který přinesl oběť nejvyšší, ale přibyla by významná dimenze aktivity, která by negovala tu pachuť.

Z toho, že jsme vytvořili téměř božský kult člověka, který se kvůli vyburcování národa z pasivity pasivně polil benzínem a zapálil. Ačkoliv to dokážu chápat, nedokážu to obdivovat. A tudíž jedinou věcí, co si po padesáti letech beru z morálního odkazu činu Jana Palacha a související historie já, je skutečnost, že o svobodu se musí opravdu bojovat, jen se upálit prostě nestačí.

3,090 total views, 2 views today