15. března 1939 proběhla hladce a bez odporu hlavní část obsazení takzvaného „rest Tschechei“ neboli „zbytkového Česka“ německými vojsky. Došlo k tomu vzápětí poté, co Slováci v koordinaci s Německem vyhlásili samostatnost a prezident Hácha vložil v Berlíně „osud českého národa do rukou Vůdce a říšského kancléře“ .
Tehdy ještě česko-slovenská armáda při té slavnostní příležitosti po pouhém půl roce již podruhé dokonale naplnila smysl své existence tím, že pomnichovské území sice „malé, ale naší“ republiky opět nebránila a vzdala se agresorovi zase bez boje. Což si myslím je světově a historicky unikátní a měli bychom to asi každý rok slavit, protože neznám nikoho jiného, kdo by něco takového dokázal. A na jiné věci, ve kterých nějak vynikáme nad ostatní přitom přece neustále hrdě upozorňujeme.
Češi vypijí nejvíc piva, Češi mají nejvíc čajoven, Češi nejvíc třídí odpad, Češi jsou nejlepší houbaři. Češi vyvinuli něco světově unikátního, celý svět na nás obdivně hledí a už si nás ani nepletou s Čečenskem…
To, že armáda pochopitelně podléhala politickému vedení státu a pokaždé vlastně jen plnila rozkaz na věci nic nemění. Jaký je národ, takové má politiky a vojáky, nepadají nám sem z nebe. Všichni ti slavní „hrdinové od Zborova“ v armádním vedení prostě zase sklapli kufry. Podřídili se pohodlně dalšímu politickému vrchnímu veliteli v řadě, který soudil, že s přesilou a v beznadějné situaci nemá smysl bojovat, protože se to přece nedá vyhrát. A tudíž je lepší se pokaždé mazaně vzdát, pokaždé vzorně spolupracovat s okupantem a uchovat tak hodnotný národ na semeno.
Tak určitě. Přesila to tehdy v tom nevlídném březnovém dni jistě byla a ještě větší než v září 1938. A byl by to nepochybně ještě mnohem beznadějnější boj, jehož výsledek byl předem jasný. Byli bychom jistě poraženi – na jaře 39 stejně jako na podzim 38. Byli jsme slabší, byli jsme hůře vyzbrojeni, měli jsme mnohem neschopnější velení hodlající s německými tanky vybojovat novou bitvu u Zborova, naše území se v podstatě nedalo bránit a nikdo by nám nepomohl.
Ale stejně na tom přece bylo o několik měsíců později i třeba takové maličké Finsko. Respektive bylo na tom ještě mnohem hůř. Oproti němu jsme byli i v roce 1939 stále ještě vojenská a průmyslová velmoc. Finové neměli ve srovnání s námi už vůbec nic. Neměli armádu, neměli zbraně, neměli průmysl, neměli spojence a početně jich byla zhruba polovina. Proti Sovětskému svazu, který po nich žádal o dost méně, než po nás Hitler, neměli nejmenší šanci. Válku s Ruskem nemohli, stejně jako my válku s Německem, nikdy vyhrát.
A přesto se Finové v listopadu 1939 nepodělali a svoji malou, slaboučkou, opuštěnou, pustou, chudou a k porážce předem odsouzenou zemičku bránili. A jak ji bránili. Tak, že dnes se mohou s hrdostí obrátit zpátky na své statečné a poražené předky a říct o nich: „To byla jejich nejskvělejší hodina!“
A kupodivu Finsko nezmizelo z mapy. Stalin, nepochybně ovlivněn i zuřivým finským odporem, si po vítězství ve válce vzal v podstatě jen to, co chtěl před ní a jinak Finsko nechal být. Navzdory tomu, že původně měl přichystánu sovětskou dělnicko-rolnickou finskou vládu i anexi. Nekonalo se žádné vyhlazení národa. Helsinky přežily ruské bombardování, tak jako Praha přežila americké a přežila by nepochybně i to německé, kterým Göring Háchovi vyhrožoval a dodnes existují.
A stejně jako Stalin za trest nevyhladil bránící se Finsko, tak ani Hitler nevyhladil obyvatelstvo žádné země, kterou v Evropě dobyl. Žádný národ, který se, na rozdíl od nás, vojensky bránil německé agresi nebyl kvůli tomu za trest vyhlazen. Židy, kteří se také nebránili a kteří byli na rozdíl od nás skutečně vyhlazováni, pochopitelně jako poražený evropský národ s vlastním státem nepočítám. Poražené země byly okupovány, tak jako my, odbojné obyvatelstvo bylo stíháno brutálními represemi, tak jako u nás, ale jinak byli lidé ponecháni na pokoji. Tak, jako u nás.
A pokud pilně pracovali pro Říši a její armádu, neměli se dokonce vůbec špatně. Tak, jako u nás, kde po zřízení protektorátu zázračně stoupla průmyslová výroba na čísla, o kterých si první republika mohla nechat jenom zdát. Nebo jako ve Francii, kde poté, co se německé ponorky přesunuly do jejích atlantických přístavů a začali o ně pečovat pilní francouzští dělníci, tak se výrazně snížila doba, kterou byly ponorky nuceny trávit v přístavu.
Dodnes často uváděný Benešův argument obhajující naši tehdejší předpochcanost tím, že kdybychom se bránili, byli bychom vyhlazeni, považuji proto za naprosto lichý. A jsem si poměrně jist, že naše podvolení se osudu bez boje naopak velice ztížilo mezinárodní postavení následného československého zahraničního odboje. Všechny ostatní v boji poražené a okupované státy byly od počátku vůči Spojencům v mnohem výhodnější pozici.
A vůbec už nemluvě o devastujícím dopadu takového opakovaného počínání na národní morální DNA.
Myslím, že 15. březen je pro nás stejně historický a stejně tragicky zabarvený významný den, jako je 21. srpen. V obou případech k nám vtrhla cizí armáda, okupovala nás, nastolila zde násilím režim, který si obyvatelstvo většinově nepřálo, v obou případech jí v tom nikdo nebránil a v obou případech to sebou přineslo naše oběti na životech. V případě německé okupace nesrovnatelně větší než v případě té ruské.
Vzdávám tímto čest jediné výjimce o které vím: vojákům III. praporu 8. pěšího pluku pod velením kapitána Pavlíka, kteří 14. března 1939 večer bránili se zbraní v ruce Czajankova kasárna v Místku.
A přesto je 21. srpen každý rok mohutně mediálně a do nejmenšího detailu připomínán jako „ruská“ okupace na kterou nesmíme nikdy zapomenout, dokonce byl již schválen sněmovnou jako „Den památky obětí invaze a okupace“ , a 15. březen, den mnohem tragičtější německé okupace, na kterou bychom podle logiky médií neměli tuplem nikdy zapomenout, stojí až příliš často zapomenutý tiše v temném koutku.
Jako třeba ten letošní. Zajímavý a mnohé extrémně pravicové až populistické otázky vzbuzující fakt.
2,341 total views, 1 views today
Comments are closed.